Vyhraje EURO „nudný“ tým? Nedivme se. Na krásu reprezentace nehrají
KOMENTÁŘ BARTOLOMĚJE ČERNÍKA | Historie se neptá jak, ale jestli. Heslo, kterým se rozhodně budou řídit francouzští i angličtí fanoušci při jejich ataku na titul mistrů Evropy. Bude jim jedno, že jejich národní týmy dokráčely do semifinále dosti neatraktivním, pro někoho až nudným, a celkově asi nepřesvědčivým způsobem. Takovým, který jakoby ani nepříslušel vítězi mezinárodního šampionátu. Nebo naopak příslušel?
Zastavme se nejdříve u Francie. Nedá se říct, že by výběr galského kohouta předváděl něco, z čeho by si fanoušci chtěli vydrásat oči. Celkově Francouzi vyslali 86 střel, na bránu 21 a jsou největšími paliči šampionátu. Ale… Máte Mbappého a další neuvěřitelně talentované hráče a za pět zápasů nezvládnete dát gól jiným způsobem než z penalty či vlastňákem? Ostuda. A podívaná, kterou EURO nikdy nevidělo. Žádný tým v historii turnaje nedošel do semifinále s takovou bilancí.
A pak jsou tu Angličané. Podobná písnička – skvělí hráči, nabitá lavička, ale ofenzivní nuda. Na výkony výběru trenéra Garetha Southgatea se nedá ani příliš koukat. Hráči Albionu se potácejí po hřišti bez systému a zachraňovat je musí momenty nesporné individuální kvality. Angličané se shodou náhod dostali na opticky lehčí stranu pavouka, a přesto téměř neprošli přes Slováky a Švýcary. Materiál na mistra Evropy?
Historie bohužel říká ano. Mezi mezinárodními turnaji obvykle uplynou dva roky a fanoušci mnohdy zapomenou, jak to na prestižních svátcích fotbalu chodí. Pragmatismus poráží krásu. Nejlepší většinou nevyhrává. V paměti zůstanou úžasné momenty, momenty individuální magie a unikátní atmosféra, které kolem paměti vytvoří růžovou mlhu. Ale pojďme se ohlédnout.
Mistři světa z Argentiny v Kataru postoupili ze skupinové fáze po silně nepřesvědčivých výkonech. Nebýt faktoru Messi, zřejmě by skončili někde v osmifinále, s opravdu odřeným hřbetem prolezli po 120 minut dlouhé taktické bitvě s Nizozemci mezi nejlepší čtyři. A pak? Jednoznačná výhra 3:0 s Chorvatskem a slavné gólové finále s Francií - trhák 3:3 a výhra na penalty.
Přesuňme se do Ruska, kde zvítězila Francie. Na fotbal Deschampsovy družiny se nedalo většinu času koukat, ale i oni měli dva zápasy, kdy dokázali zvednout diváky ze sedaček. Osmifinále s Argentinou (4:3) a finále s Chorvatskem (4:2).
Portugalci ovládli EURO v roce 2016, přitom nevyhráli jediný zápas v základní hrací době a našli bychom možná osm týmů, které předváděly lepší fotbal. Je to jedno, stali se mistry. Nabušené Německo na mistrovství světa 2014 budilo i mezi vlastními fanoušky rozpaky, jelikož herně ani výsledkově nepřesvědčovalo. Ale pak přišlo legendární semifinále 7:1 s Brazílií. Španělé se o dva roky dříve probojovali do finále EURO po silně nezáživných výkonech a potom? Rezolutní vítězství 4:0 s Itálií.
Už je asi jasné, kam tím mířím. Kromě EURO 2020, kdy se Itálie zapsala jako mistr do srdcí fanoušků i hezkým a přesvědčivým fotbalem, zkrátka velké turnaje krása nerozhoduje. Je na to příliš málo zápasů, příliš malý vzorek. Vítězi většinou stačí jeden nebo dva opravdu přesvědčivé výkony, které se fanouškovi zapíší do paměti a zpětně (snad s výjimkou Portugalska) donutí jakýkoliv koncept „zásluh“ pustit z hlavy.
Třeba fotbaloví bohové tentokrát nechají vát vítr do zad Španělům, objektivně nejlepšímu celku dosavadního průběhu mistrovství. Uvidíme. Ale nedivme se, pokud EURO vyhraje Francie či Anglie. A nenadávejme, že to je nespravedlivé a že nepůjde o „ty pravé“ vítěze. Pochybnosti uhladí čas, okolnosti zmizí v historii a my za dva roky budeme řešit to samé dilema na mistrovství světa v USA, Kanadě a Mexiku třeba zase s jinými týmy.
Angličani i Francouzi navíc mají ještě šanci na ten jeden nebo dva magické momenty. Na dva přesvědčivé výkony, kterým svůj nárok obhájí. A to k titulu mistra většinou stačí.
