V extralize není větší srdcař. Strakova víra nakazila Plzeň
Zářil nadšením, jako první začali fanoušci v ochozech po triumfálním postupu vyvolávat jeho jméno. Martin Straka, mezi hráči na ledě jediný pamětník do včera posledního plzeňského finále v roce 1992, pak s jiskrou v oku vzpomínal na tehdejší jízdu Západočechů do souboje o titul proti Trenčínu i na všechno, co ji provázelo. Včetně požáru střechy stadionu a dvou puků, s nimiž se v jednu chvíli hrálo.
Tehdy byl pořád na startu kariéry, kterou úplně na začátku málem uťalo přesvědčení jednoho přechytralého trenéra, že ten střízlík je na tuhle chlapskou hru příliš malý a slabý.
Onen pán dávno upadl v zapomnění, Martin Straka se po letech vandrování světem vrátil do klubu, ze kterého vyšel. Postavil ho do latě, oprášil jeho zašlou slávu. Vrátil mu zase tvář, důstojnost, dal mu jasnou vizi, naučil ho zase vyhrávat. Letošní vítězné tažení je výsledek.
Straka je o 21 let starší než tenkrát, ale pro svůj klub by na ledě i mimo něj vypustil duši. Hokejem si zhuntoval tělo, každý rok zvažuje, jestli ještě pokračovat. Ale pokaždé ho přesvědčila i neutuchající víra, že tentokrát se to konečně povede. A nakazil jí i všechny kolem sebe.
Po letech skomírání se Plzeň hlavně díky němu vrátila mezi špičku a po dvou neúspěšných semifinále stojí čtyři vítězství od titulu. V extralize v tuto chvíli není srdcař, který by si ho víc zasloužil.
