Propadli jsme euforii, musíme změnit hru, říká Růžička před Francií
Soustředěnější než jindy. Bez telefonu neustále po kapsách. A často zabořený do důkladných videorozborů. Kouč Vladimír Růžička vnímá při domácím šampionátu obří zodpovědnost. „To se ani nedá popsat,“ tvrdí v rozhovoru pro Sport. A netají, že ho trápí nedokonalá obranná hra týmu. „V tom se musíme jednoznačně zlepšit!“ hlásí před dnešní bitvou s Francií (16.15).
Po zápase chraptí, těžko se mu vrací hlas. V ďábelské atmosféře má co dělat, aby ho hráči slyšeli. „Je neskutečné, jak tím lidi žijou,“ chválí Vladimír Růžička báječné kulisy v O2 Areně. Se svým týmem nechce lidi zklamat, proto ví: „Musíme hru změnit!“ říká kouč dvojnásobných mistrů světa (2005 a 2010).
Co říkáte na to, jak šampionát pohltil celé Česko?
„Je to něco fantastického. Takže vnímám obrovskou zodpovědnost hlavně kvůli fanouškům. Už kvůli nim chceme uspět. Nejenom na stadionu je to něco báječného, ale i všude jinde. Snažíme se, aby to na nás tolik nedoléhalo, ale moc to nejde. Pochopitelně to vnímáme.“
Jste z toho humbuku až překvapený?
„Říkal jsem si, že budou lidé pobláznění. To jo. Ale že až takhle? (usměje se) To tedy ne. Je to něco parádního.“
Kde to vnímáte nejvíce?
„Všude. Cestou na hotel, když tam vystupujeme. Nebo když jedeme na trénink. To je fantazie, jak lidi šílí. No a pochopitelně to hlavní je při zápasech, to je neuvěřitelné. Ale přijde mi, že se od toho někdy musíme oprostit, protože při utkáních potom na ledě moc blázníme. Chybí nám chladnější hlava.“
I pro vás osobně je to na střídačce něco jiného?
„Naprosto. Vždycky říkám, že pro trenéra nemůže být nic většího, než když vede národní tým. Ale tady doma, to je… (nedořekne) To se prostě nedá s ničím srovnat. Obrovsky si toho vážím, ale ten tlak je velký. Ale jsem na něj připravený, věřím, že další zápasy uhrajeme. Chceme se na ně co nejlíp připravit.“
Slyší vás při zápasech vůbec hráči?
„Doufám, že jo. Ale když je po všem, nemůžu vůbec mluvit. Hlas přichází až po delší chvíli. Ten rachot je velký.“
Takže raději hráče plácáte po ramenou, aby věděli, že mají jít na led?
„Na střídačce je málo místa, nejde se moc hýbat. Takže to není o bouchání. Ale stačí, abych zařval třeba jedna, a hráči z první lajny vědí, že mají jít. U obránců je to stejný, každá dvojice má číslo. A když točíme sedm beků, což bude ve čtvrtek proti Francii, zakřičím obě jména.“
Točíte jak útočníky, tak i obránce. Stíháte to i při tak rychlém hokeji?
„Jo, s tím není problém. A když to opravdu už hodně fajruje, zasáhne do toho Jarda (Špaček). Všichni to děláme nejlíp, jak umíme. Teď nás čekají další zápasy v rychlém sledu, víme, že musíme bodovat.“
Domácí šampionát přináší i řadu rozptýlení, hráči jsou bombardováni, aby známým sehnali lístky. Jak se tohle snažíte eliminovat?
„Tuhle oblast má na starost Martin Loukota (manažer týmu) a musím říct, že to funguje dobře. Hodně se tomu věnuje, snažíme se předejít tomu, aby kluci v den utkání něco museli zařizovat. Aby hodinu před zápasem nelítali s telefonem a neřešili vstupenky.“
A stává se to?
