Balada o očích (ne)Konečných. Český boxer měl na dosah životní sen
Prohrál boj o světový titul, kvůli záhadně získanému zánětu spojivek skoro nevidí a musí skousnout fakt, že opět neuspěl, když měl na dosah životní sen. Svět očima boxera Lukáše Konečného je scéna, kde ani obří výdrž nevede k odpovídajícímu uznání. To zjištění bolí víc než tvrdá rána.
Konečný je průkopníkem tuzemského boxu. Tituly mistra Evropy a prozatímního (dočasného) mistra světa z něj dělají i ve světovém měřítku známé jméno. Vždy bude člověkem, jenž v Česku ukazoval cestu ostatním.
Zůstal ale také mužem, který pokaždé škobrtnul těsně pod vrcholem. V 52 duelech sice prohrál pouze čtyřikrát, ale šlo o momenty, kdy byla ve hře budoucnost.
Bohužel. Poprvé v kariéře mu rozhodčí právem nezvedli ruku (což se o předchozích třech porážkách říct nedalo).
Viděl jsem dvacet jeho zápasů. V žádném nebyl tak bit. A pokud měl podezření, že si protivník něčím natřel rukavice a tím způsobil jeho problémy s očima, měl to řešit hned. Ne zpětně, kdy se nic nedokáže. Tím dává jen záminku k tomu, aby byl označen za člověka, který se vymlouvá.
Vyhrává ten, který všechny rozseká, nebo ten, kdo si to umí zařídit. Český bojovník do těchto kategorií nepatří, navzdory své kvalitě.
Sice se nikdy nevzdává, je ale otázkou, zda to ve 34 letech ještě dostane šanci ukázat v boji o titul šampiona. Pokud by k tomu přeci jen došlo, bude opět ve stejné situaci.
Pojede na půdu soupeře se silnějším zázemím, a pokud neskolí soka před limitem, prohraje. Navíc bude starší, pomalejší, unavenější. Zkrátka podobný (ne) Konečný příběh jako doposud.
Prostě neoslní. Takové je uvažování světa, jemuž zasvětil 11 let života. A Lukáš Konečný tento smutný fakt ví.
