Stál na severním pólu, byl i na tzv. pólu chladu v mrazivé ruské vesničce Ojmjakon. Právě teď Petr Horký, režisér dokumentárních filmů s dobrodružnou duší, znovu šlape pustinou. V Antarktidě má v plánu vylézt na nejvyšší horu kontinentu Mount Vinson, poté se k němu připojí parťák Václav Pištora a spolu půjdou k jižnímu pólu. Horký může být prvním Čechem, který stanul na všech třech pólech. Právě dnes je přitom 110 výročí vrcholu slavné expedice Roalda Amundsena.
V době, kdy se lidé ve strachu uzavírají do soukromých izolací, vyrazil na kraj světa. Tak trochu na just, právě proto, aby ukázal, že když se chce, tak to jde. I uprostřed globální pandemie koronaviru. Petr Horký touží v Antarktidě také připomenout dobu legendárních průkopníků. Vydal se tam 110 let poté, co Nor Roald Amundsen s Britem Robertem Falconem Scottem sváděli svůj boj o to, kdo bude na jižní točně stát poprvé.
Snil jste o téhle výpravě celý život?
„Minimálně od návratu ze severního pólu. Já jsem přišel na to, že tam doopravdy chci jet. Nevím, jestli to pro někoho nejsou intelektuální kecy, ale tak to bylo. Když jsem tam chtěl jet, abych tam došel já, neměl jsem tu správnou energii to začít organizovat.“
Petr Horký |
|
Narozen: 4. 2. 1973 (48 let) Povolání: režisér, cestovatel |
Kde jste ji vzal?
„Před třemi lety přitáhli domů vrak Maud, poslední lodi Roalda Amundsena, která se potopila v Kanadě, a tisíce Norů jí provolávali slávu. Omlouvám se znovu, jestli to zní blbě, ale co chybí současné době, jsou ideály. Příběhy z polárního prostředí, kluků, kteří došli na limit, někoho zachraňovali. Došlo mi, že tyhle příběhy chci vyprávět a tyhle ideály chci připomenout. Proto jsem začal shánět parťáky do toho projektu. A najednou to šlo. Já nemám žádného partnera, u kterého by to byla obchodní věc, že by řekli: Pane Horký, uděláte nějaký mediální humbuk, my vám dáme peníze. Ale: Nám se líbí ta myšlenka, tohle má smysl.“
Čím chcete ideály průkopníků připomenout?
„Hovořím-li o těch ideálech, ani já nevnímám, že bych tam jel, měl bych padnout na zadek, to jsem Amundsen, hrdina. Spíš vnímám sportovní výkon, odraz ideálů. Už mít ten sen, vydat se za ním je částečně splněný kus mého projektu, právě v dnešní době.“
Jste i sám naladěný jinak než při minulých výpravách?
„Jsem naladěný úplně jinak, než jsem kdy na jaké výpravě byl. Máte naprosto pravdu, když se na to ptáte. Na jednu stranu hrozně moc toužím vidět Antarktidu, být tam, vidět jižní pól, to je hlavní cíl té cesty. Vložil jsem si tam výzvu výstupu na Mount Vinson. Snažím se sám sebe kontrolovat, abych to vnímal jako bonus, abych to nepřeháněl. Je tam minus padesát, což je docela zima. Druhá věc je, že mám doma rodinu, což jsem u větších expedic nevnímal jako dneska. Klíčová věc je vrátit, všechno nad to je bonus.“
Při odkazu na Amundsena se nemůžu nezeptat, berete s sebou psy?
(úsměv) „Neberu. Tradičně lyže, sáně, jak je mým zvykem…“
Asi víte, proč jsem se zeptal… Amundsen si při své výpravě udělal z psů živé konzervy, jak řešíte jídlo vy?
„Já mám sušené jídlo, protože tam je teplota zhruba třikrát nižší než má člověk doma v mrazáku. Cokoliv na vodní bázi se změní v kousek žuly, o tom to celé je. Je potřeba vychytat jídlo, které má člověk rád, aby mu chutnalo. Já jsem si vychytal svoje, které mi sedí. Co si od Amundsena beru mentálně je, že jestli to klapne, měl bych tam dojít 110 let po tom, co tam došel on, plus minus pár dní. Amundsen byl podle mě na jednu stranu egomaniak, posedlý tím, aby tam došel. To se snažím si od něj nebrat. Ale měl úctu k prostředí, k Eskymákům, kteří si tam umí přirozeně poradit, od nich se učil. Snažím se využít, co jsem se naučil od svých parťáků, učitele Mirka Jakeše.“
Máte pro výpravu nějakou soukromou výzvu?
