Video se připravuje ...
Když se podívám obecně na naše vrcholové sportovní prostředí, napadají mě dvě časté negativní věci. Nepřející a závistiví lidé, dále časté protlačování bez pravidel. U obou faktorů se dá říct, že se nejedná o nijak vzácné lidské vlastnosti, potkáváme se s nimi běžně. Ve sportu jsou možná o trochu více vidět, jinak však fungují stejně.
Když jsem párkrát od zasvěcených zaslechl, jak takové věci fungují třeba v hokeji, už se tolik nedivím aktuální úrovni naší bývalé výkladní skříně. Především v mládežnických kategoriích, kde vše začíná. Troufám si tvrdit, že u vody je situace, minimálně zatím, jiná.
Často od novinářů nebo svého okolí slýchávám otázku, proč je u vody pohoda a dobrá parta. Prvně říkám, že nic není tak růžové, jak na první pohled vypadá. Vzápětí však přikyvuji. Vážím si toho, že to tak stále je, zároveň mě těší, že tenhle názor slýchávám i z jiného prostředí. Právě to mě přimělo zamyslet se nad otázkou, proč tahle definice snad stále platí.
V následujících řádcích se pokusím dát pár odpovědí. Těžko se to ale vysvětluje, lepší je zažít vše od začátku.
Zážitky, na které se nezapomíná
Možná tahle rovnice platí díky tomu, že o výsledku rozhoduje pouze naše závodní jízda. Když můj čas nebude nejrychlejší, jinou cestou vyhrát nemůžu. Když nesplním předem daná kritéria, která se naštěstí vždy dodržují, reprezentaci si nevyjedu.
Je to strašně jednoduché a funguje to. Nerozhoduje rada „Jediů“ od stolu jako třeba jinde, každý si vše musí zasloužit. Pokud je někdo lepší a rychlejší, můžu mu sice závidět, ale nijak mně to nepomůže, ani neposune.
Můj první závod v žákovské kategorii ve dvou disciplínách, psal se rok 2007. V dubnu na Kamenici u Spálova sněžilo, teplota se nepřehoupla přes nulu. Divokou část řeky, tak mi tehdy rozhodně připadala, to žádným způsobem nemohlo rozhodit.
KARLOS SHOW o olympiádě a černém humoru. Už mám odsezeno 22 let, vtipkoval paralympik
Video se připravuje ...
Už když jsem šel po lesní pěšině skoro kilometr na start, ruce jsem necítil. Poslední věc, kterou jsem v ten okamžik chtěl dělat, bylo sednout na vodu a jet s proudem dolů. Po namrzlých kamenných schodech jsem po zadku sjel až k řece a jen těsně neskončil v její ledové vodě.
Tu jízdu člověk nějak sjel, i když se mu moc nechtělo. Absolvovat celý proces čtyřikrát za den v mokrých věcech s převlíkáním u auta, však už bylo trochu na morál. V jedenácti jsem tohle asi tolik neřešil. Podobných zkušeností bych samozřejmě našel víc. Začínající slalomáři je zažívají i dnes.
Příznivější počasí na letních závodech mám zase spojené se spaním ve stanu nebo pod širákem, večerním opékáním buřtů a hrou na kytaru. Takové akce tvořily náš kolektiv lidí od vody, o kterém hovořím. Nejsme obrovský sport, proto se všichni známe od mala a máme spoustu podobných zážitků. A nebudu lhát, stále na ně vzpomínáme.
Jasně, k vodákům příroda patří. U jiného sportu se v takovém prostředí budete v začátcích jen těžko pohybovat. Uvědomuji si to, jen hledám odpovědi.
Víme, že nic není zadarmo
Cesta, kterou jsme společně prošli, byla díky všem těmto věcem speciální. Prověřila nás, zocelila. Myslím, že i pomohla vážit si maličkostí. Dneska už naše zázemí na závodech vypadá samozřejmě jinak, občas mi to ale trochu chybí. Tím netvrdím, že bych chtěl noc před startem na mistrovství světa trávit ve stanu. Když se to ale jednou za čas stane při jiné příležitosti, stále si to užívám.
