Zkažené prostředí umožnilo, aby Vrba byl horší než Bílek
KOMENTÁŘ ISPORT.CZ | Nejdřív předesílám, že nejsem generál po bitvě. Už dávno a mnohokrát před EURO 2016 jsem psal to, co české vystoupení na evropském šampionátu jen potvrdilo. Takže generála po bitvě ze mě nikdo nemůže dělat. Teď pouze zrekapituluji důvody škaredého účinkování českého národního mužstva na evropské slávě ve Francii.
Tým Pavla Vrby se na něm způsobem hry zařadil mezi nejslabší celky turnaje. Možná byl tím úplně nejslabším. Maďarsko, Rakousko, Island, Albánie, o Slovácích nemluvě, nabídli vyšší kvalitu než Češi.
Podíváte-li se třeba na statistiky počtu vytvořených šancí či střel z prostoru uvnitř pokutového území, odkud nejvíc padají góly, najdete Čechy v suterénu. Výsledek tomu odpovídá. Jeden bod, poslední místo ve skupině a rychle domů s pověstí týmu, který EURO nic nepřinesl.
Čili: volný pád českého fotbalu pokračuje. Proč?
Hlavní příčina je totálně zvrácené myšlení a zkažené prostředí. Ukažme si to na několika příkladech. Začněme větou, která vyletěla bezprostředně po prohře s Turky z úst několika expertů a jistě i fanoušků: „Važme si toho, že jsme se na EURO vůbec dostali.“
Volně přeloženo: klaďme si před sebe čím dál menší cíle a buďme nadšení, když jich dosáhneme. Pokud na tohle přistoupíme, příště už s Čechy v kvalifikaci na velké akce zamete i Lichtenštejnsko a Andorra.
V roce 2012 mužstvo Michala Bílka postoupilo na mistrovství Evropy v Polsku a na Ukrajině do čtvrtfinále. Tehdy se kvalifikovalo na EURO 16 nejlepších celků z Evropy a Bílkova parta se probojovala mezi osm nejlepších.
Nyní bylo poprvé na evropském šampionátu 24 týmů. A Vrbovi svěřenci neproklouzli ani do osmifinále, tedy mezi 16 nejlepších.
Jak mohla být před EURO 2016 vytyčena hranice úspěchu postupem do osmifinále, když před čtyřmi roky mužstvo v nabitější konkurenci dosáhlo na čtvrtfinále? Protože český fotbal chce být menší a menší.
Peltovi přerostl trenér přes hlavu
Už před čtyřmi lety si měli šéfové na Strahově všechno odborně zanalyzovat. Říct si: Výsledek dobrý, ovšem hra nikoli. Portugalsko ve čtvrtfinále totálně dominovalo, Češi se štěstím uhráli přijatelnou prohru 0:1. Bílek, kterého by správný systém nikdy nepustil do role hlavního trenéra reprezentace, protože na to postrádal kvality, setrval ve funkci a jelo se dál.
Až když byly letenky na mistrovství světa do Brazílie v trapu, přepřahalo se, neboť už svazovým špičkám utíkaly velké peníze. Tohle je analýza v podání Pelty a spol.
Následovalo výběrové řízení na místo Bílkova nástupce. No, výběrové řízení…. Pelta na kolenou prosil majitele Viktorie Plzeň, aby pustil k národnímu týmu Pavla Vrbu. Už tím se dostal do pozice prosebníka a ne sebevědomého bosse asociace, který si vybírá a neprosí.
Pak mu Vrba přerostl přes hlavu. Ano, Pavel Vrba je vynikající trenér. Viktorii Plzeň naordinoval útočný fotbal a dotlačil ji dvakrát do Ligy mistrů. Za to zasluhuje velký respekt.
Ale jeho konec ve Štruncových sadech už žádný šlágr nebyl. Hra zpomalila a životospráva některých jednotlivců nebyla zdaleka příkladná. Vrba proti tomu nebojoval. Pokud ano, nebylo to vidět a nemělo to účinek. Jinak by plzeňský ředitel Šádek nemluvil bezelstně v jednom z rozhovorů o smečce vlků, která nechodí po tréninku domů.
Vrba si tenhle benevolentní přístup přenesl k reprezentaci. Když se jeho plzeňský chráněnec David Limberský po reprezentačním srazu a před ligovým utkáním vyboural s alkoholem v krvi za volantem, trenér národního týmu dělal mrtvého brouka.
Nevystoupil okamžitě s tím, že vyřazuje hříšníka z reprezentace, protože pro hráče, který se nechová jako profesionál, nemůže být v národním mužstvu (ani v profesionálním klubu) místo. Manažer reprezentace Dušan Fitzel k tomu pak přidal památnou větu o tom, že kdo nic podobného jako Limeberský neudělal, nechť hodí kamenem.
Vrba to korunoval známým vystoupením na tiskové konferenci. Když novináři položili dotaz na Limberského, pohrozil, že pokud přijde ještě jeden, odejde z tiskovky.
