Tokio + 1. Proč má smysl bojovat za olympiádu
O zítřku nikdo nic neví. A v dnešním světě už vůbec nikdo nemůže tušit, jak to bude vypadat v Tokiu za rok v den, kdy mají začít odložené olympijské hry. Že ale má cenu se o to snažit, ilustruje příběh japonské plavkyně Rikako Ikeeové, mladé šampionky, která se zotavila z leukémie.
Ono se řekne odložit olympiádu o rok. Bude ale hotová vakcína? Budou moct sportovci z celého světa vůbec moct dorazit do Japonska? Budou moct na stadiony diváci? A má to všechno smysl ve chvíli, kdy se ztráty pohybují v miliardách dolarů?
Vyprávějte to Rikako Ikeeové. Před rokem na mistrovství světa v plavání v Kwangdžu jí tři medailistky po závodě 100 metrů motýlek poslaly na dálku srdíčka z prstů se vzkazem: „Nikdy se nevzdávej!“
Tehdy devatenáctiletá Rikako, šestinásobná vítězka Asijských her, byla uprostřed léčby leukemie. Nemoc naštěstí překonala, v březnu se vrátila k tréninku. A ve čtvrtek, přesně rok před startem odložených Her, šlo do světa emotivní video>>>, kde je samotná na obrovském Novém olympijském stadionu.
„Když přemýšlím o příštím roce, nemyslím na roční odklad, beru to jako rok navíc. Abychom překonali nepřízeň osudu, nejvíc potřebujeme naději. Věřím, že za rok oheň naděje prosvítí tyto tribuny,“ prohlásila Ikeeová.
Samozřejmě, je to patetické. Jenže když tak mluví dívka, která byla před pár měsíci na hraně smrti, zní to prostě tak nějak opravdověji.
A i ve skutečnosti to tak je. Svět dnes naději potřebuje ještě víc než kdykoli předtím. Pandemie koronaviru otřásla celou sebevědomou civilizací, najednou není jisté opravdu nic. Ale nesmí se přece kvůli tomu všechno zastavit. Nesmí se přestat žít. Nesmí se přestat doufat, že se to jednou všechno přežene.
I olympionici si svou naději zaslouží. Nesmíme zapomínat, že jsou výjimeční. Jsou to takoví X-Men se svými speciálními schopnostmi, jimiž se vyrovnají baletním mistrům nebo sólistům opery. Posouvají hranice lidského druhu a obětují tomu své mládí, dávají do toho všechny své síly.
Kdyby se tokijská olympiáda musela zrušit, byla by to tragédie pro celou generaci skvělých osobností, kteří svým dlouhodobým úsilím dávají příklad, že i v dnešní zrychlené, zlenivělé a zkratkovité době má smysl tvrdě dřít, dát si cíl a jít si za ním, bez bolestínských výmluv.
„Na druhou stranu, když to řeknu blbě, je to jenom sport. Když umírají lidi, nemůžeme chtít olympiádu za každou cenu,“ říká zase skifař Ondřej Synek.
Pravda. Ale svět musí doufat, že za rok bude líp. A že dostane šanci oslavit olympijské hry v Tokiu jako návrat k normálnímu životu. To má smysl nejenom pro Rikako Ikeeovou.