„Nejlepší to bylo loni v Minsku. Tam to neřešil nikdo. (usměje se) Tentokrát je pochopitelně horší, ale jasně jsme si řekli, že chvíli před zápasem máme jiné starosti. A Martin (Loukota) tohle dokáže pohlídat.“
I vy jste pod tlakem známých a kamarádů?
„Ozývají se, ale snažím se, abych to odboural. Chci se co nejvíce soustředit na hokej. Někomu chci vyjít vstříc, to jo, takže jim vstupenky seženu. Ale nejde to pokaždé. Zase tolik jich nemám. Ale věřím, že to ostatní pochopí. Možnosti jsou omezené. Kdyby byl stadion pro padesát tisíc lidí, snad zaplníme všechna místa. To je neuvěřitelný.“
Co vám dosavadní tři zápasy nejvíce ukázaly?
„To, co všichni vidí. Že v obranném pásmu nemáme všechno v pořádku. Přijde mi, že tam moc chceme hrát hokej. Nikdo nenapálí puk o plexisklo pryč. Radši si dvakrát přihrajeme, ale potom uděláme chybu a soupeř se dostane na kotouč. Ale věřím, že se to zlepší, kluci se dávají dohromady. Na tréninku to neustále pilujeme. Zase na druhé straně je třeba si přiznat, že Kanada je hrozně silná, stačí se podívat na tu útočnou sílu. Crosby, Giroux… Naši kluci ukázali, že se s ní dá hrát, ale bohužel jsme doplatili na ty chyby. Celkově ty naše výkony nebyly tak špatné, ale těch chyb v defenzivě se musíme vyvarovat. A určitě nejde jenom o obránce.“
Nenechávají se hráči zbytečně strhnout tou atmosférou?
„V tom bouřlivém prostředí není lehké se udržet a je pravda, že mi přijde, že se moc tlačíme dopředu. Je super, že všichni bojujeme. Kluci makají nadoraz, padají do toho. Ale v určitých momentech je třeba zachovat větší klid. Třeba proti té Kanadě propadli euforii, najednou jsme v obranném pásmu vyrobili spoustu chyb. A soupeř je tak kvalitní, že to umí potrestat. Naše útočná síla není špatná, ale myslím si, že to chceme až moc rvát dopředu. Jakmile nebudeme mít dobrou obranu, nemáme šanci. Ale to není jenom o obráncích, také útočníci musejí pomoct. Jakmile nemáme kotouč, musíme bránit! Tohle neustále zkoušíme na tréninku. Neustále to probíráme, koukáme na video.“
Dopředu jste upozorňoval, že v defenzivě může být problém. Takže jste to čekal?
„Tyhle tři zápasy nám ukázaly, jak na tom jsme. Ale hráčům věřím, stojím za nimi. Sami jsme si je vybrali. Každopádně je vidět, že na tom musíme zapracovat. Ale zase upřímně – podívejte na možnosti, které jsou. V NHL už moc beků nezbývá. A když jo, jsou zranění, třeba jako Mára Židlický. Nebo Roman Polák. Musíme tedy více sázet na kluky z Evropy. Dřou, ale některé chyby se stávají. No, a když je to proti Kanadě, ta to umí nekompromisně potrestat. Ale znovu říkám, že mužstvu věřím.“
Ale teď je na vás, abyste ho naučil bránit. Jinak bude zle.
„Je jasný, že my jako trenéři musíme tým uklidnit. A přibrzdit. Protože nás to pořád hrozně táhne dopředu. Nesmíme propadnout té euforii.“
Což asi bude klíč k úspěchu.
„Určitě jo. Záleží, jak to budeme mít seřízené vzadu. Protože věřím, že vepředu to bude dobrý. Ale záleží na obranné hře. Musíme tu naši hru změnit.“
Po porážce s Kanadou na vás bylo hodně vidět, jak jste z toho smutný.
„Celý tým byl zklamaný, věřili jsme, že můžeme uhrát dobrý výsledek. Nemá cenu si nic nalhávat, chtěli jsme uspět. I když je Kanada hodně silná, věřím, že se s ní dá hrát.“
Jakými prostředky se snažíte obranu vyladit?
