Stěží uvěřitelných deset let dnes uplynulo od smrti Ivana Hlinky. Celá dekáda let od traumatizující smrti jedné z největších postav československého a českého hokeje. Národem milovaný hokejista a kouč, jenž přivedl národní tým k opojnému olympijskému triumfu, přišel cizí vinou o život na silnici u Karlových Varů. Na pietním místě se v těchto dnech zastavují Hlinkovi obdivovatelé častěji než obvykle.
Říká se, že rány hojí čas. V tomto případě si nejsem platností rčení jistý. Ivan Hlinka schází nejen jeho rodinám, postrádá jej i náš hokej. Za uznávanou a charizmatickou osobnost se tu nenašla náhrada. Upřímně, ani to nebylo možné.
Zkouším si představit, jakou pozici by nyní zastával. Nevěřím, že by ve svých 64 letech hokejový život zahodil stranou a vystačil si s vyťukáváním adres golfových klubů do navigace. Ne, na to měl hokej příliš zažraný pod kůží. Nevydržel by být odstrčený od dění.
Předpokládám, že by se před šesti roky, po vysvobozujícím odchodu Vratislava Kulhánka, hlásil o post svazového prezidenta. Křeslo by měl předem jisté. To mi přijde jako nejpravděpodobnější možnost. O Hlinkovi se v dalekém předstihu, ještě před Naganem, mluvilo jako o budoucím skvělém náčelníkovi. Měl k tomu veškeré předpoklady.
Ryzí naturel místo PR
Naopak si nemyslím, že by až do zmíněného období šéfoval střídačce národního mužstva, z níž jej fatální autonehoda vyrvala krátce před Světovým pohárem 2004. Na něm česká reprezentace zazářila i díky živému odkazu uctívaného kouče a tento hrdý postoj si udržela i pro následující zlatý šampionát ve Vídni rok poté.
Protože Hlinkovy mise u elitního týmu nikdy netrvaly déle než tři sezony, je tedy otázkou, kdo by jej nahradil. Zda by se kormidla chopil dříve Vladimír Růžička, či Alois Hadamczik. Anebo by přece došlo na odstrčeného Vladimíra Vůjtka?
To se nikdy nedozvíme, osud si vede svou, námitky nebere v potaz. Přesto platí: Ivan Hlinka byl jedinečný, unikátní. Silou své bytosti dokázal spojit nespojitelné, urovnat neurovnatelné a všechny nadchnout pro společnou věc.
Mnozí dnes musí utrácet statisíce či miliony za pomoc marketinkových specialistů a PR manažerů, aby veřejnosti předhodili jakž takž stravitelný obraz jinak nevýrazného bezduchého člověka. Protipólem těchto vyumělkovaných postaviček a rádoby lídrů byl Ivan Hlinka.
Ten si vystačil se svým ryzím naturelem. Co řekl, to platilo. Kam přišel, tam fascinoval. Ostatní si sedli na zadek a poslouchali. Respekt rozpínající se kolem hřmotné Hlinkovy figury byl téměř hmatatelný.
Hokej bez Hlinky? Firma místo rodiny
Samozřejmě, že i za ním jde trocha stínu. Třeba jeho náklonnost ke kontroverznímu podnikateli Kovarčíkovi a jeho firmě Teleaxis byla kdysi až zarážející. Samo sebou, že i on měl pár zlozvyků, které by vám u jiných přišly otravné, možná až nesnesitelné.
Jenže u Ivana Hlinky šlo o roztomilé nešvary, jež jste mu s automatickou laskavostí promíjeli. Byť se uměl zatvářit kysele, druhé zchladit škaredým pohledem a nejen novináři to s ním měli složitější, stejně jste věděli, že mu nakonec všechny neduhy odpustíte.
V jeho přítomnosti vám brzy došlo, že k vám promlouvá čestný, férový, zároveň i citlivý chlap s velkým charakterem, s darem na první dobrou zaujmout. Vážil si ho upřímně celý hokejový svět.
Hlinku nešlo mít nerad. Toho jste mohli jen obdivovat. Český hokej funguje i bez něj, spíš však jako firma. S Ivanem Hlinkou ve svém středu by to byla rodina.
Související články
