Svá nejlepší léta zažil v Německu, s Kaiserslauternem dvakrát vyhrál bundesligu. Česko dnes čeká kvalifikační zápas proti mistrům světa a bývalý obránce Miroslav Kadlec cítí, že i remíza by byla veliký úspěchem. „Němci? To je mašina, která jede,“ říká Kadlec.
V Německu má možná zvučnější jméno než v Česku. Bývalý reprezentační obránce Miroslav Kadlec tam coby stabilní člen sestavy Kaiserslauternu sbíral v 90. letech úspěchy. Nejen o této době vypráví Kadlec v rozhovoru pro iSport.cz.
Má německá reprezentace vůbec nějakou slabinu?
„Němci? To je mašina, která jede. Když tu nevyhrají, asi by to bylo pro všechny překvapení. Může se stát cokoliv. Momentálně však nemáme mužstvo, abychom je nachytali na hruškách.“
Co se musí sejít, aby se mu povedlo získat nějaký bod?
„Musí to být jedno s druhým. Takticky budeme asi dobře připravení. Plnění všech pokynů musí být stoprocentní. Musíme se vyvarovat chyb a mít i štěstíčko. Třeba abychom dali první gól ze standardky, a potom něco ubránili. Většinou má štěstí ten, kdo mu jde naproti. Nesmíme hrát moc ustrašeně, ale je to velice složité. Říká se, že se nesmí hrát ustrašeně, ale když to člověk otevře, dostane tři fíky během třiceti minut. Pak se bude řešit, proč se to tak otevíralo a proč se radši nehrálo zezadu. Musí se najít balanc mezi tím. Z tribuny se to ale velice dobře vykládá.“
Ale i Němci měli své problémy, vyhořeli na mistrovství Evropy v roce 2004 a pak nastartovali systém akademií. Poznal jste blíž, v čem je jejich systém tak dobrý?
„Vytvořili neskutečné podmínky, fantastické zázemí. Od Němců se učí všichni. Co je hlavní, zaplatili kvalitní trenéry. Co vím, každému dali základní plat pět tisíc eur, aby ten trenér měl zájem a mladé kluky něco naučil. Například v Mnichově je Elite-Fussballschule, vybraní mládežníci z Bayernu, Mnichova 1860, Augsburgu chodí do jedné třídy, mají co nejméně domácích úkolů, učí se hlavně ve škole a po škole přijíždějí mikrobusy těch klubů a odvážejí si své hráče na tréninky. Každý den je to to samé. Pilování, pilování, pilování. Vyplácí se jim to.“
Vy jste v Německu působil osm let, s Kaiserslauternem máte dva bundesligové tituly, vyhráli jste i Německý pohár. Jak na své angažmá v Německu vzpomínáte?
„Vzpomíná se na to velice příjemně. S odstupem času nejen mně, ale všem lidem v Kaiserslauternu dochází, čeho jsme dosáhli. Něčeho mimořádného. Hráli jsme nahoře, jen jeden rok se nám nevydařil a spadli jsme. Pro mě to byly nejlepší roky kariéry.“
„Velice nečekaný, protože Kaiserslautern hrál sezonu předtím dlouho o záchranu. Nešel jsem do špičkového mužstva bundesligy, i když na závěr se jim podařilo vyhrát pohár. Když jsem tam přicházel, počítal jsem, že budeme hrát maximálně střed tabulky. Ale nabalovalo se to, udělali jsme pár dobrých výsledků, mužstvo si začalo věřit a najednou jsme hráli s Bayernem o titul. Nakonec jsme to zvládli. Byl to mimořádný úspěch, nikdo to v Německu nečekal.“
Co bylo klíčem k titulu?
„Musíte mít dobře poskládané mužstvo, musejí se vám vyhýbat zranění, musíte mít trochu štěstí. To vše platilo. A pak taky – Kaiserslautern byl známý tím, že se tam jezdilo prohrát, nevyhrávalo se tam. Naši fanoušci byli velice impulzivní, dokázali atmosféru vyhecovat. My měli typy hráčů, kteří nic nevzdávali, pořád bojovali. I když jsme prohrávali poločas třeba 0:2, dokázali jsme to zremizovat nebo i vyhrát.“
Po pár letech, konkrétně v sezoně 1995/1996, přišel sestup. Byl to šok?
„Ano, byl. Vyměnilo se celé vedení, ale určitě jsme neměli mančaft na sestup. Byla to shoda náhod a zranění, trenérovi se nepodařily nějaké věci, točil se sestavou. Ke konci jsme honili každý bod a v posledních šesti kolech jsme neprohráli, přesto jsme spadli. Paradoxem bylo, že týden po sestupu jsme jeli do Berlína a tam jsme vyhráli Německý pohár. Radost však byla tak nějak poloviční. A já pak jel s Pavlem Kukou ještě na mistrovství Evropy do Anglie. Devadesátý šestý rok byl zvláštní, na jedné straně smutek a zklamání, za týden vítězství v poháru a pak stříbro v Anglii. Byl to docela výživný rok.“
Ovšem do bundesligy jste se po roce hned vrátili a jako nováček jste slavili senzační titul.
„S odstupem času musím říct, že sestup byl pro nás výhodou. Když to teď vezmu, zaplaťpánbůh že přišel, protože se to obměnilo. Přišel nový trenér (Otto Rehhagel), prostředí se okysličilo a začalo se od nuly, hrál se jiný fotbal. Hlavní bylo, že se mužstvo udrželo pohromadě, že se to nerozprodalo. Nikdo nevěřil, že se to udrží, ale v klubu nám garantovali podmínky jako v bundeslize. Nastartovala se historická věc. Vyhráli jsme se šedesáti osmi body druhou ligu, další rok jsme byli nováček v bundeslize, opět jsme udělali šedesát osm bodů a měli titul. Když přijedu do Německa, všichni mi to připomínají, každý to ví. Aufsteiger, Deutscher Meister, to je rarita. Aby dneska vyhrál nováček bundesligu?“
V minulé sezoně mělo solidně našlápnuto Lipsko.
„Jasně, Lipsko nás na podzim trochu zlobilo, ale věřil jsem, že Bayern nezklame. A nezklamal.“ (úsměv)
Zajímavé také je, že když jste v roce 1990 do bundesligy přicházel, byla průměrná návštěva dvacet tisíc na zápas. Za osm let se zvedla o deset tisíc. Byl cítit rostoucí zájem o německou soutěž?
„Jasně. Rekonstruovaly se stadiony, postupovala mužstva, která měla větší kapacitu stadionu. Pamatuju si, když jsem tam přišel. Samozřejmě jsem slyšel o bundeslize to a to, ale když to pak člověk zažil… To byly šoky. Hráli jsme přátelák sto kilometrů od Kaiserslauternu a na vesnici bylo sedm osm tisíc lidí. Blázinec, ani jsme se nemohli dostat do autobusu. Museli jsme podepisovat, podepisovat a podepisovat, všichni byli v dresech, úplné šílenství. První rok jsem si na to zvykal, pak už to bylo automatické. Když jsem se pak vrátil do Česka, divil jsem se, že tu nikdo není.“
Opačný šok, že?
„Hrál jsem ligu za Drnovice a jeli jsme třeba do Hradce, byli jsme tam hodinu před zápasem. V Německu už je tou dobou plno a tady jsme cestou na stadion nepotkali ani živáčka. Říkal jsem si: ‚Hraje se tady dnes vůbec fotbal? Nespletli jsme se?‘ Byl jsem v šoku. Na stadionu se pak v uvozovkách tísnily dva tři tisíce diváků.“
