PŘÍMO Z KIŠINĚVA | Moldavsko, nejchudší a nejméně navštěvovaná země Evropy. Česká reprezentace si tam výlet udělat musela, jízdní řád kvalifikace o EURO 2024 v Německu ji do Kišiněva nasměroval. A zážitek z hlavního města to byl vskutku pozoruhodný nejen pro fotbalisty...
Paní v trolejbuse spojujícím letiště a centrum jen natahuje ruku a vybírá jízdné. Neřekne ani slovo, nevyndá černá sluchátka z uší. Rychlým pohledem spočítá šest moldavských leu, v přepočtu sedm českých korun, strčí drobné do kapsy a obchází jednoho pasažéra za druhým. Když jí nabídnete pouze eura či platební kartu, obrátí oči v sloup, mávne rukou a pokračuje dál...
Vítejte v Kišiněvě, hlavní metropoli nejchudšího státu v Evropě. A v zemi obrovských kontrastů, o čemž svědčí i v úvodu zmíněná čtyřicátnice.
Nerudný výraz člověka, kterého práce v MHD evidentně moc nebaví, ji neopouští. Vyloženě sympaťanda. Když však vidí, jak během dvacetiminutové cesty lovíte v mapě na mobilu předem označený cílový bod a nejistě sledujete okolí, abyste vystoupil na správném místě, najednou vám právě ona výběrčí poklepe na rameno a přikývne, že tohle je zastávka, kterou hledáte.
Spasiba!
Ne, s angličtinou tady moc neuspějete. Zřejmě proto, že jde o nejméně navštěvovaný stát starého kontinentu. Vzhledem k pouhým jedenácti tisícům turistů ročně je (de)motivace učit se jazyk celkem pochopitelná.
A stejně vás překvapí, když zjistíte, že to platí i pro mladou generaci. V tomto případě pro dvě zhruba dvacetileté recepční na hotelu. Rukama, nohama, s překladačem na stole. Chvíli to trvá, nakonec se dorozumíte. Snad. Jen ten fotbal nikoho moc netankuje, ani jedna z milých dam neměla šajna o tom, že necelé dva kilometry od jejich zaměstnání moldavský výběr potká Tomáše Součka a spol.
Češi přitom mají v Kišiněvě větší stopu, než byste čekali. Nejen dvě hospody, kde si dáte čepovaného kozla či krušovice. Od neděle zdobí stadion Dinama pamětní deska legionáře Jiřího Seidla.
Ptáte se proč? Český sokol a gymnaziální učitel tělocviku tam v roce 1911 zpopularizoval fotbal takovým způsobem, že díky jeho iniciativě se v Moldavsku odehrál historicky první zápas. Domácí hostili kluky z Oděsy a Seidl řídil duel, jenž je považován za přelomový milník tamní kopané, coby sudí.
Nicméně až o 80 let později, po vyhlášení nezávislosti na Sovětském svazu sehrála moldavská reprezentace premiérové utkání. „Pravda, takovou historii jako vy nemáme,“ usměje se Victor Daghi, tiskový mluvčí nároďáku, jenž je v žebříčku FIFA na 174. příčce.
Nezávidí, myslí to uctivě. Na tiskovce si pak bere do ruky mikrofon místní vysloužilý novinář, zvedá se a spouští dlouhý pochvalný monolog, během kterého vzpomíná na olympijské vítěze z Moskvy 1980, na držitele Zlatého míče Josefa Masopusta či na mistry Evropy z Bělehradu 1976. Jaroslav Šilhavý komplimenty v ruštině pečlivě poslouchá, žurnalista-veterán tím upřímný respekt vůči Česku podtrhuje.
Moldavané to nemají jednoduché, financemi se vymyká pouze bohatý Šeriff Tiraspol. Na parkovištích před stadiony kišiněvských klubů nečekejte vozový park za miliony. Zapomeňte i na lepší auta německé výroby a představte si třeba polo-profesionální kluky z brněnské Líšně.
Scénka, kdy jamajský reprezentant Kenroy Campbel ve službách Zimbru krátce před příjezdem české reprezentace na nedělní trénink opouští sekuritkou hlídaný komplex a kulhá s kapucí přes hlavu na autobusovou zastávku, je všeříkající. A přesto vypadá spokojeně. Stejně jako portugalský bek Ivanilson Magalhães, jehož před rokem a půl neúspěšně zkoušela Sigma Olomouc.
Ale zdaleka nejde jen o fotbal. Nejdřív občanská válka, pak dosud nevyjasněný bankovní tunel a ztráta miliardy dolarů, teď zase obavy z toho, že do krajiny vína vtrhnou Rusové.
„Kdybychom na to denně mysleli, zblázníme se. Stejně nic moc nenaděláme. Zatím je klid, ale co se má stát, se stane,“ zůstávají zástupci médií v klidu, jakkoli vás z jejich vět může mrazit.
Vždyť rozcestník u radnice v centru města, kde výjimečně nejsou paneláky, ukazuje, že do bombardované Oděsy je to odsud jen 185 kilometrů...
Už rozumíte tomu, že fotbal tady navzdory nejpopulárnějšímu sportu není úplně hlavní téma?
A že výsledek z pondělního večera nic nezmění na tom, že v úterý budou žebráci na oprýskaných mostech s čepicemi opět nachystaní na svých místech, psí tuláci bez páníčků budou znovu volně pobíhat po širokých bulvárech a paní v trolejbuse číslo 30 bude mít zase nastavenou ruku na mince?
