Tomáš Galásek: V kůži Bílka bych být nechtěl

Přejít ze hřiště na lavičku? V žádném případě! Tak mluvil Tomáš Galásek o době po hráčské kariéře. Nastal opak. Jeden ze základních pilířů „zlaté fotbalové generace“, která na mistrovství Evropy v Portugalsku okouzlila svět, studuje nejvyšší profesionální trenérskou licenci UEFA.

„Ale názor, že z toho šediví vlasy, mám pořád stejný. Však si někteří trenéři ty vlasy barví,“ usmíval se Tomáš Galásek v restauraci sportovního centra v Satalicích na okraji Prahy, kde pomáhal na srazu reprezentační osmnáctky.

Šedivět možná bude v Granadě i kouč národního týmu Michal Bílek. Co byste mu na mistry světa ze Španělska poradil?
„Jediné, co k tomu můžu říct, je to, že bych nechtěl být v situaci Michala Bílka. Když se bavíme s kolegy o tom, jestli na Španěly vletět, nebo se naopak zatáhnout, tak to vyjde nastejno. Buď tu naši hradbu dobudou nebo nás přehrají proto, že to otevřeme.“

Postoupí národní mužstvo na EURO 2012?
„Teď už to bude hodně těžké, ale musí se tomu stále věřit“

V reprezentaci dochází ke generační obměně, i do Španělska vzal Bílek řadu mladíků - Kozáka, Vaclíka, Kadlece, Morávka, Hlouška... Jak vůbec vidíte národní mužstvo? Říkal jste: Dejte našim nástupcům čas a zase se dočkáme úspěchů. Stále to platí?
„Viděl jsem zápas naší jednadvacítky v Holandsku a tým je velice silný po taktické stránce. To je skok, který teď přijde. Když budeme mít trpělivost, tak se zase dočkáme dobrých výsledků. Je to sebevědomá a slibná generace.“

Jak to, že jste se nakonec i vy vydal na trenérskou dráhu?
„Mám kamarády, co vystudovali profesionální trenérskou licenci, třeba Karla Kulu. Takže jsem si udělal základní obrázek, co studium obnáší. A taky vím, že bez fotbalu neumím žít. Proto jsem se rozhodl na nic nečekat a poznat, co všechno přináší trenéřina. Můžu být třeba nakonec zklamaný, ale zatím si nestěžuju, že by mě to nebavilo. A to je dobré znamení.“

Nešedivíte z učení?
„Učení je to dost psychicky náročné.“

Bere nové poznatky hlava?
„Myslím, že mi to hlava moc nebere. Víc mi pomůžou tyhle srazy mládežnické reprezentace, kde to se svými novými kolegy konzultujeme a obohacujeme znalostmi, dostanu tu vysvětlení z praxe. Je to lepší, než když se to člověk má někde dočíst. Velmi dobře se mi spolupracuje jak s trenérem Jaroslavem Hřebíkem, tak s jeho asistentem Václavem Jílkem. Od pana Hřebíka si toho můžu vzít hodně. Co dělá, má hlavu a patu. A protože umí i naslouchat druhým, můžeme se obohatit vzájemně.“

Co konkrétně si od něj můžete vzít?
„Snaží se pracovat hodně na detailech. Učí kluky určitým principům, aby je pak v zápasech dělali automaticky. Je to podobné jako za Karla Brücknera v reprezentaci. Taky nás naučil jisté principy a na hřišti to pak šlapalo. Hrálo se podle toho, co trenér mužstvo naučil.“

Musíte mít teď jiný pohled, než jaký jste měl coby hráč?
„Ne, dívám se na hru podobně. Už jako fotbalista jsem měl představu o tom, jak bychom měli hrát. Pak bylo na trenérovi, co si z toho vzal.“

Radili se s vámi?
„Dost trenérů se jako s jedním z nejstarších hráčů v týmu se mnou radilo. Podle mě není špatné, když kouč hledá pomocnou ruku u starších. Ani já jako trenér nepůjdu stylem: já, já, já. Vím, že rada starších může pomoci. I když je pak trenér za všechno odpovědný sám.“

Nejvíce vám naslouchal Hans Meyer v Norimberku, že?
„Ano. Doteď spolu výborně vycházíme, jednou za čas se navštívíme a zajdeme s manželkami na večeři. Kdykoli potřebuji, můžu k němu přijít pro radu.“

Karel Brückner s vámi něco konzultoval?
„Byl výborný trenér, ale taky hrozně lidský. Bral mě jako jednoho z těch důležitých hráčů. Asi si teď někdo řekne, že kvůli tomu jsem v reprezentaci hrál (usmívá se). Ale já jsem se mu snažil důvěru vždycky vrátit výkonem.“



