Jednou rukou objímal na zadním sedadle starého džípu Stanley Cup, druhou zdravil davy kolem sebe. Pavel Francouz pojal oslavy v rodném městě stylově. Na nádvoří Plzeňského Prazdroje a ve voze po amerických vojácích, kteří západočeskou metropoli osvobodili. „V Plzni jsem vyrůstal a pivo je spojené s radostí,“ usmíval se na setkání s novináři, než s pohárem vyrazil před početné srocení fanoušků. Lidí se odhadem sešlo několik tisíc.
Prazdroj, americký džíp, jak vás to napadlo?
„Jsem rád, že můžu být zrovna tady. Plzeňský pivovar je pro nás Plzeňáky takové ikonické místo a těší mě, že můžu slavit právě tady. V Plzni jsem vyrůstal a pivo je spojené s radostí. Ten džíp, to bylo spontánní rozhodnutí. Začínám tu evropskou tour se Stanley Cupem, pak následuje Nico Sturm, který bydlí kousek od Mnichova, takže to není moc daleko. Pak Švédsko, Finsko, máme v týmu docela dost evropských hráčů, takže party bude pokračovat.“
Jak jste si oslavy užíval vy?
„Na maximum. Je super, že tu první část jsem mohl prožít s rodinou a nejbližšími, když jsem měl doma snídani s pohárem. Ale ze Stanley Cupu jsem nic nejedl, i když vím, že už do toho různí kluci dávali guláš, halušky nebo ovesnou kaši. Já to pojal jinak. Taky jsem chtěl, aby pohár mohlo vidět co nejvíc lidí. Třeba to pomůže přivést malé kluky k hokeji a dá jim to ten sen o tom, že jednoho dne přivezou ten pohár k sobě domů právě oni.“
Dostal jste nějaké doporučení od strážců poháru, jak s ním máte zacházet?
„Slyšel jsem tu historku s Dominikem Haškem, jak s pohárem skákal do bazénu... Ale mám k tomu poháru obrovský respekt, je to kus hokejové historie a jen ho držet v rukou je pro mě obrovská čest. Přistupuju k němu, jak kdybych držel své vlastní dítě. A věřím, že se vrátí v takovém stavu, v jakém přiletěl, bez šrámů navíc.“
Petr Sýkora před 22 lety ukázal Stanley Cup v Plzni, v roce 2009 znovu. Napadlo vás, že byste ho taky jednou rád přivezl taky?
„Já tam tehdy (v roce 2009) na tom zimáku i byl. Vybavuju si to, jak kdyby se to stalo včera. Samozřejmě to člověka napadne, ale v tu chvíli jsem asi nejvíc cílil na to, abych se dostal do extraligy, a na Stanley Cup jsem až tak nepomýšlel.“
V této sezoně se to povedlo. Kdy jste si řekl, že by to mohlo vyjít?
„Cítil jsem to v průběhu celé sezony, když jsem viděl, jak silný máme tým a jak skvěle hrajeme. Ale všichni víme, že během play off záleží vážně na drobnostech. Když jsem však viděl, jak hrajeme, tak jsem cítil, že by to mohlo klapnout, že jsme opravdu silní.“
Vypadalo to, že v brankářském tandemu jste měli s Darcym Kuemperem dobrý vztah. To bylo taky důležité, že?
„Myslím, že to byla jedna z velkých součástí úspěchu, že jsme spolu fungovali v harmonickém vztahu a po celou sezonu jsme se podporovali. V tom play off obzvlášť, když měl Darcy během vyřazovacích bojů problémy s okem. Byl jsem schopný tam naskočit a cítil jsem podporu jak od něj, tak od spoluhráčů. Myslím, že to byl jeden z důležitých momentů na té cestě.“
Když se to povedlo, co se ve vás odehrávalo?
„Člověk si říká, jaké by to asi bylo. A pak, když se to děje, je to jak když skočíte šipku pod jez. Mele vás to, člověk se zmítá v obrovské bouři emocí, radosti, úsměvů a objímání. Když jsem zvedl pohár nad hlavu a viděl v něm svůj odraz, tak to bylo něco, co nedokážu ani popsat. Nevím, jak bych to vyjádřil, byl to skvělý pocit. Když jsem se druhý den probudil a zjistil, že jsem zaspal týmový autobus na letiště, tak jsem chvilku pochyboval, zda se to vůbec stalo a jen se mi to nezdálo. Naštěstí když jsem do toho autobusu pak přišel a viděl, jak tam ten pohár sedí, bylo jasné, že je to realita.“
Obránce Erik Johnson později tvrdil, že nejvíc kalil Francouz. Souhlasíte?
