Už skoro deset let je to v Česku téma. Proč ve Švédsku a Finsku dovedou dvacetiletí hokejisté válet mezi dospělými? Jsou šikovnější? Dospělejší? Doma platí, že v třiadvaceti letech jste pořád talent, na severu Evropy už musíte být hotový hráč. „Přijde mi, že nám tady chybí sebevědomí. Když hrajete se zkušenými kluky, radši jim nahrajete, než abyste to vzali na sebe,“ říká hradecký útočník Radovan Pavlík. Je mu dvacet, nakukuje do reprezentace. Rychle vyrostl. Důvod? Důvěra.
Kdo hledá, najde. A kdo si věří a nebojí se dát svým mladším hráčům šanci, neprohraje. V extralize to jasně vidíte. Na jednu stranu dostává trenér národního týmu Miloš Říha za uši, protože tahá po turnajích staré pardály. Na druhou stranu ale zapojuje do hry i čtyři nováčky, Jana Štencla (23), Patrika Zdráhala (23), Radovana Pavlíka (20) a Ondřeje Beránka (23). Všechny spojuje jedna zásadní věc, mají v klubech důležité role, jejich celky jim věří, chtějí je zlepšovat.
„Už nepatřím k úplně nejmladším hráčům, je mi přeci jen třiadvacet let let,“ hned vypálí vítkovický Zdráhal, když s ním rozebíráte, jak těžké je, aby se odchovanec prosadil ve vlastním klubu. „Před třemi lety bylo samozřejmě těžší se nahoru dostat, ale teď jsem zkušenější, mám něco za sebou. Myslím, že už z toho těžím,“ říká rázně. V minulé sezoně nastřílel třináct gólů, teď už je na jedenácti. Jeho poslední trefa? V pátek byla vítězná proti Plzni.
Češi do 24 let v aktuální sezoně |
|
Sparta 6 *do statistiky se počítají hráči, kteří odehráli minimálně 10 zápasů a jejich průměrný čas v utkání je vyšší než 10 minut |
Víc a víc prodává své šikovné ruce a dobrý pohyb. Životní zápas odehrál přesně před čtyřmi lety, kdy na MS juniorů porazilo Česko 4:1 Rusy, on dal dva góly a nahrával mu na ně David Pastrňák. „Doufám, že to ještě nebyl úplně ten největší zápas. Rád bych hrál s Vítkovicemi o titul, to by bylo určitě důležitější než boj o čtvrtfinále na MS do dvaceti let,“ věří. „Anebo třeba něco v dospělé reprezentaci, to by bylo ještě víc,“ na chvíli se zasní.
Jeho generace pomalu rozbaluje svůj potenciál v extralize. Hranice kolem 23-24 let extraligovým klubům říká, že to je meta, kdy už hokejista má hrát víc. Nevýhoda na mezinárodní scéně? Fini i Švédi se vyvíjejí rychleji, ve svých soutěžích totiž dostávají minuty dřív. Pokud si o ně řeknou, nikdo moc neřeší věk. Proto jsou ve stejném věku dál než česká mládež. „Když jsem byl před rokem na MS dvacítek, vidíte tam to švédské nebo finské sebevědomí. Řeknu to napřímo, oni jsou vyloženě vychcánkové, strašně si ve všem věřili,“ dává svůj pohled Radovan Pavlík, dvacetiletý útočník Hradce.
Právě na něm je vidět rozdíl v přístupu klubů. Mountfield vsadil na jiný hokej, než se v Česku obvykle hrál. Pod Tomášem Martincem chce být hlavně rychlý. A kdo jiný by systém měl oživit než mladí hráči? Pavlík v klubu dostal vyloženě skandinávskou příležitost.
Nejproduktivnější Češi do 24 let |
|
Radovan Pavlík (20, Mountfield) 17 (7+10) |
„Přijde mi, že nám tady oproti nim to sebevědomí chybí. Když hrajete se zkušenými kluky, radši jim nahrajete, než abyste to vzali na sebe. Právě ti starší mi tady ale říkali, ať to na sebe vezmu, že už mi je dvacet a mohl bych se prosadit sám a ne jen puk někomu přistrkávat.“ Přesně, dvacet let není věk, kdy se musíte plížit podél zdi. Máš na to? Tak se ukaž, nepřikuluj. Vždycky jde o to tuhle linku pochopit.
