Fotbalová Sparta přišla o legendu šedesátých let Josefa Vojtu, který zemřel ve věku 87 let. Na Letné získal dva tituly, s reprezentací vyhlášený tvrďák získal bronz na ME a stříbrnou medaili na OH v Tokiu 1964. V roce 2019 popsal svou kariéru i celý život pro Paměť národa, jeho příběh pak přinesl i Sport Magazín. Jak vnímal dějinné milníky, jak vzpomínal na anabázi při návratu ze stříbrné olympiády či proč odmítl nabídku z Anglie?
Říkalo se o mně, že jsem ze všech hráčů nejtvrdší. No, někdy jsem dal takový šprajc. Ale vždycky zepředu. Zezadu jsem nikdy nefauloval. Když se mi něco nelíbilo, řekl jsem to. Jednal jsem vždycky na rovinu. Právě proto jsem se všemi hráči dobře vycházel. Byli jsme parťáci, kamarádi. Dodnes od některých slyším, že jsem jim kdysi dal ránu. Ale říkají to v legraci. Dnes je fotbal mnohem agresivnější.
Narodil jsem se v Plzni 19. dubna 1935. Už jako malý kluk jsem chodil na Viktorku. V poločase jsme vždycky vyběhli na hřiště a kopali jsme. Na dětství vzpomínám moc rád. Maminka byla zlatá žena. Starala se o nás, a ještě k tomu pracovala v továrně. Táta byl vyučený frézař, dělal ve Škodovce. Byly to pěkné roky.
Měli jsme štěstí, válka rodinu nijak nepoznamenala. Přestože jsme bydleli kousek od letiště, v části, která se nazývala Zátiší. Takže si pamatuju nálety na Plzeň. Nějak jsme to přečkali, ani do krytu jsme nechodili. Vybavuju si i to, jak pak Plzeň osvobodili Američané, jak je lidé vítali. Jen fotky žádné nemám. Tehdy se tak často nefotilo a my na to ani neměli. Vždyť my jsme v Plzni bydleli celá rodina v jedné místnosti.
Nedělejte ze sebe primadony
Brzy po konci války jsme se stěhovali do Ústí nad Labem. Dostali jsme vilku po odsunutých Němcích. Možnost získat lepší bydlení byla vlastně hlavním důvodem, proč jsme se z Plzně odstěhovali. Když jsme přijeli do Ústí, bylo tam ještě hodně Němců. Jak jsem tam v deseti letech začal hrát, dostal jsem se do mančaftu, kde se mluvilo většinou německy. Ale vztahy byly vcelku přátelské.
Pro mě bylo důležité, že jsme bydleli blízko ústeckého stadionu. Brácha mě pořád táhl ke sportu. Říkal, že když si budu hledět fotbalu, může ze mě být dobrý fotbalista. Už je nebožtík, pro mě hodně udělal. Byl o tři a půl roku starší a říkalo se, že je lepší fotbalista než já. Opravdu byl. Jenže měl smůlu. Dostal zápal plic a pak měl pořád problémy. Už hrát nemohl.
Byl pro mě něco jako trenér. Celý život vystřihoval z časopisů všechno, co o mně bylo napsáno. Ale já tehdy ještě nepočítal s tím, že bych se fotbalem jednou živil. I když, už tehdy byl fotbal vlastně to jediné, co mě zajímalo. Nestaral jsem o nic kolem sebe, o politiku už vůbec ne.
Únor 1948 proběhl normálně, života naší rodiny se ty změny nijak nedotkly. Rodiče se o politiku také nezajímali, doma se o ní nemluvilo. Máma i táta nám říkali pořád to stejné: abychom byli za každých okolností pravdomluvní a abychom ze sebe nikdy nedělali nějaké primadony.
Maminka dělala v armaturce, táta taky, oba normálně fyzicky pracovali. Táta vedle práce léta působil ve fotbalovém klubu v Ústí. Byl náčelník mančaftu. Protože jsme dostali tu vilu po Němcích, táta bral jako samozřejmost, že u nás můžou bydlet někteří hráči. Vzal k nám Lamače, Slezáčka a další, kteří už patřili do A-mužstva. Bydleli u nás, měli to blízko na stadion, mohli kopat.
Já jsem se vyučil dřevomodelářem a nastoupil taky do armaturky. Práce byla tehdy na prvním místě. Až když jsem měl hotovo, mohl jsem jít na trénink. Zásadně po pracovní době.
Záložník, kam se podíváš
V roce 1955 už jsem byl v juniorském výběru Československa a o rok později nastoupil na vojnu. Měsíc jsem byl u Karlových Varů, pak jsme byli z přijímače odveleni s Jánem Popluhárem do Červené hvězdy Bratislava a já byl převelen do Rudé hvězdy Brno. Kopal jsem tam druhou ligu. Ale postoupili jsme do první.
