Pavel Bárta
3. května 2020 • 18:03

Lotyš Irbe slavil úspěchy se Sověty, které nenáviděl: Pokousání většího psa

Autor: Pavel Bárta
Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Je nedotknutelnost Třince pryč? Dynamo a Spartu táhnou schovaní lídři. Překvapí Litvínov?
Spor o Kováče: kouč budoucnosti a opravdová trefa, nebo jen bublina?
VŠECHNA VIDEA ZDE

Říkali mu velký muž z malé země. Před třiceti lety lety si na šampionátu v Bernu podmanil svět, zlato však vychytal v dresu země, kterou nesnášel. Lotyšsko patřilo do sovětského područí, a když po vítězných zápasech při hymně stoupala vlajka se srpem a kladivem, Arturs Irbe odvracel zrak. Při první příležitosti odešel do NHL, působil v ní třináct sezon. Kartičky z časů ve sborné SSSR odmítal podepisovat. Ale nevynechal příležitost reprezentovat pobaltský stát, odkud pochází.



Na první zápas proti Artursi Irbemu vzpomínal Wayne Gretzky. „Řekli nám, že gólman těch naproti není špatný. Musel mít nervy jak lana. Bez ustání na něj křičelo dvacet tisíc našich zběsilých fanoušků, uráželi ho. Nejen že byl náš soupeř, ale ještě k tomu Evropan. Snažili jsme se dostat je co nejvíc pod tlak, každá obrana se pak zhroutí. On však zachoval klid, jaký jsem viděl jen u Treťjaka. Jako bychom neustále naráželi do zdi, připadali jsme si bezradní,“ líčil.

Psal se rok 1989 a Los Angeles Kings nastoupili proti Dinamu Riga. Irbemu bylo 22 let a na pozici jedničky vystřídal olympijského vítěze Vitalije Samojlova. Lotyšský tým neoplýval hvězdami, ale s novým brankářem za zády se poprvé dotáhl na medailové pozice. Už na jaře 1988 hrál finále proti CSKA Moskva. Viktor Tichonov si pak Irbeho vybral do sborné komandy.

„Po vítězných zápasech jsem se během hymny záměrně nedíval na stoupající sovětskou vlajku, nýbrž do ledu. Tu zemi jsem neměl rád, byl to můj projev vzdoru proti jejímu zřízení a nadvládě,“ vzpomínal. Přesto chytal tak, že svět lapal po dechu.

Sovětům řekl NE

Narodil se v Rize 2. února 1967. Vždycky věděl, čeho chce dosáhnout. Jeho cesta vzhůru však nebyla posetá růžovými kvítky. Mnozí nevěřili, že při své výšce 175 centimetrů dokáže chytat na špičkové úrovni, všude si musel přední pozici vybojovat. Na mistrovství světa jel poprvé v roce 1989. O rok později v Bernu se zranil Sergej Mylnikov a Tichonov ukázal na Irbeho. Vychytal zlato, ze šesti zápasů vyšel s průměrem 0,96, vyhlásili ho nejlepším brankářem. Jen v hlasování novinářů do all-stars získal víc hlasů Dominik Hašek.

Když se východní impérium hroutilo, odmítl dál nastupovat za Sovětský svaz a oželel start na MS 1991 i Kanadském poháru, což mu Tichonov i další nemohli zapomenout. Pro Irbeho však už existovalo jen Lotyšsko, které znovu získalo nezávislost. Navíc v roce 1991 podepsal s nováčky NHL ze San Jose a vyrazil za moře. „Berlínská zeď se zhroutila. V Lotyšsku se vzedmulo lidové hnutí za nezávislost a odtržení od SSSR. Byl jsem hrdý na to, že jsem mohl hrát v sovětském týmu se skvělými hokejisty. A nikdo nemůže říct, že jsem sborné nepomohl. Na barikádách v Rize se mě ptali: Sovětský svaz se rozpadá. Nebudete hrát za jejich tým, že ne?“

Lotyšsku pak pomáhal k postupu mezi světovou elitu. Pro svou zemi znamenal poklad. Branku národního mužstva hájil na devíti mistrovstvích světa a dvou olympiádách, jednou byl vlajkonošem výpravy. V roce 2000 na šampionátu v Petrohradu trápil ve čtvrtfinále české hokejisty, ještě předtím porazili Lotyši poprvé v historii Rusy. Tamní média pak citovala Irbeho výrok, že pomstil dědečka, který bojoval za války na německé straně. Brankář se později snažil význam svých slov mírnit. „Cloumaly se mnou emoce. Bylo to první vítězství nad Ruskem, kde jsem našel mnoho přátel. Na ledě válka nemá co dělat. Ale malý pes chce vždycky kousnout toho většího,“ řekl.

