Kdo věří ve spojení, že politik dlouho mluví, ale máloco řekne, ve čtvrtek by si ho potvrdil. Kateřina Valachová u soudu v kauze sportovních dotací tuto schopnost po dobu více než devíti hodin nabídla v mistrovském provedení. Alespoň ve dvou případech však možná přece jen řekla něco, co se může obrátit proti ní.
Valachová se u soudu znovu objevila v roli svědkyně. Chtěl to takto vrchní soud (který zrušil původní verdikt) s tím, aby se více objasnila její role. Exministryně odůvodnění vrchního soudu patrně znala. Možná i proto její výpověď spíš než jako svědectví vypadalo jako vlastní obhajoba. Na každý pád je osobou, která má ke kauze co říct. Vždyť v době, kdy mělo docházet k ohýbání toku veřejných peněz do sportu, vedla resortní ministerstvo. Proto, i když se jednalo o doplňující výpověď, strávila před soudem více než jednu běžnou denní pracovní dobu.
Ale nejenom proto. Mohla si za to sama. Téměř každá její odpověď byla dlouhá, ovšem nezřídka se míjela s položenou otázkou. „Odpovídejte na otázku, neříkejte, co sama chcete říct,“ žádali ji opakovaně obhájci. Spíš neúspěšně.
Přesto zásadní sdělení, která Valachová chtěla u soudu zanechat, bylo zřejmé. Vlastně byla dvě.
První se týkalo nastavení ministerských pravidel. V interpretaci zní takto: „Nastavila jsem správná pravidla, ale ti zločinci je úmyslně obcházeli a porušovali a toto své počínání přede mnou skrývali.“ Neboli, o ničem jsem nevěděla a ani vědět nemohla. Obhájci se snažili rozporovat, že pravidla existovala. Dokazovali, že nikoli, a (nejenom) proto jejich klienti konali, jak konali, a to v rámci zákona. Přesvědčili soudkyni Lenku Cihlářovou? To se ukáže při rozsudku, ovšem třeba její tvrzení o možnosti veřejného informování v rámci neveřejného řízení v jeho jisté fázi soudkyni překvapilo.
Druhé zásadní sdělení Kateřiny Valachové se týkalo osobních vztahů s obžalovanými. A tady se vracíme k úvodní domněnce, že řekla víc, než chtěla. Nejprve sdělila, že se cítila od všech obviněných zastrašována, a to už dokonce v době před vypuknutím kauzy. Přitom leckdo potvrdí, že ještě v předvečer policejného zásahu mluvila o Peltovi či Janstovi jako o „mých klucích“ a chodila s nimi na večeři.
I proto postupně ze svého sdělení ubírala, až termín zastrašování ponechala pouze směrem ke Kratochvílové. Před soudem jí to nemohlo pomoci.
Pak prohlásila, že s nikým z obžalovaných neudržovala jiný než profesionální vztah. A to ani s Kratochvílovou, s níž měla společný ministerský byt. Přitom lidé, kteří se pohybují ve sportovním prostředí, o jejich nadstandardním propojení hovořili už před vypuknutím kauzy, po ní ještě hlasitěji.
Valachová to i nadále až urputně odmítá, což Miroslava Peltu přimělo k výroku: „Šokuje mě, že dělá, že ji nezná.“ Dokonce připojil cosi o zhrzené lásce. Kratochvílová k tomu dodala: „Netvrdím, že jsme měly vztah, ale byly jsme kamarádky. A ona to celou dobu popírá.“
Což Kratochvílovou přimělo k tomu, že se rozhodla soudu dodat další důkazy, které podle ní tvrzení Valachové vyvrátí.
U soudu bývalá paní ministryně nepředvedla dobrý výkon. Zda to bude mít význam pro obžalované, je v rukou soudu. Toto není jejich obhajoba. Své reputaci však nepomohla. Tohle nemohla chtít.
Témata:
fotbal, blog, soud, komentář, Miroslav Pelta, sport, ondřej škvor, Kateřina Valachová, Fotbal na Heureka.cz
Související články
