United zapomněli na vlastní historii. Na skoro 30leté éry Busbyho a Fergusona

Na lavičce Manchesteru United už nevládne José Mourinho
Nový trenér Manchesteru United Ole Gunnar Solskjaer před premiérovým utkáním na lavičce svého týmu
Ander Herrera slaví druhou branku United proti Cardiffu
Radost Andera Herrery po tečované střele, která skončila za zády domácího brankáře Etheridge
Gólová radost hráčů Manchesteru United po bleskové trefě do sítě Cardiffu
Brankář Cardiffu Neil Etheridge jen sleduje gólovou střelu Marcuse Rashforda z přímého kopu
7
Fotogalerie
Blogy
Začít diskusi (0)

Tahle doba, kterou musí fanoušci Manchesteru United nějak přežít, není, co do trofejí, zas o tolik jiná, než jaká byla před nástupem Alexe Fergusona, a jaká byla i v začátcích skotského manažera. Slavný klub se zkrátka stále nevyrovnal se ztrátou 27leté jistoty, a ani nedělá příliš proto, aby se mu to někdy podařilo.

Vzdor tomu, jak fanoušci slaví, že José Mourinho je konečně pryč, a že ho nahrazuje legenda Ole Gunnar Solskjaer, a že zrovna s ním mužstvo hned vyhrálo ligový zápas v Cardiffu, United už svou šanci ustálit se dost možná propásli.

Klub z Old Trafford je z hlediska své reputace a finančního zázemí absolutní světová klasa, silná značka, které se rovná maximálně šest dalších klubů světa. Ale nelze se stále dokola zaklínat naučenou a s dovolením úplně přitroublou hláškou, že v takových klubech je potřeba mít výsledky hned. Bla bla bla.

Fotbal je, bohužel, nebo bohudík, odkázán z velké části i na náhodu, štěstí. A pokud dobře pracujete, dokážete tuhle veličinu, která vám podlamuje nohy, umenšovat. A v tom jsou ty největší kluby na stejné lodi jako ty malé.

United se ovšem v posledních pěti letech úplně zacyklili ve vlastních emočních rozhodnutích.

Když Alex Ferguson do klubu v roce 1986 přicházel, tak ačkoliv o rok dřív slavilo mužstvo vítězství v FA Cupu, na ligový titul se čekalo skoro dvacet let. Na podobně dlouhou dobu ustoupili United i na evropské scéně, poslední velkou trofej udělali v Poháru mistrů evropských zemí v roce 1968.

Alex Ferguson měl zřetelné zadání tohle všechno na Old Trafford vrátit. Bylo to skoro stejné, jako když se vedení muselo vyrovnat s odchodem Matta Busbyho, který sebou v roce 1969 vzal celou více než dvacetiletou slavnou éru.

Mužstvo se sice pohybovalo v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let s mírnými výpadky kolem špičky ligy, tu druzí, tu třetí, nicméně úspěchy a poháry se vytratily.

Až Fergusonovi se podařilo z United zase udělat opravdu světový kolos. Jenže...

V lednu a únoru 1990 se čile spekulovalo o tom, že skotský kouč dostane padáka. A to už měl za sebou druhé místo v lize... Ferguson se údajně zachránil tím, že uspěl ve třetím kole FA Cupu, který nakonec v téhle sezoně celý vyhrál.

Kdyby tehdy vedení United jednalo v duchu posledních let, nikdy by se zřejmě slavná značka nevrátila na vrchol.

Ferguson si ale tenkrát zachránil krk, a prorostl pak klubem do všech jeho sfér, stal se jeho neodmyslitelnou tváří, osobností, někým, koho nepřeroste žádný hráč, který se na Old Trafford objevil. A to pod ním hrával Eric Cantona, Ryan Giggs, David Beckham, Cristiano Ronaldo.

Mohl mít s každým z nich milion sporů, nikdy to ale neotřáslo jeho pozicí. United byli Ferguson, Ferguson byl United.

Stejně jako byli kdysi United Busby, a Busby United.

Byly to éry, které musí všem přímo napovědět, a blbce snad nakopnout, že třeba právě s takovou úrovní práce lze výhledově uspět.

A ačkoliv to mělo zrovna vedení United úplně u nosu, tak se teď chovají, jako by neznali vlastní historii. Možná je Ole Gunnar Solskjaer vytáhne z nejhoršího, přetne depresivní období pod José Mourinhem, který ovšem vrátil díky Evropské lize klubu kontinentální trofej (!), ale pořád není ani zdaleka vyloučena možnost, že zase půjde o přechodné řešení.

O takové, jakého se vedení dopustilo před Solskjaerem už třikrát, nepočítáme-li krátkou epizodu s Ryanem Giggsem.

Začít diskuzi