Z té doby moc rád vzpomínám na Vlastu Bubníka. Na něj nedám dopustit. Byl o něco starší, staral se o mě. Zvládal výborně fotbal i hokej. Třeba skončil hokej a on nastoupil jako fotbalista a neměl s tím vůbec žádný problém. Byl jedním z největších univerzálů, mohl hrát kdekoli.
Mě se také lidé často ptají, jak je možné, že jsem hrál na různých pozicích. Když jsem začínal, ať už v Ústí nebo pak ve Spartě, hrál jsem útočníka. Léta ubíhala a já hrál čím dál častěji záložníka. Ale v národním mančaftu byla velká konkurence záložníků. Masopust, Pluskal a další. Tak jsem tam neměl nějak ustláno, dá se říct.
Nakonec jsem skončil na beku. A jednou se stalo, tenkrát se nemohlo střídat, že jsem byl nominován i jako náhradní brankář v národním mančaftu. Naštěstí k tomu nedošlo. Nejvíc mi ale vyhovovalo dělat záložníka. To se setkáváte s balonem častěji, než když hrajete v útoku.
Já hrál dřív ve Spartě takzvaného vystrčeného berana a měl jsem pověst jednoho z nejtvrdších hráčů ligy. No ano, zvolili mě dokonce nejtvrdším hráčem československé soutěže. Nezapomenu na zápas Sparty se Žilinou, hodně se o tom mluvilo: hrál za ně Horváth, nevím, jestli už nezemřel. Tomu jsem dal takový šprajc zepředu. Přitom to bylo v Žilině, tam byl miláček. Říkal jsem si, že si půjde odpočinout a bude o jednoho hráče méně. On se oklepal a hrál dál.
Přestup do Sparty
V roce 1958 jsem se oženil. Manželka pracovala v Mototechně a chodila do armaturky na obědy. Tam jsme se seznámili. Rok poté si mě všiml Karel Kolský ze Sparty. Těsně předtím, než jsem tam nastoupil – ještě jsem neměl nic podepsaného, ale už jsem s nimi byl domluvený – za mnou do Ústí přijeli ze Slavie.
Já ji m říkal férově, že už jsem slíbil Spartě. Že slíbili, že mi dají byt pro rodinu a že když to splní, jdu tam. Když nesplní, jsem ochoten jít třeba do Slavie. Já nikdy nebral slovo zpět. A Sparta taky ne. Splnila slib a já jsem dodnes rád, že jsem tam šel. Vděčím jí za mnohé. Nedám na ni dopustit.
Když jsem hrál za Spartu, byl jsem zaměstnaný v ČKD Sokolovo. Možná se budete divit, ale zpočátku se ještě trénovalo od dvou hodin. Normálně jsme dopoledne pracovali, a až pak jsme mohli jít na trénink. ČKD nás platilo, protože to byl patronátní podnik. Bral jsem čtrnáct stovek měsíčně. Nebylo to špatné, ale daleko lepší podmínky byly třeba v Dukle Praha.
Z olympiády přes Kambodžu
V roce 1960 jsem byl pozván do reprezentace. To byl sen každého hráče. Konkurence ale byla velká, což bylo i tím, že jsme tvořili reprezentaci společně se Slováky. Ani jsem se tedy nedivil, když jsem nebyl nominován. Hrál jsem spojku, pak záložníka. I tam jsem platil za univerzála.
Moc si cením stříbra z olympiády v Tokiu 1964. Ale mám na to i špatné vzpomínky. Nenechali nás zůstat na konečné vyhodnocení, museli jsme letět zpátky. Jenže se nám porouchalo letadlo a my zůstali týden viset v Kambodži.
A vrcholem všeho bylo, že nám nechali nějaké šaty, které jsme na olympiádu dostali, a pak je chtěli zaplatit. Já odmítl. Bylo mi líto, že jsem se nemohl účastnit závěrečného ceremoniálu, nic jsem za to nedostal a ještě jsem měl platit 1 500 korun za ošacení.
Teď berou sportovci za olympiádu miliony. My nedostali nic. Žádná odměna, žádná sláva, nic. Ale nestěžuju si. Nemám na co. Vždyť já díky fotbalu viděl všech pět světadílů. Vždycky mi imponovalo, když jsem mohl být u moře. To jsem si užíval. A setkání s krajany byla krásná.
Rád vzpomínám na Chicago. Zrovna tam jsem se setkal s náznakem, že bych mohl zůstat. Hned mi nabízeli k dispozici auto. Ale já už byl ženatý. Od rodiny by se těžko odcházelo. Ani později jsme o tom s manželkou nikdy neuvažovali.
