Recenze filmu Řepka: Hříšník - mezi nebem, peklem a bojem za svou pravdu
Tomáš Řepka znovu vstoupil na scénu. Jen tentokrát ne v rudém dresu, ale na plátně kin. A znovu to bolí, pálí, provokuje i dojímá. Dokument Hříšník Řepka režiséra Petra Větrovského je syrový, emotivní a bez přetvářky. A hlavně – je to nejlepší film, který tento režisér zatím natočil.
Po úspěšných portrétech biatlonistky Gabriely Soukalové a fotbalové legendy Jana Kollera přichází režisér s příběhem, který už od prvních minut vibruje trochu jinak. Možná i proto, že Řepkův život není lineární sportovní pohádka, ale dost divoká horská dráha, na které se střídají triumfy, pády, slzy i výbuchy hněvu. To všechno do něj patří, to všechno působí opravdově.
Už první scéna vás vtáhne a navíc později pochopíte, že pro celý Řepkův příběh je vlastně zcela klíčová. Matka Helena Švecová v ní nečekaně otevřeně vypráví o tom, že Tomáš vlastně vznikl z náhodného úletu a jedné noci rychlé vášně. A že jako mladá holka z věřící rodiny kvůli strachu z opovržení vážně zvažovala potrat.
Upřímně – moc těžších vstupenek do zázraku zrození života už neexistuje. A tenhle stín, tenhle strach z přijmutí, se svým způsobem táhne celým filmem i životním příběhem. Řepka v něm dlouho působí jako lehce neukotvený kluk, jehož základním nastavením byl neklid, vzdor a boj. Boj za sebe, za svůj tým, za svou pravdu (i když by to pravda nebyla), za svůj prostor k životu.
Zároveň ale vidíme i neuvěřitelně silného sportovce. Sparťana, který byl ochoten jít za výhrou i přes mrtvoly. Byl impulsivní, syrový, nepočítal kroky dopředu, nepromýšlel, co svými činy vzápětí způsobí. To byla jeho obrovská síla, ale zároveň i největší prokletí.
Ta samá tvrdost, která z něj udělala miláčka tribun, ho totiž v běžném životě často ničila.
Řepka šel vždycky do všeho naplno, ale málokdy přemýšlel kam. Ať už šlo o kariérní rozhodnutí, vztahy, nebo mediální výbuchy. Vždycky „šel za míčem“, i když letěl do autu…
Větrovský film šikovně a účelně prokládá archivními záběry. Vidíme Beckhama, jak se mu vyhýbá, Henryho, kterého měl „v kapse“. Vidíme záběry v dresu Fiorentiny a až zpětně nám dochází, že tenhle přestup do tehdy skvělé italské ligy byl v Česku nedoceněný.
Vidíme záběry z West Hamu, kde se stal legendou. A dochází nám, že dvě zkřížená kladiva a extrémně věrní fanoušci, pro které je oddanost víc než vítězství, byly pro Řepku požehnáním. Logicky proto The Hammers řízného obránce dodnes vnímají jako svého syna, jemuž v žilách koluje DNA jejich klubu.
To všechno dohromady skládá portrét bojovníka, který si uznání vždycky musel vymlátit. A přesto se mezi řádky, nebo lépe filmovými záběry, dere na povrch otázka: mohl toho Řepka dokázat ještě víc?
A odpověd? Určitě ano, ale pak by to nebyl Řepka…
Ukradená kasa, obrácená pohádka a klid na rybách
Film se také nesnaží z Řepky dělat kajícníka.
Naopak.
Když mluví o svých přešlapech, nepůsobí jako člověk, který prosí o odpuštění. Spíš jako někdo, kdo si všechno odžil po svém a nic moc by neměnil. A překvapivě právě v tom je jeho síla.
V době, kdy se každý snaží působit bezchybně, Řepka přichází s tím, že omyly jsou součástí hry. A i když občas něčeho zalituje, spíše popisuje, vysvětluje a se zvláštní upřímností přijímá.
Když říká, že peníze z ukradené sparťanské kasy použil, aby „motivoval soupeře, aby se na zápas nevykašlal“, skoro se zasmějete – a zároveň zpozorníte. Je to absurdní, neuvěřitelné a přitom přesně řepkovské: instinkt, chaos, adrenalin a víra, že všechno nakonec nějak zvládne po svém.
Když se Řepka ve filmu několikrát rozpláče, není to hrané. Když o něm mluví na konci partnerka Kateřina Kristelová, přichází moment, kdy se film poprvé dotýká klidu a jakéhosi rozhřešení.
Na konci pak oba tvrdí, že po návratu ze sedmiměsíčního vězení se Tomáš změnil, zklidnil, usadil. A vy jim vlastně chcete věřit – vždyť co jiného přát chlapíkovi těsně po padesátce. Jenže vzápětí vás napadne, že Řepka, který by se změnil až moc, by prostě přestal být Řepkou. A to najednou nechcete…
A také vám dojde, že v tom až trochu pohádkově laděném konci, kdy sedí Řepka ve svém novém domečku kousek od vody, kam se za chvilku vydá v poklidu chytat ryby, je oproti klasickým pohádkám něco jinak. Že tady nezachraňuje princ princeznu, ale je to přesně obráceně…
„Hříšník Řepka“ je film, který rozhodně stojí za návštěvu kina. Ukazuje, jak tenká je hranice mezi slávou a pádem, mezi vírou a sebeklamem, mezi hrdinou a hříšníkem. Režisér Petr Větrovský v něm neidealizuje a dává prostor k výpovědi.
Pro úplně komplexní obrázek na Řepku možná chybí hlas bývalých partnerek, které se odmítly vyjádřit. Zajímavé by byly i další pohledy lidí vyloženě z druhého břehu příběhu. Ale i to je symbolické.
Řepka mluví především sám se sebou. A to je možná ta nejupřímnější výpověď, jakou mohl dát. „Hříšník Řepka“ je syrový, ale překvapivě dojemný portrét muže, který nikdy nehrál na jistotu. Ukazuje, že i hřích může mít odlesk odvahy. A že pokora někdy vypadá jinak, než čekáme.