„Máme perfektně připravené video. My trenéři v tom ležíme neustále, hráčům se snažím to sestříhat kratší. Ale i tak jim toho hodně ukazujeme. Je důležité, aby to kluci viděli. Protože na ledě to vypadá jinak, než když se na to člověk podívá v klidu. A je třeba to vidět! Jak ty špatné věci, tak i ty dobré. Aby to bylo i pozitivní.“
V roli asistenta jste prožil rok 2004, kdy národní tým základní fází turnaje v Praze proplul naprosto úžasně, všechno vyhrál. Ale potom narazil ve čtvrtfinále. Není lepší si teď projít těžkým obdobím před zápasem pravdy?
„Chápu, že to lidi chtějí srovnávat, bylo to také doma. Ale jedenáct let ulítlo hrozně rychle, byli tam jiní hráči. Musíme udělat maximum, abychom teď táhli všichni za jeden provaz. A aby se nám všechno podařilo skloubit dohromady.“
Pokud chcete myslet na medaili, teď už musíte jenom vyhrávat.
„To všichni dobře víme, že už musíme ty zápasy uhrát. Abychom se dostali do větší pohody, a hlavně si musíme zvyknout na tu atmosféru. Zatím nás to hrozně moc táhne do útoku.“
Na vašem zlatém snu se nic nemění?
„Nic. Člověk musí snít, to je to nejdůležitější. Aby si měl za čím jít. A musíme pro to všichni udělat maximum. A hlavně hru vyladit.“
Vnímáte, že i vy jste před možná největší trenérskou výzvou?
„To se vůbec nedá srovnávat s těmi turnaji předtím. Loni jsem do toho skočil rovnýma nohama před mistrovstvím v Bělorusku, tohle je úplně něco jiného. Jsme doma, očekávání je obrovské. Všichni to vnímáme a vidíme kolem sebe. Už loni si možná lidi mysleli, že když se k nároďáku vrátím, že hned přijde zlato… I teď je euforie velká, ale zároveň konkurence je mimořádně silná. Takže teď musíme všichni ještě víc zabrat. Jak my trenéři, tak i hráči. Prostě všichni. Máme před sebou papírově slabší soupeře, ale nemá cenu připomínat, že se to všechno už hrozně vyrovnává. Stačí připomenout loňský šampionát…“
Čtete během turnaje noviny?
„Občas do nich mrknu, máme je na snídani v hotelu. A beru, že každý má nějaký názor. Na tom není nic špatného. Ať je to současný hráč, nebo nějaký bývalý. Beru to v pohodě, nemám s tím problém. Zvlášť letos je turnaj hrozně sledovaný, chápu, že jsou toho plné noviny.“
Co říkáte na výkony nestárnoucího veterána Jaromíra Jágra? Nemáte pocit, že hraje ještě líp než loni?
„Hraje dobře, to všichni vidí. Ale nebudu teď hodnotit nikoho individuálně. Jarda touží být v klidu, nechce, aby se točilo všechno kolem něj. Což chápu. Jednotlivec nikdy nemůže nic rozhodnout. Jde o to, abychom i nadále byli jako tým, aby jeden stál za druhým. Pro mě třeba bylo super, jak Saša Salák, když střídal, jel kolem střídačky a s každým si plácnul. To jsem ještě neviděl, to bylo skvělý. Takže nechci teď řešit jenom Jardu, ale celé mužstvo. Buď jako tým budeme úspěšní, nebo ne. Nemůžeme koukat nalevo napravo. Ale dát do toho všechno. Mužstvo drží pohromadě, je soudržné. “
I vy působíte soustředěnějším dojmem než při minulých turnajích.
„Nechci nic řešit okolo. I moji známí mě nechávají v klidu. Protože vidí, jak se potřebuju soustředit. Ani telefon u sebe nemám celou dobu, neberu si ho ani na tréninky. Mám ho na pokoji. Nechci, abych se rozptyloval.“