„Hlavní výzvu vidím v tom, že to jsou dva cíle po sobě, každý z nich má jinou expozici. I ten kopec, i ten pochod na ten pól. Jde o to správně si rozvrhnout síly, nenachladit si záda, udržet se správně v provozu. Jedno se zásadních pravidel je ´to be on top of the game´ (být ve formě – pozn. red.). Když jsem šel přes Grónsko, chtěl jsem z toho mít radost, chtěl jsem být mentálně naladěn. Jste odříznutí od Evropy, od s přicházejícím omikronem pro mě nepochopitelného rozdělení lidí na waxery a antiwaxery…“
Stál jste už na severním pólu, jaký očekáváte ve srovnání s tím zážitek?
„Na jihu jsem ještě nebyl, bavil jsem se s lidmi, kteří tam byli. Říkám to trochu se strachem, ale já bych řekl, že dojít na jižní pól by mělo být snazší. Jdete po kontinentu, po ledovci. Na severu jdete po moři, které se kdykoli může dát do pohybu. Z hlediska jistot je to lehčí cesta. Kdo ale ví? Třeba počasí všechno změní.“
Jaký má pro vás význam být na jižním pólu 110 let po slavném závodě Amundsena se Scottem?
„Je to štěstí a touha, protože pro mě hlavním výstupem z celého projektu má být kniha a seriál. Pracovně říkám Bílá kniha. Amudsena a Scotta známe, víme, co byli zač, jak to měli se ženskými, jejich osobní motivy. Málo známe pozadí, které je o ideálech. Někdo tuší o Ernestu Shackletonovi, ale málo se ví, že byl týmový hráč, skvěle fungoval s posádkou, což Amundsen ani náhodou. Málo se ví, že Japonci usilovali o dobytí jižního pólu ve stejné době jako Amundsen se Sottem. Příběhy z posledních pěti let jsou epochální, snesou srovnání s těmito. Těm příběhům říkám pohádky pro dospělé. Jsou o velkých hodnotách, ale opravdu se to stalo, na rozdíl od pohádek o hloupém Honzovi a Bajajovi.“
Co čekáte od pochodu na pól?
„Poté, co slezu z Mount Vinsonu, bych měl mít před sebou sto dvacet kilometrů sportovního dosažení posledního stupně jižní šířky. Člověk tam šlape po největším kontinentálním ledovci na zeměkouli. V místě jižního pólu má led kolem tří kilometrů. Mentální věc je, že šlapete po největším kusu paměti planety Země.“
Co tím myslíte?
„Nižší vrstvy nesou informace o semenech, popílku, atmosféře doby. Pod ledovcem jsou jezera. Je možné, že tam můžou být živé organismy, želvušky, které by mohly přežít i ve vesmíru. Člověk šlape po největším památníku planety Země v otevřeném prostoru, suchém vzduchu, což by mělo být dobře. Počasí se může měnit, může foukat, teploty se můžou pohybovat až u minus padesáti. Na druhou stranu se může udělat hezky a být krásných minus deset. To pak sluníčko dokáže ohřán stan do nuly, takže máte pocit, že jste ve vytopeném salonu. Může to být krásná cesta nádhernou krajinou za krásných podmínek. A taky to může být napínavé pochodování v zimě, vichru a mlze.“
Z EXPEDIC PETRA HORKÉHO |
|
2013 - Spolu s Václavem Sůrou stanoval na pólu chladu v ruském Ojmjakonu 2010 - přešel Grónsko z východu na západ 2008 - stál na Severním pólu, kam se dostal v dvoučlenné expedici s Miroslavem Jakešem 2006 - potápěl se ve volném moři bez ochranných pomůcem s tygřím žralokem vystoupil na právě vybuchující sopku Merapi na Jávě 2004 - objevil dvě potopené lodě v severním zakázaném teritoriu Malediv |