Právě Brückner a nizozemský kouč Co Adriaanse jsou pro vás trenérskou inspirací. V čem přesně?
„Adriaanse byl super trenér v tom, že uměl postavit mužstvo. Mně i všem ostatním našel místo, které nám nejvíce vyhovovalo. Třeba ze stopera udělal útočníka a klapalo to. Navíc nás tréninky pod ním bavily. Za čtrnáct dní udělal totiž sedm jiných tréninků. Hrál si s tím. A všechno bylo s míčem.“

Prý byl ale hodně autoritativní a přísný.
„Jo, byl víc autoritativní typ trenéra. Nešel třeba ani na narozeninovou oslavu klubového doktora. Myslel si, že kdyby na ni šel, už by jeho autorita nebyla tak dominantní. Byl neústupný. Ale ve správném smyslu. Několikrát jsem prosil za mužstvo jako kapitán o úlevu v tréninku, jenže on věděl, že bez tvrdé práce to daleko nedotáhneme. Tehdy byl v Ajaxu mladší tým a mladí chtěli a nediskutovali.“

Psal jste si jeho tréninky?
„Ne. A lituju toho. Ale na oblíbené tréninkové jednotky si ještě vzpomenu! Měl dobře zvládnutou organizaci hry a taktiku. Když jsem přišel do Tilburgu, chtěl jsem být na trávníku všude. Ale všude jsem překážel. To mě Adriaanse odnaučil. V tom byl silný. Stejně jako v komunikaci. Hovořil několika jazyky. Za něho musely chodit i manželky na lekce holandštiny. Rád bych si s ním popovídal, jenže on je teď v Kataru, který se snaží dostat na olympiádu.“

Čím vás inspiruje Brückner?
„Byl výjimečný v tom, že naučil tým jasným principům. Bylo to sice nejdřív nezáživné, moc nás to nebavilo. Jenže pak se všechno, co jsme se učili, dostávalo do hry a přinášelo to dobré výsledky. Líbilo se mi taky, že se trenér Brückner nedíval moc na hru soupeře. Vyčíhl jen nějakou slabinu, které se pak snažil využít. Ale jinak ho zajímalo jen jeho mužstvo. O Henrym, Zidanovi, kteří hráli proti nám, jsme si moc nevykládali. Věděl, že hlavně my to musíme mít dobře postavené a je jedno, kdo proti nám stojí.“

V rámci studia jste absolvoval stáž v mládežnické akademii Ajaxu Amsterdam. V čem hlavně je její kouzlo?
„V tom, že mají směr a cíl, jdou za ním a nenechají si do toho mluvit. Vědí dobře, co moderní fotbalista potřebuje a opakováním to do hráčů dostanou. Nemůže to být tak, že za deset minut uděláte pět cvičení a jste spokojení. Když si můžeme přihrávat třicet minut, tak proč ne?“

Jak vypadají v porovnání s nizozemskými nadějemi ty české z reprezentační osmnáctky?
„Těžko říct. Ale mluvíme-li o tom, že kluci v reprezentaci by už měli znát základní věci z klubů, tak se někdy stává, že až na reprezentačních soustředěních poprvé slyší, jak by si měli naběhnout.“

Nejsou pohodlní?
„Ne. Naopak, mají chuť se zlepšovat. Dobře se s nimi pracuje.“

Radíte jim, v kolika letech by měli odcházet do zahraničí?
„Říkal jsem jim to na prvním srazu, ale nevím, kolik si z toho vzali.“

Co jste jim poradil?
„Že na auto, za kterým jdou brzy do zahraničí, nebudou mít takovou vzpomínku jako na mistrovský titul, mistrovství Evropy nebo mistrovství světa. Když se neřídíte jen touhou po výdělku, ale tím, kde se můžete sportovně rozvíjet, máte pak na co vzpomínat.“

Jaké plány máte před sebou?
„V příštím roce v lednu bych rád dokončil studium. A pak? Těžko říct. Nejlepší pocit mám stále v Holandsku. Jako člověka i jako fotbalistu mě to tam táhne. Pokud však dodělám profi licenci, chtěl bych určitě zatím najít angažmá v okolí našeho domova. Bydlíme kousek od Erlangenu (město u Norimberku - pozn. aut.) a neplánujeme, že bychom se zase za dva roky někam stěhovali. To ne. Moje představa je projít si vším. Nejlepší škola je u mladých. A se získanými zkušenostmi si stavět vyšší a vyšší cíle. To je můj plán.“