Začala nejvyšší fotbalová soutěž. Fotbal je stále v čele zájmu společnosti i sponzorů a pro ostatní sporty zdrojem inspirací, kudy se má vyvíjet profesionalita. Zaznamenal jsem diskuse, zda Sparta nakoupila správně posily. A napadlo mě: postupují v tomto směru české kluby profesionálně, či systémem pokus – omyl?
Udělal jsem, před lety, ještě jako klubový trenér při výběru hráčů několik chyb. O vlastních chybách se mluví nejlépe, ale to nemá být pointa tohoto článku. Výběr hráčů ovšem hlavním tématem bude.
Zdá se to tak jednoduché. Klub, jenž disponuje dostatkem peněz, by neměl mít problém zaplatit si v rámci své klubové struktury skauty, kteří by se starali o výběr talentů. Pro ně jsou důležité dvě věci: „informace“ a „oči“.
Informace o tom, kde především kvalitní a dostupné hráče hledat. A oči, které dokážou při posuzování hráčského potenciálu oddělit podstatné od nepodstatného. Vracím se opět k newyorskému summitu Leaders, o němž byla řeč minule.
Opakovaně tam zaznívalo, že profesionální kluby v USA mají standardizované postupy výběru hráčů na přechodu z juniorského do seniorského věku.
Například klub amerického fotbalu Baltimore Ravens má podle slov Erika De Costy, asistenta generálního manažera, již dvacet let stabilní systém. V klubu pracuje 9 skautů s teritoriální působností. Sledují všechny hráče ve věku 15-22 let (High school).
Řekněme, že toto není převratný objev. Pro mě osobně bylo zajímavější, jací hráči jsou hledáni? De Costa udává, že v první fázi výběru se v jejich klubu zjišťuje především, zda výrazně talentovaný hráč v minulosti prokázal schopnost přizpůsobit se.
Jinak řečeno, preferuje se, jestli je hráč koučovatelný. Jiní odborníci (hokej, baseball) se shodovali v názoru, že rozhodující je, jak hráč pasuje do koncepce hry a jak vroste sociálně do prostředí klubu.
I další diskutující z oblasti byznysu potvrzovali, že se obecně věří lidem, kteří situačně neuspěli, ale dokázali se zvednout. Překvapivě se primárně preferují jiné kvality, než jsme zvyklí.
Uvědomil jsem si v této souvislosti, že v Čechách se při výběru talentů oceňují především jeho herní dovednosti. Z toho může pramenit mylná domněnka vycházejících hvězd, že jejich dovednostní stránka talentu je tím nejdůležitějším a jediným, čímž někdy může docházet k sebepřeceňování.
Druhou fází je zapracování do týmu. Klub angažuje hráče ve dvou vlnách, a teprve až poté dochází ke konečnému podpisu smlouvy. Hodnocení úspěšnosti výběru talentu spočívá v tom, kolik podepíšou tzv. „druhých kontraktů“, tedy zda se hráč v týmu zapracoval a udržel.
Jak je to s rozhodovacím procesem o výběru? Předně je vyzdvihována vzájemná komunikace a respekt mezi realizačním týmem a vedením klubu. Pracuje se koordinovaně a vždy s jistou mírou rizika. A kdo bere hlavní a konečnou zodpovědnost za výběr hráče? Zpravidla sportovní ředitel a generální manažer, jelikož trenéři se střídají a právě z toho důvodu je nutná dlouhodobá koncepční stabilita a kontinuita v klubu, přičemž sportovní ředitel a generální manažer sice musí vycházet z činnosti expertů, ale konečnou zodpovědnost pak nesou oni.
Mě, jako trenéra, zajímala ovšem třetí fáze, kterou je adaptace nováčků v klubu. Pro každého nového hráče mají v klubech jako Baltimore Ravens nebo Vancouver Canucks (hokej NHL) připravený plán vývoje dovedností a rozvoje osobnosti, přičemž se současně snaží dekódovat osobní cíle hráče.
A to je podle mého trefa do černého (pokud to reálně funguje), jelikož leckdo leccos plácá, ale nalajnovat prognózu vývoje každého hráče, to je věc pro skutečného „fachmana“.
Mike Johnston, hlavní trenér Pittsburgh Penguins v NHL, mluví na začátku sezony s každým hráčem „jeden na jednoho“, snaží se poznat jeho soukromí. Až později dělá rozhovor s celým týmem, přičemž navozuje experimentálně problémové situace a podle odpovědí pak dělá rozhovory ve dvojicích či trojicích, zřejmě po útocích (to nebylo explicitně řečeno).
Nebo Willie Desjardins, hlavní trenér Vancouver Canucks, se vždy zajímá, kde a jak hráči vyrůstali, chce je poznat v jejich prostředí, proto neváhá vycestovat za každým do jeho rodinného kruhu.
Pouze jedenkrát v životě jsem podobně zajel do rodinného prostředí jednoho mladého hráče z tyrolských Alp, když jsem ho získával pro tým Tirol Innsbruck. Když jsem slyšel slova obou koučů NHL, zastyděl jsem se zpětně, když mi došlo, že to, o čem mluvili, by mělo být naprostou samozřejmostí v každém profesionálním klubu. Pracujeme přece především s lidmi, nejen s hráči.
Na závěr přidal Desjardins jeden zážitek, kdy položil svým hráčům otázku: ČÍ JE KLUB? Dostával obligátní odpovědi: náš, hráčů, majitele atd. Potěšila ho ovšem především odpověď jednoho hráče: „JE TO MŮJ KLUB“! Takové postoje hráčů přeji všem týmům nadcházející fotbalové ligy, ale i všem zodpovědným sportovním klubům v České republice.
Související články
