Na hřišti jsme sice získali bronz, ale co se oslav týče, byli bychom mistry světa. Letos v létě v Singapuru na akademickém MS jsme brali bramboru, party jsme si ale užili i tak. Když to ale zacinká, je to jinačí. Úplně!
Hned po finále nás Česká florbalová unie pozvala na slavnostní večeři. Milovníci ryb by z té tabule prožili orgasmus, prostší lid jako já, jejichž strop je losos a rybí prsty, se spokojil s masovými kuličkami. Ale jelikož hlad je převlečená žízeň, jak káže známá sportovní pravda, následoval přesun do klubu na turnajovou after party. S hráči, o které bys na place nejraději přerazil hokejku, jsme najednou seděli na baru.
Jako správný povaleč z brány jsem se nejvíc bavil s gólmany. Lotyš Andis Blinds mě neukecal, abych šel na stará kolena chytat do Rigy. Ani slib, že bych jako jediný neplatil příspěvky, nic nezmohl. Tommymu Ikonenovi z Finska jsem chválil příjmení, musí se mu s ním chytat úplně jinak. A nový mistr Patrik Aman? Ten tam taky byl, stejně jako ostatní Švédi na nás shlížel z balkonku, který měli pronajatý. Když se na něm zjevil, z parketu jsem jeho směrem ukázal jeho oslavu, zaťaté bicepsy. Opáčil mi vztyčeným prostředníčkem. Švédi jsou prostě jinde.
Při přestupu na letišti ve Frankfurtu mě a další Chodováky pozval klubový šéf na oběd. Trošku jsme ho protáhli a nestihli letadlo. Z pohodového hodinového letu se tak vyklubala míň pohodová pětihodinová cesta autem, které jsme si pronajali. Přebukovat letenku by stálo pět set eur, před Vánoci nic, co bych chtěl platit.
Devítimístného forda řídil Radim Cepek – náš repre kouč, rádio nešlo a chuť povídat si úplně nebyla.
Další jobovka byla zavazadla. Jelikož jsme neprošli odbavením, zůstala viset ve Frankfurtu. Pohoda, říkal jsem si, batůžek s noťasem mám u sebe, klíče od bytu taky, v tašce byly jen zpocené brankářské hadry a týmové oblečení. Bohužel, nakonec jsem zjistil, že tam zůstalo i něco jiného. Do postranní kapsy jsem si schoval medaili.
Ještě že je florbalové MS jen jednou za dva roky. Být to jak v hokeji, tak úplně zešedivím.