Ostatně, o psím hryznutí věděl své. V mládí ho ošklivě rafnul vlastní pes. Měl poškozené šlachy a klouby na ruce a musel podstoupit složitou operaci. Lékaři dokázali téměř zázrak, přesto si Irbe nesl následky. Patřil k nejhorším brankářům v práci s holí. Mohlo to být právě i tím, že jednu ruku neměl plně funkční.

V San Jose prožil pět sezon a fanoušci ho zbožňovali. Než ale povýšil do NHL, strávil sezonu na farmě a pomohl k zisku Turner Cupu za vítězství v IHL. Jedničkou Sharks se stal v ročníku 1993/94, kdy vytlačil Jimmyho Waitea. V mužstvu působili třeba ještě Igor Larionov, Sergej Makarov, Sandis Ozolinš, Vjačeslav Bucajev nebo Švéd Johan Garpenlöv. V play off se postarali o senzaci, v prvním kole vyřadili Detroit, tehdy jednoho z největších favoritů.

O něco později zažil Irbe druhou úspěšnou vlnu v Carolině. Po štacích ve Vancouveru a Dallasu tam působil šest let. Jako brankář Hurricanes byl podruhé vybrán na Utkání hvězd, v ročníku 2001/02 jim pomohl do finále Stanley Cupu. V něm se střetli s Detroitem a Irbe přímý souboj s Haškem prohrál. S Red Wings padli v pěti zápasech.

Kariéru v NHL ukončil po dalších dvou letech, i když ne docela. Bylo to těžké období, seděl na střídačce, párkrát ho poslali na farmu. Po návratu do Evropy chytal za HK Riga, Salcburk v EBEL a Nitru na Slovensku. Jeho číslo 1 bylo vyřazeno z výbavy lotyšské reprezentace. Stejné pocty se kromě něj dočkali ještě Helmuts Balderis (19), Karlis Skrastins (7) a Sergejs Žoltoks (33).

„Peníze a slávy přicházejí a odcházejí, ale paměť zůstává,“ líčil. „Navždy si budu pamatovat zápasy, do nichž jsem dal celé srdce a duši. Vítězství nad Ruskem bylo jedním z nich. Na to nikdy nezapomenu,“ vyprávěl, jakmile ukončil kariéru. Téma Rusko a SSSR v jeho životě zaujímalo zvláštní místo. Nenechal se unášet hlavním proudem, neměl ohebnou povahu. Ale měl i zvláštnosti, o nichž taky stojí za to se zmínit.

Třeba pět let neměnil betony. I rukavice měl černé od zásahů pukem. Během dlouhých přeletů místo spánku opravoval výstroj s jehlou a nití v ruce. Obnošenou výbavu odmítal vyměnit, dokud se téměř nerozpadla. A jakmile už si vzal nové betony, položil je napřed na asfalt před domem a přejížděl je autem, aby byly poddajnější.

Mozek je důležitý

Podobný příběh byla jeho přilba. Model Jofa z 80. let s kovovou mřížkou. „V těch novějších maskách nic neslyším. Nebo snad myslíte, že brankář sleduje hru pouze očima?“ vysvětloval Irbe. A tak fanoušci brankáři v tlustých, měkkých betonech a zastaralé helmě začali říkat Michelin podle postavičky z reklam výrobců pneumatik. Místo rozcvičování před zápasem lotyšský gólman seděl potichu v šatně a skládal puzzle. „Mozek není o nic míň důležitý než tělo, je potřeba ho protáhnout taky,“ tvrdil.

Irbe jako první a nejvíc ze všech proslavil lotyšskou brankářskou školu. Po něm přišli například Edgars Masalskis, Peteris Skudra, Elvis Merzlikins. Po skončení kariéry dělal trenéra gólmanů v Rize, dva roky ve Washingtonu a sezonu v Buffalu. Před pěti lety v nouzi jako záskok usedl na dvě třetiny na střídačku Sabres coby náhradník Michala Neuvirtha. Shodou okolností hráli zrovna proti San Jose. Mezi tyče se nedostal, ale tým vyhrál 4:1. V ročníku 2017/18 se Irbe dočkal své jediné trofeje postsovětské éry. Jako poradce brankářů klubu Kurbads se stal mistrem země.

Lotyšský brankář Arturs Irbe při rozpadu Sovětského svazu neváhal a co nejrychleji zamířil do NHL, kde si ho vybrali San Jose Sharks jako nováčka soutěže
Lotyšský brankář Arturs Irbe při rozpadu Sovětského svazu neváhal a co nejrychleji zamířil do NHL, kde si ho vybrali San Jose Sharks jako nováčka soutěže

Vstoupit do diskuse
0


Články odjinud


Články odjinud