Je vám šest let a máte sen, že se stanete profi cyklistou. Celý život si za tím pak nekompromisně jdete. Přiznejme si, kdo tohle z nás dokáže. Musíte být trochu sobec, svéráz, a mít srdce přeplněné touhou. Nikdy vás to neživilo, přesto nepolevíte a tvrdohlavě bušíte do pedálu, dřete, věříte a doufáte. Je vám 42 let a vy získáte svůj první velký úspěch, pokoříte jezdce o generaci mladší a stanete se mistrem republiky v cyklokrosu. Možná, že vám odněkud přistane konečně profesionální smlouva a milované kolo se tak stane konečně vaším chlebem. Tohle není pohádka, tohle je neskutečný příběh Emila Hekeleho. Chlapa, který snad teď promění své dětské touhy v realitu.
Řekněte mi, kdo je podle vás Emil Hekele?
„Je to blázen, který chtěl být od nějakých šesti let cyklistou.“
Jaké tedy byly začátky?
„Já jsem žil v rodině, kde tatínek byl celkem dobrý silniční cyklista. Měl strašně moc kamarádů včetně Radomíra Šimůnka staršího, který byl pro mě odmalička vzorem. Být profesionální cyklista, to se mi tedy nikdy nepovedlo, ale od malička jsem prostě tvrdě dřel, makal jsem. V nějakých 17 letech jsem se na základě dobrých výsledků dostal do Dukly Praha. Poté, co jsem přišel do Dukly, začal jsem jezdit dráhu. To mi docela šlo. Vyhrál jsem spoustu dráhových závodů. To ví málo lidí. Není to tak, že by byl Emil Hekele mimozemšťan, spadl na zeměkouli a vyhrál mistrovství republiky. Byla to dřina, podtržená za ta léta spoustou dobrých výsledků.“
Mít už v šesti letech vysněný cíl je hodno obdivu. Měl jste třeba jako dítě dřív kolo než míč?
„Přesně tak.“
A co to bylo?
„Myslím, že nějaký Pionýr. Měl ta hluboká řídítka, otočená nahoru. Měl jsem výhodu, že tatínek byl cyklista a v deseti letech už jsem díky němu jezdil na tom nejlepším možném materiálu. V té době byl materiál už na vysoké úrovni, takže závodníci jezdili taky docela rychle. Ale pořádné závodní kolo jsem měl v sedmnácti letech, a to díky jedné vzdálené tetě z Brandýsa, která se prostě rozhodla, že do mě zainvestuje. Dala mému tatínkovi asi 30 tisíc korun, aby mi koupil lepší kolo. Takže takové štěstí jsem měl. Díky teto.“
No a sen se snad pomalu plní. Minulou neděli jste získal ve svých 42 letech titul mistra republiky. Moc gratuluji. Jaký to je s odstupem pár dnů pocit?
„Jsem šťastný, že jsem to dokázal vlastně v nulových podmínkách. Tohle se nepovede každému, že? Šel jsem si tvrdě za tím svým cílem, jsem tvrdohlavý a co si umíním, to chci dokázat. To je výhoda, protože jsem pak schopen jít někdy i přes hranu a snášet víc bolest. To bude tím znamením berana.“ (smích)
Pojďme k samotnému závodu v Jičíně. Vyškolil jste o polovinu mladší cyklokrosaře. Měl jste vše od začátku rozmyšlené?
„Ano, měl jsem všechno naplánované, jak to v závodě udělám. Můj záměr byl takový, že jsem nechtěl být iniciátor nástupů a úniků. Plán bylo jet v klidu, otipovat si soupeře, jak na tom jsou. Měl jsem v hlavě, že pokud se budu cítit dobře, tak nastoupím tři kola před koncem.“
Bylo na vás vidět, že vám trať vyhovovala.
„Absolutně. Byla tempová, byla těžká, nebylo tam tolik techniky, tolik zatáček, zrychlování. Pro mě ideál. Sice jsem dvakrát spadl a měl trochu ztrátu, ale bral jsem to v klidu a věřil si. Snažil jsem se ten závod hrát jako šachy.“
Váš výraz ve tváři byl jak ten Emila Zátopka při běhu. Takový strašidelně osobitý.