Myslím si a doufám, že tohle v nás stále zůstává, i když to dnes na nejvyšší úrovni tak úplně nevypadá. Ve stanu jsem na závodech nespal ani nepamatuji, na kytaru už v mém okolí moc blízkých nehraje. Na vodu však stále chodíme i v zimě, kdy ruce mrznou a dost lidí nás považuje za blázny. S kvalitním vybavením to ale problém není a hlavně, když jsem to vydržel tehdy na Kamenici nebo později na Labi pod Špindlem, zvládnu to vždycky!
Když v Troji končí závody, divákům, co ještě bloudí kolem rychle tekoucí Vltavy, se nabízí, minimálně asi pro ně, netradiční podívaná. Čeští reprezentanti společně s ostatními vodáky navlékají pracovní rukavice a pomáhají s úklidem areálu. I zahraniční závodníci dost koukají, vlastně teď už ani ne, zvykli si. Je úplně jedno, zda jde o začátečníka, který se úklidu účastní poprvé, nebo závodníka, který před chvílí vyhrál závod světového poháru.
S Jířou Prskavcem jsme například dva roky nazpátek před mistrovstvím Evropy v Troji, jen pár dnů před závodem, takhle lezli do kanálu s kartáči v ruce. Z vlastní iniciativy jsme čistili nepříliš dobře vyhlížející plastové překážky v trati.
Zahraniční trenéři na druhém břehu si nás fotili a natáčeli. Asi jim tahle podívaná přišla trochu bizarní. Učebnicová příprava na vrcholný závod vypadá určitě jinak, takhle jsme nad tím ale nepřemýšleli. Závody v Troji jsou vizitkou vodního slalomu, stejně tak i naší. Vše musí být perfektní, proto se tak snažíme.
Nějakou dobu nám čištění zabralo. Nadšení dobrovolníci, kteří nám každoročně s organizací pomáhají, byli rozhodně mnohem efektivnější. Bez nich bychom tam asi strávili celý den. Placení od hodiny jsme sice nebyli, ale výsledek nás hřál u srdce. I to nám oběma později pomohlo k dobrým výsledkům, možná. Nestresovali jsme se tolik závodem, který pro mě znamenal olympijskou nominaci, řešili jsme samotnou jeho podobu.
Děláme to tak celý život. Styděl bych se, kdybych do příprav a následných pozávodních prací vůbec nezasáhl. Další věc, která podle mě vytváří náš charakter. Víme, že nic není zadarmo. Každý by měl, a většina hlavně chce, to je podle mě nejdůležitější, přiložit ruku k dílu. Nikdo jiný za nás práci neudělá, takové prostředky nemáme.
Peníze hrají svou roli. Kdyby jich v našem sportu bylo víc, těžko říct, jak by to vypadalo. V prostředí postaveném na nadšení a částečném amaterismu se vztahy budují lépe. Není to založené na závisti, ale touze. Vím, že i v jiných sportech fungují podobné principy, ale odpovídám na otázku, kterou jsem si vytyčil.
Od zahraničních závodníků slýcháváme, jak se každý rok do Troji těší. Váží si toho, jaký máme přístup a jak to děláme. A za tahle slova jsem rád. Pokud bychom za uspořádání závodu mohli platit jiným, sami nic nedělat, nebylo by to v tomhle ohledu takové. Takhle nás celá práce hřeje mnohem víc, zároveň znovu utužuje kolektiv.
My tím sportem prostě žijeme. Moc dobře vím, jak krásný život mi divoká voda dává, a chci na oplátku našemu sportu něco vracet. Nejde pouze o výsledky.
Když podobná slova o slalomářích slýchávám, cítím se hrdě. Ne na sebe, ale na naši komunitu, která i v dnešní době zůstává podobná jako v začátcích. To dělá vodní slalom tím, čím stále je. Srdcovou záležitostí...
Témata:
komentář, vodní slalom, Lukáš Rohan, Olympijské hry, sport, Evropa, Trója, stan, Sport na Heureka.cz
Související články
