Ta historka se datuje k létu 1995. Na druhé straně sluchátka se ozval František Cipro. „Pojď se mnou trénovat Slavii,“ přesvědčoval Josefa Pešiceho. Nechtělo se mu. Načež jeho bývalý spoluhráč přitvrdil větou, že určitě udělají titul. Plácli si.
Ze spojenectví dvou trenérských kapacit se opravdu urodila mistrovská sezona a návdavkem neopakovatelná jízda do semifinále Poháru UEFA. „Měli jsme společné názory na fotbal. I když jsme se kolikrát pohádali, tak to naše kamarádství nikdy nepoznamenalo,“ říká Cipro o svém trenérském parťákovi, jenž v pondělí skonal ve věku 67 let.
Jak moc vás zasáhlo úmrtí Josefa Pešiceho?
„Dlouho jsem věděl, že jeho zdravotní stav není kdovíjaký, ale ještě docela nedávno to vypadalo, že se vše zlepšilo a naděje žije. Všichni jsme byli přesvědčení, že těžkou nemoc zvládne. Bohužel poslední dobou to vzalo rychlý konec. Hrozně mě to zaskočilo…. (odmlčí se) V pondělí ráno mi tu strašnou zprávu volal Petr Rada. Byl jsem z toho dost v šoku, Pepíkův konec přišel tak náhle. Ještě nedávno jsem s ním mluvil po telefonu. To jsem netušil, že naposledy.“
Co vás tolik spojovalo?
„Prožil jsem s ním nejen titul a pohárové tažení se Slavií, ale mnohem víc. Ještě jako hráči jsme spolu jezdili hrát do Rakouska. Třeba s Luďkem Macelou, který už také není mezi námi. V soukromí jsme nebyli takoví kamarádi, že bychom se scházeli každý den, ale občas jsme si zavolali, domluvili si schůzku, dali kafe a probrali všechno možné. Měli jsme společné názory na fotbal. I když jsme se kolikrát pohádali, tak to naše kamarádství nikdy nepoznamenalo.“
Toho jste si na vašem vztahu nejvíce cenil?
„Ano. Trenérsky jsme si spolu hodně notovali. Víte, je to hrozná tragédie. Pepíkovi bylo jen sedmašedesát let. Poslední dobou mi odešli další tři kamarádi z mimo fotbalového prostředí. Těžko to vstřebávám. Obzvlášť před Vánocemi. Je mi neskutečně líto celé rodiny a hlavně manželky Aleny. Moc na ni myslím. Snad ani není pravda, co všechno si prožila. Je to neuvěřitelné. Jednu tragédii v rodině už zažila. (úmrtí syna při autohavárii). Ani o tom nechci mluvit, to prostě nejde...“
Přejděme k veselejším vzpomínkám na vaši společnou éru ve Slavii, kdy jste v roce 1996 získali titul a následně slavně dokráčeli až do semifinále Poháru UEFA.„Slávistická jízda Evropou se v historii českého fotbalu asi jen tak opakovat nebude. Bylo tam plno momentů, které se mi vryly do paměti. Hlavně s hráči. Měli jsme s nimi navázané skvělé vztahy. Bylo to jiné než dnes. Pepíkovi se tehdy do Slavie nechtělo, ale nakonec jsem ho přemluvil a titul jsme udělali. Vybrali jsme si hráče, každý měl v mužstvu svoji roli. I ostatní členové realizačního týmu. My trenéři, maséři… Byli jsme jedna velká rodina.“
Prý jste pana Pešiceho přemluvil větou, že určitě získáte titul. Sedí to?
„Ano, to je pravda. Pamatuji si to velice přesně. (usměje se) Tenkrát ve Slavii nešlo jen o fotbal, spojovaly nás i věci, které s ním neměly žádnou souvislost. Všichni na tu éru doteď vzpomínáme. Je hrozná škoda, že Pepík už u toho nebude. Pro nás oba to byl vrchol kariéry.“
Čeho jste si na něm nejvíce vážil?
„Na rozdíl od jiných mladších trenérů v něm byla pokora, slušnost a ryzí kamarádství. Přijde mi, že nikdo jemu podobný už ve fotbale není.“
