United zapomněli na vlastní historii. Na skoro 30leté éry Busbyho a Fergusona
Tahle doba, kterou musí fanoušci Manchesteru United nějak přežít, není, co do trofejí, zas o tolik jiná, než jaká byla před nástupem Alexe Fergusona, a jaká byla i v začátcích skotského manažera. Slavný klub se zkrátka stále nevyrovnal se ztrátou 27leté jistoty, a ani nedělá příliš proto, aby se mu to někdy podařilo.
Vzdor tomu, jak fanoušci slaví, že José Mourinho je konečně pryč, a že ho nahrazuje legenda Ole Gunnar Solskjaer, a že zrovna s ním mužstvo hned vyhrálo ligový zápas v Cardiffu, United už svou šanci ustálit se dost možná propásli.
Klub z Old Trafford je z hlediska své reputace a finančního zázemí absolutní světová klasa, silná značka, které se rovná maximálně šest dalších klubů světa. Ale nelze se stále dokola zaklínat naučenou a s dovolením úplně přitroublou hláškou, že v takových klubech je potřeba mít výsledky hned. Bla bla bla.
Fotbal je, bohužel, nebo bohudík, odkázán z velké části i na náhodu, štěstí. A pokud dobře pracujete, dokážete tuhle veličinu, která vám podlamuje nohy, umenšovat. A v tom jsou ty největší kluby na stejné lodi jako ty malé.
United se ovšem v posledních pěti letech úplně zacyklili ve vlastních emočních rozhodnutích.
Když Alex Ferguson do klubu v roce 1986 přicházel, tak ačkoliv o rok dřív slavilo mužstvo vítězství v FA Cupu, na ligový titul se čekalo skoro dvacet let. Na podobně dlouhou dobu ustoupili United i na evropské scéně, poslední velkou trofej udělali v Poháru mistrů evropských zemí v roce 1968.
Alex Ferguson měl zřetelné zadání tohle všechno na Old Trafford vrátit. Bylo to skoro stejné, jako když se vedení muselo vyrovnat s odchodem Matta Busbyho, který sebou v roce 1969 vzal celou více než dvacetiletou slavnou éru.
Mužstvo se sice pohybovalo v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let s mírnými výpadky kolem špičky ligy, tu druzí, tu třetí, nicméně úspěchy a poháry se vytratily.
Až Fergusonovi se podařilo z United zase udělat opravdu světový kolos. Jenže...
V lednu a únoru 1990 se čile spekulovalo o tom, že skotský kouč dostane padáka. A to už měl za sebou druhé místo v lize... Ferguson se údajně zachránil tím, že uspěl ve třetím kole FA Cupu, který nakonec v téhle sezoně celý vyhrál.
Kdyby tehdy vedení United jednalo v duchu posledních let, nikdy by se zřejmě slavná značka nevrátila na vrchol.
Ferguson si ale tenkrát zachránil krk, a prorostl pak klubem do všech jeho sfér, stal se jeho neodmyslitelnou tváří, osobností, někým, koho nepřeroste žádný hráč, který se na Old Trafford objevil. A to pod ním hrával Eric Cantona, Ryan Giggs, David Beckham, Cristiano Ronaldo.
Mohl mít s každým z nich milion sporů, nikdy to ale neotřáslo jeho pozicí. United byli Ferguson, Ferguson byl United.
Stejně jako byli kdysi United Busby, a Busby United.
Byly to éry, které musí všem přímo napovědět, a blbce snad nakopnout, že třeba právě s takovou úrovní práce lze výhledově uspět.
A ačkoliv to mělo zrovna vedení United úplně u nosu, tak se teď chovají, jako by neznali vlastní historii. Možná je Ole Gunnar Solskjaer vytáhne z nejhoršího, přetne depresivní období pod José Mourinhem, který ovšem vrátil díky Evropské lize klubu kontinentální trofej (!), ale pořád není ani zdaleka vyloučena možnost, že zase půjde o přechodné řešení.
O takové, jakého se vedení dopustilo před Solskjaerem už třikrát, nepočítáme-li krátkou epizodu s Ryanem Giggsem.