V normálním prostředí je takové chování absolutně nemyslitelné. Trenér národního týmu je veřejnou osobou a zaměstnancem asociace, jehož povinností je odpovídat na veškeré dotazy žurnalistů, kteří hledají odpovědi na to, co fanoušky zajímá.
Není možné si ani představit, že by takhle komunikoval s veřejností německý trenér Joachim Löw. Mohl by to zkusit jednou, ale pak by ho čekala v lepším případě pokuta. Jenže jsme v Česku a my tu přece máme svá specifika. Takže Vrba nebyl za totální neprofesionalismus pokutován, natož aby mu bylo naznačeno, že pokud v téhle nekomunikaci s veřejností hodlá pokračovat, může jít trénovat k amatérům.
Výsledek všichni viděli ve Francii. David Limberský byl nejslabším hráčem českého mužstva. Na vrcholnou akci přijel nepřipravený kondičně i herně. Bodejť by ne, když ho nikdo neklepl přes prsty. Asistent reprezentačního trenéra Karel Krejčí ho naopak pochválil za to, jak zvládnul zápas s Plzní v Příbrami, do kterého ho nepochopitelně navzdory opilecké noční jízdě jako klubový trenér Viktorie postavil. A za odměnu jel Limberský na EURO.
Vrba s Fitzelem se ještě cítili ukřivdění, že se tomu někdo diví. Vytvářeli atmosféru, že někteří zástupci médií škodí jejich profesionální práci. Opak byl pravda: oni tímhle chováním škodili! Reprezentantům a českému fotbalu. Podporovali a aktivně budovali pokřivené mantinely. Pořád přitom mluvili o pokoře, ale sami by si měli ujasnit, co tenhle pojem znamená.
Vrba vsadil na převahu pomalých fotbalistů
Teď ke hře. Pavel Vrba byla značka ofenzivního fotbalu. Všichni čekali, že aktivně bude hrát i národní mužstvo. Bohužel, zůstalo jen přání. V kvalifikaci se žádná útočná smršť nekonala a na evropském šampionátu už vůbec ne.
„Nemáme na to hráče. Nejsou zvyklí na mezinárodní tempo,“ opakoval Vrba. Na druhou stranu však tvrdil: „Nemyslím si, že česká liga je tak špatná, jak o ni mnozí mluví.“
Takže – co si vlastně doopravdy myslel? A co dělal proto, aby se hráči v Česku učili hrát ve vyšším tempu? Reprezentační trenér má být nejnáročnějším a nejprogresivnějším trenérem v zemi.
Dynamický útočný fotbal vyžaduje rychlé hráče. Kdežto Vrba vsadil v nominaci na převahu pomalých fotbalistů. Třeba z útoku zmizel na poslední chvíli Vydra, největší expres mezi českými útočníky. Přednost dostalo typologicky podobné trio: Lafata, Škoda, Necid. Kanonýři, k jejichž přednostem rychlost a obratnost rozhodně nepatří.
Davida Lafatu už nestaví ve Spartě do zápasů Evropské ligy s těžkými soupeři, neboť již pohybově na tuhle úroveň nestačí. Přesto se na turnaji ve Francii dočkal nominace do základní sestavy pro utkání s Chorvatskem. Kdyby aspoň mohl úřadovat v soupeřově pokutovém území nebo před ním, ale Češi praktikovali hluboký obranný blok, a tak se Lafata jen trápil při napadání (často osamoceném, neboť mu Rosický pomáhal málo) protivníků, které stejně nebylo v jeho silách doběhnout. Nebo při marném boji o nakopáváné míče s Čorlukou.
V utkání se Španělskem Češi předvedli, jak se fotbal budoucnosti hrát nemá. Obranný blok těsně před vápnem, všudypřítomná pasivita. „Kdybychom hráli otevřeně, dostali bychom větší příděl,“ kontrovali mnozí odborníci i fanoušci. Kde to vzali tuhle jistotu?
Zaprvé: nebýt skvělého Petra Čecha, v hlubokém obranném bloku mohli Češi dostat od Španělů mnohem víc gólů než jeden. Za druhé: podívejte se, s čím vyrukoval outsider z Albánie na francouzského obra. Za třetí: chceme jít s dobou nebo ne?
Nemluvě o absenci vysokého týmového presinku, nevzetí ani jednoho z talentovaných mladíků na EURO jako vklad do budoucnosti či opomenutí perspektivního stopera Jakuba Brabce, který obstál v zápasech Evropské ligy.
Z toho všeho vykvetlo ošklivé představení českého mužstva mezi evropskou elitou. Cesta ven vede jedině přes radikální změnu myšlení a prostředí.
„EURO nám všem otevřelo oči, tempo bylo vyšší, než na jaké jsou naši hráči zvyklí,“ hlesl Pavel Vrba po prohře s Tureckem. Pokud mu to otevřelo oči až po turnaji, nemůže být lídrem progresu. Ten totiž musí předvídat budoucnost fotbalu a ne na ni reagovat až s křížkem po funuse.
Pelta a jeho spolupracovníci by si veškeré souvislosti měli vyhodnotit. Jenže již několikrát dokázali, že toho nejsou schopni.
Proto český fotbal vypadá takhle bledě. A může být ještě hůř.