„Je strašně těžký se v extralize prosadit. Jste mladý, začínáte někde na pěti minutách a je to strašný tlak na hlavu. Ale tohle máte i v Americe, když se chcete dostat do NHL, taky vás tam takhle zkouší. Jsem rád, že jsem to vydržel a dostal v Hradci pak šanci jako odchovanec. Vděčím mu za hrozně moc, že mi věřil,“ popisuje Pavlík.
V minulých letech taky hrál. Občas vyskočil do prvních dvou formací, ale jen na skok, na zápas. Jinak putoval zase zpátky dolů, do útoku číslo čtyři, zpátky ke svému ice-timu kolem pěti minut. Hlavou pak šrotuje jediná myšlenka: nepodělej to, protože jinak se nahoru nevyhrabeš.
„To jsem měl první rok mezi dospělými určitě. A druhý taky. Věděl jsem, že když něco zkazíte, už tam příště nepůjdu. Ale rok od roku se to zlepšovalo. Když tam něco zkazím teď, chci to hlavně pak napravit, odčinit chybu. Když vám trenér navíc věří a pošle vás do lajny se zkušenými hráči, jako třeba s Tomášem Vincourem, hraje se úplně jinak. Teď je na mně, abych si tuhle pozici udržel,“ říká hradecký útočník. Věří si. Věří mu trenér. Zkušení spoluhráči vidí, že dovede být platný, podrží ho. Díky tomu je nejzajímavějším hráčem extraligy, kterému není víc než dvacet let.
Ve Skandinávii běžná věc, v Česku pořád anomálie. Když bylo Davidu Pastrňákovi sedmnáct let, stal se nejproduktivnějším hráčem švédského Södertälje, Patrik Zdráhal kroutil poslední rok v kanadské juniorce a šel se prát do extraligy.
Nejvytíženější Češi do 24 let |
|
Jan Ščotka (23, Litvínov) 22:16 |
Vlastně od sebe výkonnostně nebyli zase tak ultra daleko. Teď je propast větší. Zdráhal nakukuje do národního týmu a získává pozici ve Vítkovicích, Pastrňák je hvězdou NHL. „Na juniorské mistrovství světa, kde jsme hráli spolu, si pamatuju moc dobře. Pastu sleduju dál, je to super kamarád. Je nádhera se na něj dívat, jaké má sebevědomí, jak se prosazuje. Někdy bych si s ním zase rád zahrál, ale bude to hodně těžké, musím makat,“ sype ze sebe útočník Vítkovic.
On i Pavlík už vstřelili první gól v reprezentaci. Zdráhal byl na obou akcích národního týmu, Pavlík, kdyby neonemocněl, má stejnou bilanci. „Ale před tím mým prvním gólem jsem měl pěkný bobky,“ usměje se. „Udělal jsem proti Rusku zbytečný faul, šel na trestnou, kluci to za mě perfektně ubránili a já si slíznul jejich odměnu. Dovedl jsem puk do prázdné branky. Moc si vážím toho, že jsem v reprezentaci jenom mohl být, to je něco,“ dodává nadšeně.
Tahle parta má národnímu týmu co dát. Jen musí hrát ve svých klubech. Ideálně ještě dřív než kolem třiadvacátých narozenin. „Jsme v reprezentaci jedni z mladších a hráčů, kteří jsou zkušení a mají kvalitu, je hodně. Jsem rád, že nám dali trenéři prostor a nějak jsme se ukázali. Hlavně musíme ale podávat výkony v extralize, pořád musíme jít nahoru a zlepšovat se, jinak se do reprezentace nedostaneme,“ má jasno Zdráhal.
Jaké jsou nejvýraznější nové tváře z extraligy? Podívejte se do galerie.
Štencel: V nároďáku se toho snažím co nejvíc odkoukat
Přechod v jednadvaceti letech z Vítkovic do Komety dal Janu Štenclovi možnost učit se od reprezentačních obránců Ondřeje Němce a Jakuba Krejčíka. Nyní, o dva roky později, je sám součástí reprezentačního jádra. Na dvou turnajích Euro Hockey Tour poznal opavský odchovanec, jak funguje kabina národního týmu. „Snažím se sledovat, co dělají ostatní,“ vypráví.