Dostával jsem i oficiální nabídky na přestup do zahraničí. Tehdy to fungovalo tak, že reprezentanti museli dosáhnout určitého věku a určitého počtu startů za reprezentaci, aby mohli být puštěni do zahraničního klubu. Já dovršil třiatřicet, jak bylo určeno. V tu dobu jsem ve Spartě skončil a nastoupil do Chomutova.
Měl jsem podepsanou smlouvu na dva roky. Přišla oficiální nabídka z West Ham United. Ale bylo by trestuhodné podepsat v Chomutově na dva roky a za půl roku odejít. To není v mé povaze. Nakonec jsem byl v Chomutově roky tři.
Strach z létání
Přiznám se, že jedním z důvodů, proč jsem skončil v reprezentaci, bylo to, že už jsem nechtěl létat. Já nesnášel letadla. A létat jsem musel pořád. Měl jsem dokonce výjimku. Bylo mi umožněno, že jsem se mohl napít alkoholu, abych na to nemyslel. Jednou se stalo, že bylo mezipřistání, všichni museli vystoupit, ale mě nechali v letadle spinkat.
V Chomutově mě zastihl srpen 1968. Právě jsem jel do Prahy a všude okolo byly tanky. Nenesl jsem to dobře. Měl jsem strach o rodinu, a tím pádem to na mě působilo dost hrozně. Pořád přitom platilo, že mě politika nezajímala. Nikdy jsem nebyl členem komunistické strany, i když mi to nabízeli. Já to měl po rodičích, takové věci šly mimo mě.
O Spartě se říká, že byla za komunistů protežována. Neřekl bych, ale možná jsme to jen zevnitř nevnímali. Fakt je, že Ladislav Štrougal, předseda vlády, byl velký fanda Sparty. Později, už po listopadovém převratu, jsem ho několikrát potkal na hřbitově, když jsem chodil na hrob maminky. Vždycky jsme pokecali o fotbale, o zdraví.
Stal jsem se jeřábníkem
Když jsem skončil v Chomutově, přešel jsem v Praze do Meteoru 8. Tehdy mně kamarád Mirek Bíba nabídl, že bych mohl pracovat na jeřábu. Tak jsem si udělal zkoušky jako vazač a potom jako řidič. Každý jsme měli svůj jeřáb. Bylo to výborné nejen po finanční stránce.
Pak jsem dělal trenéra v Mělníku a skončil jsem v Nespekách, kde mám chatu. To bylo v polovině sedmdesátých let. K fotbalu jsem vedl syna Tomáše, ale nebyl jako já. Neměl tu zarputilou povahu, nebojoval. Byl spíše na srandičky a u fotbalu nezůstal.
Dcera dělala gymnastiku. Teď je na tom zdravotně tak špatně, že ji vozím po úřadech, po nemocnicích. Ani sama nepřejde ulici. Místo aby se děti staraly o mě, starám se já o ně. Mám tři vnoučata a tři pravnoučata. Snažím se tu být pro ně, dřív jsem se rodině tolik nevěnoval. To je to, co mi fotbal vzal, na druhé straně mi i hodně dal.
Nejsem závistivý chlap
Na Spartu dodnes chodím na každý zápas. Ona se o své bývalé hráče stará, klobouk dolů. Máme permanentky na celou sezonu. Když jsou mezinárodní zápasy, dostáváme lístky na tribunu. Fotbal se změnil moc.
Přeju mladým, že mají větší možnosti, než jsme měli my. Nejsem závistivý chlap, takže jim přeju, ať jim to vydrží, ale také ať si fotbalu hledí. Fotbal je agresivnější, náročnější, než býval za nás. Nevím, jestli bych v něm teď obstál.
Na druhé straně se někdy dívám na utkání, uvědomuju si, za jakých výborných podmínek hrají, a výsledek je – no škoda mluvit. Dostávám hodně otázek, například tu, která fotbalová generace u nás byla nejlepší. Podle mě ta, ve které hrál Nedvěd a Poborský. Tu stavím výš než tu naši.
Co se týká kolektivní práce, byli nejlepším mužstvem v historii. Ale co já můžu hodnotit? Vždyť i já jsem to možná mohl dotáhnout dál, mohl jsem být lepší. Proto teď tak často vzpomínám na bratra. Na to, co mi říkal, a na to, co mi dal do života.
Témata:
historie, archiv, sport, Paměť národa, Josef Vojta, SK Slavia Praha, FC Viktoria Plzeň, AC Sparta Praha, Reprezentace, Olympijské hry, fotbal, rodina, Chomutov, FK Ústí nad Labem, Kambodža, Sport na Heureka.cz
Související články
