Český hokej 4x4. Klíčové jsou další kroky. Gaučové typy vznikají, nerodí se
Za čtyři měsíce se český hokej počtvrté dostal mezi první světovou čtyřku. Napříč kategoriemi projel přes čtvrtfinále na MS do 18 let, na velkém MS dospělých, zvládla to nová „osmnáctka“ na Hlinka Gretzky Cupu a teď v srpnu i juniorská reprezentace. Jistě, pořád je třeba mít na paměti, že chybí Rusko. Na druhou stranu, vždycky se podařilo někoho z TOP týmů světa přeskočit a Němci a spol. už neděsili jako celek. Není to zlý počin. Zásadní teď je: kudy dál a jak rychle.
Na poslední české výsledky samozřejmě existují dva pohledy. První je, že vždycky můžete nadhodit nějaké „ale“. Na osmnáctkách byla slabá Kanada, ve Finsku měl Kari Jalonen velké hvězdy a tak tak uválčil bronz proti mladinkým Američanům bez obrany. A teď? Vlastně se nic nezměnilo, zase bez medaile, navíc ta ostuda s Lotyšskem, takže vlastně spíš náhoda. Pak hlavně to Rusko, chybí, bez něj jsou výsledky stejně zavádějící. Celkově se dost bránilo, českému hokeji jste stejně neprospěli.
Jenže taky lze všechno vidět jinak. Když spadnete z desátého patra, nejde hned skákat do jedenáctého. Všechno se musí pomalu a trpělivě stavět znova. Ano, bude to i otrava. Krok A, nechat za sebou Němce, Švýcary, Dány, Slováky a jen se usmívat, že se brzy docvaknou Maďaři. Souvisí s tím i poznání, že proti nim vždycky musíte hrát jako proti Kanadě. Zapomenout na krásně české, že dáte nohu z plynu a nějak se to dopinká samo. Vidět to bylo i naposledy s Lotyšskem, trochu cuknete a problém je tady.
Krok B je mít zbraň, jak těm nejlepším čelit. Musíte se s nimi naučit hrát déle než prvních 10 minut, vydržet celý zápas, tahat se do koncovky. Krok C: momenty v koncovce zvládat, věřit si na ně, mít kondici i dovednosti. Krok D, porážet špičku, rozšířit stabilní TOP 4 na (Kanada, USA, Švédsko, Finsko) na TOP 5 a pak TOP 6, až se jednoho dne zapojí zase Rusko. Umět je porážet, zlepšovat se, pracovat na sobě, mít svůj styl i vlastní metody.
A tady ještě český hokej opravdu není, poslední čtyři měsíce jsou jen nadějí, že směr může existovat, když se pár věcí sejde, plus hrajete na hraně vlastních možností. Hlavní je, že je třeba toho doma ještě dost vyřešit.
Snížení počtu týmů v extralize dorostu a juniorů je po dlouhé době opravdu zásadní krok. Jenže samospásný nebude. Nový šéf českého hokeje Alois Hadamczik zastavuje projekt Litoměřic, který se z dobré myšlenky vymknul kontrole a neplnil, co se od něj čekalo. Chystají se i další škrty v podobě rušení výběrových akcí VTM (výchova talentované mládeže).
To samo o sobě je pořád dost snadná akce. Jen potřebujete najít lepší projekty, plány, lepší komunikaci, spojit hokejové prostředí. A taky: najít směr, jak rozvíjet sportovce, ne hned hokejisty, je to pomalý boj, který se ale časem vrátí, když mu věříte. Potřebujete u něj přijít na způsob, jak v mladých hokejistech udržet jejich přirozenost.
Taky jste se s tím setkali. „Dnes mladí hráči tak nepracují, všechno jim je jedno, stačí, že jsou v extralize juniorů, na to pořád sbalíte holku, klidně i tři. Proč se snažit? Jestli je dobrý, nikdo mu na krk nedupne.“
Jenže to není o dupání na krk. Měli bychom hledat příčinu, proč současný efekt vidíte. Protože každé tříletý kluk chce být všude první, vyskočit výš, vyhrát. Tak proč to není v šestnácti? A může za to kluk, nebo prostředí, které ho formuje? Samozřejmě, že prostředí, tedy rodiče, klima ve společnosti i trenéři, prostě dospělí.
Přirozené není se flákat, přirozené je být lovec, jít dál, posouvat se. Tohle hlásí příroda, jinak byste nepřežili, gaučové typy se nerodí, ty vznikají.
Možná jsme zašli až příliš daleko, ale právě v tomhle tkví celý problém. Pokud se hádají dospělí mezi sebou, kretén je učitel, trenér, táta spoluhráče, tak posun nikdy nepřijde. Není ostuda si přiznat, že někdo je prostě jen horší. Často totiž vede cesta přes práci a trénink být lepší.
V tomhle je i síla posledních solidních výsledků na hokejových akcích. Vidíte? Můžete být dobří. Dá se. Teď k tomu stavět pyramidu, která nejdřív začíná jen na čirém nadšení, že něco děláte. Pak pokračuje přes výběr těch lepších, pak si vezmete ty největší talenty a nakonec máte fungující systém.
Víte, jak ho poznáte? Že svět má hroznou chuť se pod vaši pokličku podívat. Na dveře buší nejdřív Němci, pak i třeba Švédi, že by rádi nakoukli. Pár hráčů se postupně bude chtít začlenit do systému, domácí nebudou cítit, že jinde jim bývá lépe. Tohle je daleká budoucnost, ale aktuálně vidíte, jak je celý systém v troskách. Zázemí je často luxusní, Švéd, Fin, Švýcar by si v české hale kolikrát připadal lépe než doma. Jenže co by tady dělal, když by se nic nenaučil a nezlepšil se? To je zásadní bod, na který je pořád potřeba myslet.
