Nespustí, co je v Rusku špatně, co se mu nelíbí a kde jsou všude chyby. Spíš naopak. Když se Pavel Hynek rozpovídá o svém angažmá v Soči, špatně se zastavuje. Rozjede se, mluví a poznáte, jak ho rok v KHL bavil. „Každému trenérovi bych tohle přál, aby si něco podobného zažil a udělal si vlastní zkušenost. Má velký smysl si zkusit práci venku,“ říká odborník, který si angažmá v Soči ještě minimálně o rok protáhne.

Co vám jeden rok v Rusku ukázal po profesní stránce?
„Až si říkám, že je škoda, že tahle zkušenost nepřišla dřív a nedopracoval jsem se k ní před lety. Dnes jsem ve věku, kdy spíš končím, než začínám. KHL je největší soutěž v Evropě, náročná na systémy. Po roce se tedy nemůžu brát za odborníka na Rusko, takhle může mluvit Miloš Říha, Vladimír Vůjtek, Venca Sýkora nebo Marek Sýkora. Ale z trenérského pohledu má velký smysl pracovat v soutěži, která má 25 týmů, máte nabitý program, naskočíte na úplně jiný styl práce. Od začátku září do 22. února odehrajete 62 zápasů základní části. Navíc jsem si spočítal lety, které jsem od července absolvoval, bylo jich 67, což o něčem taky svědčí.“

Vlastně si u cestování, tripů a regenerace nedovedu moc představit, že trenéři mají nějaký prostor, aby zlepšovali svoje hráče.
„Zase máte ale v týmu pět pětek. Na začátku mi to tedy vůbec nevyhovovalo, 25 lidí na tréninku, to je jak někdy v srpnu. Kvalita tréninku i ledu jde dolů. Hlavního trenéra Sergeje Zubova jsme ale přesvědčili, že předzápasové tréninky budeme dělat ve čtyřech pětkách a pátá bude chodit po tréninku. Když hrajete třeba doma obden, prostor pro trénink tam moc není. To je pravda. Ale kompenzuje se to tím, že vy pak pracujete s druhou partou, která nehraje zápas, tu mají na starosti asistenti, obrovský prostor pro práci má kondiční trenér. Poprvé v životě jsem si říkal, že přesně takhle by měla vypadat jeho práce mimo led. Ve výsledku tahle sezona vydala za dvě. Ale nabila mě.“

Spíš jsem čekal, že řeknete, jak vás KHL utahala...
„A ono je to opačně, byť práce bylo dvakrát tolik než v Česku. Jenže veškerý stereotyp byl pryč, jiné zimáky, noví soupeři, musel jsem se popasovat s jazykem, první dva měsíce byly těžký, z ruštiny jsem maturoval, ale to je třicet let zpátky. Takže jsem plynně rozhodně nemluvil. Angažmá navíc přišlo rychle, nepřipravoval jsem se na něj speciálně. Chodil jsem chvíli intenzivně na jazyk, což mi pomohlo, ale stejně přijdete do reality a je to rozdíl. Všechno mě okysličilo, nechytil jsem žádnou krizi, celou sezonu mě to bavilo. Taky je to asi ale dané tím, že jsem tam byl s Vaškem Sýkorou, známe se dlouho, jsme parťáci.“

Není to třeba i vaší destinací? Hala na pláži, do hodiny jste ale na sjezdovce...
„Soči je hezké místo pro život, to sedí. Po olympiádě se tedy psalo, jaké je to město duchů, od té doby uplynulo pět let a teď bych to rozhodně neřekl. Město se zabydlelo. Působilo na mě jako nádherné přímořské letovisko. V podstatě jako kdybyste byli na dovolené. Ten pocit ještě umocnilo, že jsme bydleli 400 metrů od moře. Kolikrát jsme si po tréninku vzali plavky, ručník a šli se tam natáhnout.“

Přitom když se řekne KHL, každý si spíš představí Chabarovsk na konci světa a stovky hodin v letadle, neútulný Nižněkamsk...
„My si vždycky dělali srandu, že je Soči ruská Florida. Ale oni říkali, že spíš Kalifornie, v zimě je tam hrozně příjemně, plus deset. A tam odsud létáte do dvaceti pod nulou, takže berete jégrovky. Ale když o tom roce v Rusku tak přemýšlím, jedna věc mě, mimo moji práci na ledě, bavila asi úplně nejvíc.“

A to?
„Chodit se dívat na ostatní týmy, jak trénují. Vždycky jsem chodil sledovat soupeře, pro mě to bylo hrozně poučné. Z devadesáti procent tam byla ohromná kvalita.“