Máme za sebou něco málo přes polovinu odehraných zápasů základních skupin mistrovství světa a diváci v Bratislavě a Košicích viděli už devět duelů, které skončily rozdílem pěti a více branek. Před pěti roky to bylo pouze šest utkání za celou dobu (z toho jednou byl vysoko poraženým tým USA), předloni jedenáct, loni patnáct. Trend je jasný. Hokejový svět se nevyrovnává, propast mezi elitou a komparsem narůstá.
Když některé ze silných mužstev prohraje zápas s papírově slabším soupeřem, nebo se aspoň pořádně natrápí, trenéři mají po ruce snadné zdůvodnění: „Konkurence se vyrovnává. Každý tým už umí bruslit a je takticky na výši. Zvykejme si, že takových výsledků bude přibývat.“
Pravda je to jenom na půl. Možná ani to ne. Za poslední dekádu se jistě špička rozšířila – a zároveň rozdělila na dvě výkonnostně odlišné skupiny. V jedné jsou zámořské celky, Rusko, Finsko a Švédsko, které si obvykle rozdělují medaile, a ve druhé Česko, Německo, Švýcarsko a na dohled pořád ještě Slovensko s Lotyšskem. Za hlavním pelotonem už je ovšem znatelná a netenčící se mezera.
Země jako Dánsko, Norsko nebo Rakousko rozhodně udělaly pokrok a jsou mnohem dál než v 80. nebo 90. letech. Získaly i pár zajímavých skalpů na předchozích šampionátech. Ale zároveň jsou závislé na umění několika málo hráčů.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
Už mám předplatné.
Přihlásit se
