Vingegaard v slzách: král se vzepřel a je zpět! Po boji se sklonil i Pogačar
Ačkoliv všichni ostatní závodníci doufali, že v extrémně těžké 11. etapě dostanou šanci vyhrát z úniku, Tadej Pogačar měl od samého začátku dne zcela jiné plány. Ty potvrzoval i jeho tým a sám muž ve žlutém pak v nejtěžším kopci, kde zaútočil. Jonas Vingegaard ale nic nevzdal, Slovince dojel a dokonce jej pak i přesprintoval. Obhájce tak po těžkém pádu získává první vítězství a nesmírně cenný skalp. Roglič se v závěru sbíral ze země.
Tohle je návrat jako z pohádky. Té však předcházela noční můra, která v dubnu na baskických silnicích výrazně ovlivnila obhájce posledních dvou vítězství na Tour de France. Jonas Vingegaard však po těžkém pádu, při kterém utrpěl mnoho zlomenin, ale i poranění plic, předvedl severského bojovníka v tom nejlepším světle.
Také byl pak patřičně dojatý, v rozhovoru pro Eurosport téměř nenacházel slov, několikrát se mu do očí hrnuly slzy. Není se čemu divit. Po všem, čím si v uplynulých třech měsících prošel, předvedl v 11. etapě výkon, před kterým musel smeknout i Tadej Pogačar.
Už při pohledu na profil etapy a především pak převýšení, které v ní museli závodníci zdolat (4 350 m) bylo všem jasné, že to bude brutální den. Také ale většina pelotonu doufala, že v ní dostane příležitost únik a jezdci na celkové pořadí změří síly na druhé frontě bitevního pole.
Jenže od samého začátku bylo vidět, že to takto rozhodně probíhat nebude. Trvalo to 80 z celkových 211 kilometrů, než skupina několika jezdců dostala na čele alespoň nějaký náskok. V ní byli například Ben Healy, Richard Carapaz, Oier Lazkano, Paul Lapeira a další. Jenže nedostali větší náskok než dvě minuty, z čela pelotonu vše spolehlivě kontrolovali rovináři UAE Emirates Tim Wellens a Nils Politt.
Nejodolnějšími borci vepředu byli Healy a Lazkano, i je však peloton, který jel ostré tempo, pohltil 32 kilometrů před cílem, kilometr do vrcholu kopce 1. kategorie Puy Mary.
Právě kousek před jeho horizontem měl naplánovaný svůj útok Tadej Pogačar. A jak si v týmu řekli, tak také jejich lídr učinil. Konkrétně to bylo 600 m pod vrcholem (31,5 km do cíle). Jezdec ve žlutém se celkem bez problémů osamostatnil, snažil se jej ještě chytit Vingegaard, ale Pogačarovo tempo na něj v tu chvíli bylo příliš.
„Byl to opravdu silný útok, hodně dynamický,“ popisoval pak Vingegaard.
O reakci se snažil i Primož Roglič, ale i on byl na krajana krátký. Vingegaard s Rogličem pak vytvořili dvojici, která společně stíhala Pogačara. To Evenepoel zůstal vzadu a chvíli to s ním vypadalo bledě.
Ve sjezdu sice Pogačar svůj náskok navyšoval, ale hned v dalším stoupání, kam přijel vedoucí muž s 30 sekundami k dobru, ukázal Vingegaard, jak mentálně silným závodníkem je. A také že fyzicky je na tom, přes všechny těžkosti, v tuto chvíli výborně. Postupně sekundy na Pogačara ukrajoval, jeho tempo nevydržel ani Rolgič. Na vrchol stoupání, kde se získávaly také bonusové sekundy, přijel Dán už téměř vedle vedoucího Slovince.
Při sjezdu z nejtěžšího kopce, ve kterém Pogačar nastoupil a ujel, se postupně začal dotahovat i Evenepeol, jenž ale také později tempo nastolené odhodlaným Vingegaardem neudržel. V závěru etapy tak kamery zabíraly převážně dvě dvojice: Pogačar – Vingegaard a Evenepoel – Roglič. Obě dvojice pak spolupracovaly.
Když Pogačar s Vingegaardem vjížděli do posledního stoupání, vedli před svými pronásledovateli o 37 sekund. Bylo tak jasné, že o vítězství v etapě si to rozdají první a druhý muž loňské i předloňské Tour.
Dojezd však nebyl na kopci, jelo se ještě chvíli po rovině a cíl ležel v mírném stoupání. Tam jistě většina diváků i expertů favorizovala Pogačara, který je papírově silnějším a dynamičtějším cyklistou. Jenže se na něm asi už projevila trochu únava, a tak jejich sprint senzačně ovládl Vingegaard.
Pro dánského bojovníka je to první výhra od jara, kdy od 4. dubna až do startu letošní Staré dámy nejel jediný závod.
„Je to velmi emotivní, vrátit se po takové nehodě,“ neměl Vingegaard slov. Při rozhovoru bylo vidět, jak moc je dojatý, chvílemi si i otíral slzy z očí.
„Prošel jsem si teď mnohým, nikdy bych to nedokázal bez mé rodiny,“ soukal ze sebe nalomeným hlasem. „Jsem hlavně šťastný, že tady vůbec jsem, závodím a mohl jsem vyhrát etapu. Chtěl bych ji věnovat mé rodině.“
Po Pogačarově nástupu prý ani nevěřil, že ho ještě dostihne. Ale dokázal to. „Pak jsem mu začal střídat a jsem velmi překvapený, že jsem ho ve sprintu porazil. Na to bych před třemi měsíci ani nepomyslel,“ vyprávěl sedmadvacetiletý Dán.
Do těžkých etap v Pyrenejích, které jsou na programu o víkendu, tak může vstoupit s velkým sebevědomím. Naopak Pogačar bude muset hodit tento den za hlavu a posbírat síly, které mu ještě po absolvování květnového Giro d´Itala zbyly.
Je také otázkou, v jaké kondici do nich nastoupí Roglič, jenž ani tuto Tour neabsolvuje bez pádu. Tentokrát přišel v posledním sjezdu, ale etapu dokončil na 4. místě ve stejném čase jako Evenepoel.
