Vysoká hra Zdeňka Haníka: Ancelotti věří především vlastním očím
Summit s názvem „Leaders“, konaný nedávno v New Yorku, mi přinesl inspirace, které přeji všem trenérům a manažerům ve špičkovém sportu. Dříve, než se podaří uspořádat podobnou akci u nás, uplyne ještě mnoho času a budeme muset najít i nějaké mecenáše. Přesto nabízím několik námětů k zamyšlení ze zmíněné akce.
Mezinárodní summit „Leaders“ se pravidelně koná dvakrát za rok, střídavě v Londýně a New Yorku. Jedná se o akci, kde své názory v jednotlivých diskusních panelech prezentují špičky z oborů, v nichž jsou na aktéry kladeny mimořádné psychické nároky a kde řídící činnost hraje zásadní roli.
Z větší části vystupují experti ze sportovního prostředí, ale je možno dozvědět se i názory odborníků z armády, letectví nebo medicíny. Společně s Michaly, Ježdíkem (basket) a Bardou (házená), jsme byli svědky, jak různé okruhy problémů vidí například hokejoví kouči z NHL Willie Desjardins z Vancouver Canucks nebo Mike Johnston z Pittsburgh Penguins, či generální manažer z amerického fotbalu Thomas Dimitroff (Atlanta Falcons) a řada dalších.
Vystoupení fotbalového trenéra Carla Ancelottiho, který vedl Real Madrid, AC Milán a další špičkové týmy, se od ostatních trochu lišilo a evokovalo odvěký problém různých druhů vedení lidí. Zopakoval několik donekonečna omílaných pravd, například, že systém hry staví až podle hráčských osobností, které má k dispozici, a že chyby jsou součástí trenérské práce. Nic takového nás zvlášť nepřekvapilo, i když jen málo lidí na světě může autenticky popisovat práci s takovými megahvězdami, jako je Cristiano Ronaldo.
Ono zmíněné odlišení od ostatních spočívalo v akcentu na význam trenérské osobnosti ve srovnání s významem realizačního týmu i v postoji k informacím, které přicházejí odjinud než z vlastních očí. Výrok „Věřím vlastním očím víc než statistice“ sice není ojedinělý, ale přeci jenom je z něho cítit, že tato trenérská legenda, která ví, co to je vyhrát Ligu mistrů a pracovat dlouhodobě s nejlepšími fotbalisty světa, staví „já“ trochu výše než „my“.
U fotbalového hráče by byl takový postoj nepatřičný, ale u kouče je to přinejmenším sporné. Nic naplat, „kdo zodpovídá, ten rozhoduje a musí věřit především sám sobě“. I největší učitel Komenský psal před staletími, že odpověď najdeš jedině „v ráji svého srdce“, a stále platí, že dějiny úspěchů jsou dějinami osobností.
Celým newyorským summitem ovšem prostupovalo jiné poselství: ŘÍDÍCÍ TÝM JE VÍC NEŽ OSOBNOST. Nesmírně zajímavý byl v tomto ohledu diskusní panel, v němž se názorově doplňovaly dvě osobnosti ze vzdálených oborů. Saleem Abdulrauf, profesor neurochirurgie ze Saint Luis University. A Trent Cherry, hlavní kouč osádky boxů při automobilových závodech (Team Penske Racing).
Sebemenší chyby v činnosti jejich až „digitálně“ sehraných pracovních týmů mají fatální následky: v prvním případě smrt pacienta, v druhém prohru v závodě, v němž jde o obrovské peníze. Eticky samozřejmě nesrovnatelné, ale z hlediska psychického tlaku na činnost členů týmu velmi podobné.
Oba diskutující se vtipně popichovali a provokovali, aby na konci dospěli k témuž: členové jejich týmů mají ve svých hlavách virtuálně vytesáno: „Dělej za každých okolností to nejlepší, co umíš, a smiř se s tím, že něco člověk nemůže ovlivnit!“
Profesor Abdulrauf, který provádí náročné operace mozku, zdůrazňoval, že v jeho týmu je nulová tolerance k chybám. Vysvětloval, že působí na své spolupracovníky v duchu: „Představte si, že na operačním stole leží vaše matka.“ Čili psychický tlak je obrovský. Na druhé straně popisoval situace, kdy se musí ve vteřinách rozhodovat a jde o bytí a nebytí člověka. A i když je výsledkem veškeré snahy jeho spolupracovníků smrt operovaného, tým musí druhý den fungovat precizně dál...
I v dalších diskusních panelech se projevoval jasný trend: hlavní kouč je mozek a koordinátor práce realizačního týmu, ale váha práce je na kolektivu složeném z odborníků souvisejících oborů. Ze summitu si neseme závěr: Čím větší nároky budou vyžadovat podmínky ve sportovních hrách, tím větší význam bude mít mezioborová spolupráce. A tím pádem bychom se od Ancelottiho výroku „Věřím vlastním očím“ posunovali k výroku „Věřím ve svůj pracovní tým“.