Jak vám sedí označení reprezentační obránce?
„Je příjemné, když mě takto někdo osloví. Je obrovská čest nastoupit v národním mužstvu, teď se mi to poštěstilo dvakrát po sobě. Jsem rád, že jsem příležitost v národním mužstvu dostal. Samozřejmě, nese se s tím velká zodpovědnost, tak jsem možná trošku více na očích, ale to s tím souvisí. Zavazuje mě to k ještě větší práci a lepším výkonům.“
Co s vámi dělá tlak okolo reprezentace?
„Tlak osobně necítím. Vím, že jsou tam hráči, na které se pozornost upírá více. Snažím se pořád hrát svoji hru. Hokej hrát umím, a když budu dělat věci, které sám neumím, tak to dopadne špatně. Snažím se přizpůsobit jinému stylu v nároďáku, ale pořád musím hrát jednoduchý hokej, a snad to bude klapat.“
Co obnáší příprava na národní tým?
„Systém je jiný, hraje se jinak než v Kometě. Všechno je rychlejší, je tam méně času, takže rychleji dávat puky od sebe. V hodně věcech je to podobné, ale hokej je tam fakt o hodně rychlejší, a když trošku zaspím, už chybu nedokážu napravit. Hlavně se musím připravit mentálně a soustředit se na každý detail.“
Jak probíhá mentální příprava?
„Nějak se zklidnit na zápasy, protože když do nich jde člověk vystresovaný a chce předvést víc, než na co se cítí, dopadne to špatně. Mě uklidňuje dobrá zábava. Když se řekne v šatně vtip a je pohoda. Jinak mám rád před zápasem ticho, už moc nekomunikuju. Sám sebe zavřu do soukromí a snažím se připravit po svém.“
Ani na reprezentačním srazu jste se neprojevoval?
„Tam jsem o to víc zticha než v Kometě. Jsem nováček, vazby ostatních kluků jsou přece jen větší. Poslouchal jsem, jak se co děje v ostatních klubech, snažil jsem se něco odkoukat od druhých z hlediska přípravy, jak se chovají v šatně. Snažil jsem se více pozorovat než mluvit.“
Ponouká vás třeba spoluhráč Ondřej Němec, abyste byl průbojnější?
„Ani ne. Každý se stará víceméně o sebe, všichni víme, co od sebe očekávat. Mám takový styl, že v šatně tolik nevynikám, spíš poslouchám. Třeba Ondra se snaží víc mluvit, posílá tam víc fórků.“
Jak jste se během posledních dvou sezon po jeho boku v Kometě změnil?
„Za tu dobu se mi herní projev lehce změnil. Je to i tím, jak hrajeme v Kometě, že jsme hodně ofenzivně laděné mužstvo, tím pádem se tlačíme do útoku. S Ondrou máme podobné schopnosti, doplňujeme se velmi dobře. Myslím, že nám to spolu svědčí.“
Měl jste typově podobné obránce za vzory, když jste byl mladší?
„Líbil se mi Marek Židlický, jeho přehled a klid. To bylo něco, s čím dokázal hrát hokej s lehkostí, čím vynikal.“
Co je potřeba dělat, abyste byl jako on?
„Na něco se dá podívat, ale v zápasu reaguji jinak. Situace se dají trénovat, ale v zápase je tlak, všechno je jiné, takže z toho důvodu musí člověk pořád trénovat, zdokonalovat se sám, co to jde. Od těch hráčů se dá hodně naučit, ale je to jen o zápasové praxi, zkoušet a zkoušet.“
Koukáte i před reprezentačními zápasy, kdo stojí proti vám?
„Mně ta jména tolik neříkají. Nějaké ruské hráče znám, u Finů a Švédů vím, že měli mladý tým. Mají obrovské základny, takže kohokoliv tam vytáhnou, je kvalitní hráč. Pro nás je to škola. Musíme se zlepšovat, abychom se jim vyrovnali a předčili je.“