„To dělám schválně, aby soupeři měli pocit, že jedu už totální hranu a nemůžu. Hrál jsem divadlo. Myslím, že to u soupeřů vyvolává pocit, že se v danou chvíli cítí lépe než já.“
Vy jste si s tím Zátopkem vůbec, mám ten dojem, podobní. On si šel taky hlava nehlava za svým a po svém.
„To mě nenapadlo. Nemůžu se ale s takovým velikánem vůbec srovnávat. On byl úplně jiná liga. Ale pravdou asi je, že v některých projevech možná si podobní jsme (smích).“
Co by vám řekl váš táta, kdyby tu ještě byl?
„Brečel by. Můj táta byl takový kritik. Byl jsem třeba pátý a on řekl: „Hmmm, škoda, že jsi nebyl čtvrtý.“ On moc nahlas nechválil, ale vím, že když přišel úspěch, byl šťastný. V neděli by se neudržel.“
Myslíte, že kdybyste měl podmínky jako kluci v profi týmech, že byste byl třeba nyní dál?
„No, jak se už za ta léta znám, myslím si, že bych asi dál byl. Ale jelikož jsem to nikdy nezažil, tak jsem na některé věci šel po svém. Nejsem si třeba tak jistý v různých technických pasážích na trati. V mládí jsem se například tolik nebál, ale akrobatické kousky si také nedovolím z důvodu, že to kolo, co mám, je drahé a kdybych náhodou spadl, můžu ho rozbít. Nemám jich zase tolik.“
A kdybych teď přišel a nabídl vám profesionální smlouvu?
„Já bych šel do toho hned a teď je jedno, kolik mi je let. Já si myslím, že věk je jen nějaké číslo, které neznamená vůbec nic. Jestli je někomu 22 a jezdí na kole pomalu a někomu 42 a jezdí rychle, tak je přece důležitá výkonnost. Měla by se řešit ta a jestli ten člověk, kterému za to platí, za to stojí.“
Jako mistr republiky máte právo jet na mistrovství světa. Pojedete, že?
„Jojo. Já už to i potvrdil. Musel jsem to ale doma vyjednat. Přítelkyni jsem před sezonou říkal, že i kdybych náhodou MČR vyhrál, tak na MS jet nechci. No jo no, ale ono se mi to fakt povedlo, a byl by hřích nejet.“
A pochopila to?
„Tak na jednu stranu to chápe, ale úplně ráda není, protože chtěla mít už po sezoně klid, a abych byl taky doma. Musí to brát tak, jak to je a počkat o o zhruba tři týdny déle, než budu mít volno. Trocha sobeckosti tam z mé strany určitě je. V únoru už to bude klidnější. Snad.“
Co kdyby se vám podařilo na vrcholném šampionátu urvat dobré místo. Co by bylo?
„No, pokud by se mi to povedlo a někdo mě vzal do týmu, tak bych asi pokračoval.“ (smích)
Vy jste taková neřízená střela českého cyklokrosu a moc si neberete servítky. Říkáte na plnou pusu, co si myslíte. To museli být cyklističtí bafuňáři z vašeho úspěchu "nadšení", co?
„Věřím tomu, že nikdo z nich upřímnou radost neměl.“
Fakt?
„Myslím, že ne. Můj pocit je takový, ale můžu se samozřejmě i mýlit. Je to můj vnitřní silný pocit. Myslím si, že kdyby měli radost, že jezdím na kole, tak už by mě dávno pro propagaci cyklokrosu třeba využili. Můj příběh je myslím zajímavý. Už dvakrát jsem v životě vlastně ukončil kariéru a vždy se vrátil. Věřím tomu, že není úplně optimální pro českou cyklistiku, z pohledu bafuňářů, že nějaký "veterán" vyhrává mistrovství republiky. Ale abych pravdu řekl, podle mě to krásný příběh pro lidi je. Píše mi a volá spousta spousta cizích lidí, že je to dojalo k slzám a že mi fandí. Tohle by mohla být pro cyklokros přece skvělá reklama. Oni mě dlouhodobě neberou, protože jsem nikdy nebyl úplně top závodník v té naší konkurenci. Pátý, šestý člověk byl pro ně nezajímavý a navíc jsem byl z Moravy.“
Podle vás může to, odkud jste, opravdu hrát roli? Tomu nevěřím.
