PŘÍMO Z TORONTA | Někdy si museli připadat jak na grilu. Naprášili toho na sebe až hanba, atmosféra příjemně třaskavá, jako když se hádaly činely. Noví členové torontské Hockey Hall of Fame výborně bavili sebe i všechny v sále, některé reakce vyvolávaly salvy smíchu.
Po novinářích předstoupili před fanoušky a odpovídali na jejich otázky. Šťávu sešlosti v aule Esso Great Hall dodával svižný a pohotový moderátor Gord Smith z TSN, i hokejovým ikonám by jejich šmrnc mohli závidět tlachalové z kdejaké estrády.
Třeba Peter Forsberg. Podobně jako Rob Blake je členem Triple Gold Clubu IIHF, vyhrál Stanley Cup, olympiádu i mistrovství světa. A všechno rovnou dvakrát. Když ho fanoušek z pléna vyzval, aby jmenoval jeden triumf, kterého si nejvíc váží, nasadil ustaraný výraz a pravil: „Nemůžu. Mám jich přece tolik…“ kabonil se s naoko hranou pýchou.
Blake býval obránce ze staré školy. „Neměl jsem ho rád,“ zakabonil se Forsberg. Proč? „Když byl na ledě, nikdo nechodil rád před branku. Každý věděl, jakou měl ránu. A jakmile přišel do Colorada, na prvním tréninku mi řekl, ať se tam postavím. ‚Nebudu to dávat moc nahoru,‘ ujišťoval mě.
První střelou mě trefil rovnou do hlavy,“ zubil se Forsberg. O kouči Patu Burnsovi přidal příhodu švédského hráče, kterého prý trenér posadil při tréninku. „Doneška nechápu, co znamená posadit někoho při tréninku,“ divil se naoko.
Když měli všichni ostatní popsat, jak Forsberga vnímali coby hráče, začal se pomalu vsakovat do židle, na níž seděl. „Pořád by se chtěl se mnou hádat,“ přidal se rozhodčí Bill McCreary.
„Talentovaný, šikovný, sprostý, špinavý,“ sypal ze sebe zubící se Mike Modano. „Dovedl by člověka zabít. Ale i tím, že ho dostal jeden na jednoho a vstřelil velký gól,“ dodal.
„Ale nemyslete si, tady Dom ke mně taky pořád něco měl,“ ozval se McCreary a pokynul na Haška. Moderátor se zeptal, jestli po něm někdy hodil hokejkou.
„Řekni pravdu!“ řekl rozhodčí a otočil se k českému brankáři, který odmítavě zakroutil hlavou. „Jsi v pořádku?“ konejšil ho spíkr. „Já tedy proslul jsem tím, jak jsem rozhodčí měl rád,“ rozčísl to Forsberg. „Mockrát jsme si výborně pokecali. Všichni byli dobří. ‚Skvělý verdikt. Ano, pane rozhodčí, přesně tak to bylo‘…“ líčil.
Přišla samozřejmě řeč i na Haškův neortodoxní styl chytání. „Jak bych ho popsal? Stoják jsem nebyl, to tedy určitě ne. Spíš jsem hodně používal rozklek. Ano, asi tak. Hodně jsem pracoval nohama. Mohl jsem je hodně vychýlit, měl jsem to vrozené. Někdy ve dvanácti letech jsem byl u doktora, a když viděl, jak dovedu vybočit kolena, tak se mě ptal: ‚A máš je v pořádku? Nebolí tě to? Nemám ti předepsat nějaké prášky?‘“ vzpomínal Hašek.
Velký ohlas vzbudil i chlapeček, který se představil jako Chad a zeptal se Forsberg na jeho největší moment. „Olympiáda, nebo Stanley Cup?“ vyhrkl na něj Gord Smith. Když švédský velikán po chvíli váhání řekl, že to byl asi jeho nájezd v rozstřelu finále olympiády v Lillehammeru 1994, otočil se moderátor na chlapce a pravil: „Ty asi moc nevíš, o čem se tady povídá, viď?“ V té době hoch ještě dávno nebyl na světě.
„Upřímně, na nájezdy jsem byl nejhorší v týmu,“ pokračoval Forsberg. „A jedinou fintu jsem využil už v předchozím pokusu. Tuhle věc jsem trénoval, a když jsem si všiml, že (kanadský brankář) Hirsch dost vyjel, zkusil jsem to,“ popsal nejzářnější okamžik své kariéry.
