Jágr na třetím místě? A ještě za kopálisty, to je snad žert. Jaká drzost, stavět jméno národního boha do této společnosti! Ovšem o tom jste rozhodli vy, čtenáři… Doufám, že jste na první pohled prokoukli moji nadsázku. Bůh zůstane bohem, i když já mám svého, bude to dnes i o mém malém jubileu.
Vznik seriálu článků Vysoká hra se udál vlastně jaksi na zapřenou. Před třemi lety jsem pana Lukáše Tomka, šéfredaktora Sportu, žádal, aby jím vedený deník psal více o „mém“ sportu, tedy o volejbalu. Pan Tomek mi vysvětlil důvody, proč to není tak jednoduché.
Jednak přiznejme si, volejbal není fotbal ani hokej a také deník Sport i jeho pravidelné přílohy či magazíny mají své strategie, které jsou určovány vlastníkem a vedením společnosti. Naštěstí měl pan šéfredaktor po ruce řešení. A tak vznikl seriál Vysoká hra, kde i volejbal si najde tu a tam své místo.
Hlavní roli v něm ovšem hraje vrcholový sport jako fenomén, a především jiný úhel pohledu na něj. Tím částečně vysvětluji, v čem tkví řešení Lukáše Tomka.
A proč o tom píšu? Máme důvod. Tento cyklus „pátečníků“, který startoval 31. října 2014 kontroverzním tématem „ Vízek a Hřebík jsou bratři“ dosáhl minulým článkem pořadového čísla 100. A protože Sport jsou především fotbalové noviny, je to všechno tak trochu rarita a já mám důvod zvednout panáka dobré slivovice, kterou miluji.
Za prvé, protože jsem jako „pinkálista“ dostal šanci vyjadřovat své názory ve „fotbalově-hokejovém“ deníku. A za druhé, že sportovní komunitu asi (podle čtenosti) zajímají. Samozřejmě, běda, jak se otřu o fotbal konkrétně, to dostanu okamžitě intenzivní masáž fotbalových puristů.
Jenomže jak se ukázalo z některých soukromých reakcí, sport je silný společenský fenomén a deník Sport je čten nejen fanoušky, ale rovněž mnoha intelektuály či významnými osobnostmi z jiných sportů, ale i z umění, politiky a byznysu.
A nejen to, český sportovní čtenář, pokud nemá zrovna hlavu zalitou krví z nějaké nenávisti, se nenechá tak lehce oblafnout a je vždy důstojným partnerem v mediálním dialogu. Ostatně v mé generaci jsme všichni hráli všechny hry, takže prostě znalost fíglů sportovních her patří v Česku k obecnému vzdělání. Nebudu zde lacině děkovat vedení redakce či vám, čtenářům. Dovolte mi vyjádřit prostou lidskou radost, že to nějak funguje a pozvedám panáka dobré kořalky. Ťuk…
Hledáte boha i ďábla
Lidé potřebují vždy nějakou jistotu. Pokud ji nenalezli v „pravém bohu“, jako po staletí předtím, nebo v jiných koutech světa, musí si vytvořit vlastního boha, do něhož vkládají své naděje, protože bez jakési míry jistoty se žije těžce.
Havel , Klaus , Zeman či Dominik Hašek , Nedvěd nebo Jágr. Lidé to potřebují. Ale jak známo z literatury, i ďábel přitahuje či minimálně vzrušuje. Stačí říct jedno dílo za všechny: Faust. A tak mi postupně došlo, že jméno boha či alespoň poloboha, ale i ďábla v titulku rapidně zvyšuje čtenost.
Nezneužívám toho, ale někdy je to nutné, protože titulek dělá článek. Tak byl svého času na tapetě Limberský za volantové gesto. Zastal jsem se jeho i trenéra Vrby , který byl mediálně tlačen k tomu, aby exemplárně trestal.
Stejně jsem se snažil ukázat jiný úhel pohledu na Miroslava Peltu , který má sice ve fotbalovém prostředí mnoho odsuzovatelů, ale já vím, co konkrétně dělá pro fotbal. Byl jsem toho názoru, že lidé, kteří ho šmahem odsuzují, tolik informací nemají, aby mohli vážit své soudy.
Ano, v obou případech jsem si naběhl a dostal od fotbalových fandů různé přídomky. Tak to chodí, ale dnes bych stejně nečinil jinak. Ovšem jak bylo výše řečeno, přitahuje bílá i černá. A poněvadž páteční článek nabízí i své pondělní internetové dvojče, má vedení redakce snadno k dispozici důležité statistické údaje. Kolik lidí otevře článek, jak dlouho u něho vydrží, než překlikne jinam, zda čte muž, nebo žena atd.
No a tak to u vás, internetových čtenářů, vyhrál článek „Limberský přibitý na kříži“ ze dne 23. 10. 2015 (Čtěte ZDE>>>), který se počtem přečtení blíží k 18 000, před tématy „Vrba táhne těžkou kládu“ (24. 6. 2016) a „Jágr není bůh“ (20. 5. 2016). Samozřejmě i „Vysoká škola ulice Miroslava Pelty“ se umístila v první desítce.
„Hlas lidu, hlas boží“ ovšem platí i v tomto případě. Čili stejně nakonec poctivě rozhodne, zda se podaří trefi t a poutavě zpracovat téma, které vás, čtenáře, zajímá, a najít k němu přiléhavý název, jenž ho umocní. Takovými byly podle čtenosti třeba články „Žoldáci, táhněte domů“ (3. 7. 2015) o zahraničních trenérech v českých službách nebo „Kdo neskáče, je taky Čech “ (28. 11. 2014) o stádním chování.
V jedné, skoro sto let staré, moudré knize stojí psáno: „Člověk pociťoval nutnost vyjádřiti se, projeviti své pocity a myšlenky určitějším a uspokojivějším způsobem. A tak příroda ve své moudrosti ustavila, že má mluviti a svou řečí vyjadřovati své myšlenky těm, kteří ho poslouchají.“
Jestli si rozumíme na prahu nové stovky…
Související články