„Tuhle otázku jsem vůbec nečekal... (směje se). Nemyslím, že bych byl nejvíc opilej, ale rozhodně jsem byl opilej nejrychleji. Celý den jsem nejedl, a když opadl všechen ten stres, dal jsem si dva tři drinky a byl ve skvělé náladě, v totální euforii. Zažili jsme v šatně hroznou spoustu srandy. Byla to spontánní radost. Pak jsme měli uzavřenou party na hotelu. Chtěli jsme to dotáhnout už v Denveru za stavu 3:1 v sérii a byli hodně zklamaní, že to nevyšlo. Ale pak v té Tampě to mělo kouzlo v tom, že jsme si mohli ty oslavy vychutnat společně v nejužším kruhu a až druhý den se vrátili do Colorada. Takže to byl dost možná ten nejlepší scénář právě takhle.“
Následovala triumfální jízda městem. Jel jste s manželkou, dcerkou a tátou na autě...
„Jeli jsme s Darcym a jeho rodinou a třetím brankářem Annunenem. Bylo to neuvěřitelný. Když jedete tím městem, všude je neuvěřitelné množství lidí a všichni křičí z plných plic... Skvělý zážitek. A byl jsem rád, že u toho mohla být se mnou i rodina. Když jsem pak viděl záběry z letadla, bylo to jak jedno velké mraveniště. Říkali, že tam bylo snad kolem půl milionu lidí. Nepopsatelné.“
Co na to říkal váš otec?
„Myslím, že i pro něho to bylo trošku zadostiučinění. Vždy mi říkal možná trochu v nadsázce, že až budu mít ten prstýnek, bude opravdu spokojený. Teď se mu to vyplnilo. Když byl za mnou v Coloradu během sezony v lednu, tak jsme vyhráli všech devět domácích zápasů. Začalo play off a já se ptal, jestli nechce dorazit. A máma ho vyslala se slovy: ‚Jeď tam a postarej se o to.‘ Tak jsem tu misi splnil.“
Mluvil jste po finále s Ondřejem Palátem?
„Potřásli jsme si rukou v tom špalíru. Řekl jsem mu, že hrál neskutečně. Byl jedním z nejlepších hráčů Tampy. Když jsem ho viděl hrát, byl jsem hrdý, že jsem Čech a že dělá takové jméno českému hokeji. Ale zároveň jsem mu řekl, že jsem rád, že jsme to zvládli my a s pohárem se může pomazlit i někdo další než oni pořád dokola. Jen se pousmál a šel dál, víc bohužel nebyla možnost si popovídat.“
Máte na vítězství velký podíl. Když se Kuemper zranil, chytal jste proti Nashvillu a hlavně Edmontonu, jednou jste nastoupil i ve finále proti Tampě. Jaké to bylo?
„Pomohlo mi, že jsem tohle zažil už jednou, když se dohrávalo play off v bublině a zranil se Grubauer. Najednou byla ta tíha na mně. Tehdy jsem to nezvládl. Měl jsem už tehdy potíže s kyčlemi, ale sám jsem to bral tak, že jsem selhal. Člověk se však dokáže poučit. Ta zkušenost mi pomohla. A já věřil, že tentokrát, když byl Darcy mimo hru, už to zvládnu. Důvěřoval jsem si.“
Po individuální stránce máte nejlepší pořád před sebou. Můžete se po Kuemperově odchodu stát jedničkou?
„O další sezoně už přemýšlím. Nebudu si klást velké cíle. Spíš myslím, že se budu snažit pokračovat v tom, co jsem dělal dosud. S Georgijevem budeme vyrovnanější dvojice, než jsme byli s Darcym, který chytal většinu zápasů a byl i pro play off braný jako jednička. Myslím, že kdyby se v play off nezranil, zvládl by to celé. Je fakt, že teď se pro mě otevírá větší šance. A udělám všechno, abych přijel co nejlíp připravený. Jádro týmu zůstalo stejné, podepsali jsme hodně důležité hráče, Ničuškina, Lehkonena, takže věřím, že můžeme být jedním z hlavních adeptů na zisk Stanley Cupu i pro příští sezonu. Vyhrát pohár je jako kdyby do vás někdo vpravil nějakou drogu. Chcete to víc a víc, zažít to zase znovu. Budeme zase silní, takže šance na obhajobu určitě bude. Bude záležet jen na nás, jak s tím naložíme. Vyhrát to znovu by byl určitě skvělý pocit. Pokud bychom hráli stejně jako letos, určitě ta šance bude.“
Plánujete dovolenou?
„Sezona byla hrozně dlouhá. Jsem popravdě rád, že jsem doma. Vychází to na osm týdnů. Užívám si to takhle. Jako dovolenou beru to, že můžeme být doma.“