„Možná ne ta Morava, ale takové ty klubové zájmy.“
A tušíte, proč máte tolik fanoušků, kteří u té televize řvali radostí? Přiznám se, že i já měl na krajíčku, jak jsem byl dojatý.
„Protože ví, že jsem starší, nemám ty podmínky, které bych měl mít, na úroveň, kterou jezdím. A lidé přejí outsiderovi, který by mohl být tím černým koněm a třeba potrápit největší favority. Já si vlastně ještě dneska nedokážu uvědomit, že jsem to opravdu vyhrál, asi mi to dojde později.“
Letos vám bude 43 let, jak se o sebe staráte, aby vaše výkonnost byla na tak vysoké úrovni?
„Popravdě nemám čas se o tělo nějak víc starat. Třeba se vůbec neprotahuji. Možná to není úplně správně, ale já už mám za ty roky zaběhnutý určitý systém a tomu věřím a funguje mi. Často chodím hned ráno na pět kilometrů běhat a utřídit si myšlenky, to mám rád. Za celou dobu jsem neměl žádné větší zdravotní trable, klouby drží. Jediné co dělám, je automasáž. Přiznám se, že je to kvůli tomu, abych šetřil peníze. Za normální masáže bych dal kolem sedmi tisíc za měsíc a to fakt pro mě není málo. Víte co, skoro všechno si musím platit sám, nemám podporu žádného týmu, nic takového. Každá koruna se mi hodí.“
Kolik vlastně ten váš koníček stojí?
„Radši jsem to nikdy nepočítal. Nejvíc peněz padne do cestování a na jídlo.“
Jak se tedy cyklokrosový mistr republiky tedy stravuje?
„Nejím pečivo, protože v něm nevidím moc přidanou hodnotu. Vybírám si kvalitní bílkoviny a to není samozřejmě levné. Stejně tak je to i se zeleninou a ovocem.“
Jste z Loštic, které jsou známe tvarůžky. To si jako pod ně nedáte chleba s máslem? Tomu se nechce věřit.
„Přiznávám se. Zrovna v sobotu v Jičíně, den před mistrovským závodem, jsme si to takhle dali. Snědl jsem jeden krajíc. Bývá to ale opravdu velmi zřídka.“
Co nějaké doplňky stravy?
„Pouze vitamíny a iontové nápoje při výkonu, které si připravuji sám. Nic víc.“
Za rok najezdíte na kole kolem 20 000 kilometrů. Bolí to s přibývajícími léty víc?
„Bolí to stejně jako ve dvaceti. Čím jsem ale starší, tím mám klidnější hlavu a víc o věcech přemýšlím. Nebývám nervózní, protože takový stav ničemu neprospěje a vede to k chybám. Musíte samozřejmě vědět, že máte natrénováno, a věřit si. Nic v přípravě neošidit. Víte co, ono vlastně o nic nejde, je to jen titul mistra republiky. Svět se přece nezastaví.“
Cyklokrosem žijete naplno, to je vidět (Emil Hekele na rozhovor přijel rovnou z tréninku a po něm zase v tréninku pokračoval, pozn. autora), ale dokážete si představit, že ze dne na den byste musel skončit?
„Na chvíli by se mi život asi zastavil, než bych se vzpamatoval. Ale zase tak hrozná představa to není. Já byl připravený, že kdyby tenhle mistrák nevyšel, s cyklokrosem bych skončil. Teď je situace ale jiná a já bych rád našel někoho, kdo by mi dal důvěru a peníze a já se mohl soustředit na mistrovství světa a co nejlépe Česko reprezentovat, udělat cyklokrosu u nás co nejlepší reklamu. Pokud ho ale nenajdu, tak odjedu ten svět a skončím.“
Kde se vidíte za dvacet let?
„Asi už nebudu jezdit. Kdo ví. Jelikož momentálně čekáme s přítelkyní další dítě, tak asi bude lepší, když budu s rodinou.“
Emil Hekele |
| Povolání: vede vlastní vlastní cykloservis |
| Vzdělání: středoškolské |
| Stav: svobodný, ale zadaný |
| 3 největší úspěchy: 2020 - titul na mistrovství republiky v cyklokrosu 2017 - 22. místo na MS 1999 - 7. místo na MS do 23 let |
Související články
