Přestože se Jiří Daler (83) začal cyklistice závodně věnovat až jako šestnáctiletý, o osm let později se v Tokiu stal prvním československým olympijským vítězem v tomto odvětví. Většiny svých úspěchů v čele s olympijským zlatemdosáhl na dráze, dokázal se prosadit i na silnici. „Když jsem pak stál na stupni vítězů, byl to hezký pocit. Oblékali mi dres, na tu dobu to byl krásný elastický materiál. Naše dresy tak elastické nebyly.
„Narodil jsem se na začátku války v Brně. Maminka pracovala jako domovnice. Byla sokolka, cvičila na sletu. Tatínek byl elektronavíječ, měl rád turistiku. Dokázal se po horách velmi dobře pohybovat, v šedesáti ještě vylezl na Lomnický štít. Občas jezdil také na kole.
Pamatuju si, že koupil padesát kilo jablek a vezl je pětadvacet kilometrů v kufru, který měl vzadu na nosiči. Takže to s ním muselo pěkně třást. Sestra byla o deset let starší než já a na jejím kole jsem absolvoval spoustu jízd. Přivedla domů manžela a ten měl kolo, na kterém jsem také hodně rajtoval.
Tatínek a jeho známý vybudovali v lese bunkr, takové podzemní sklepení, které mělo nahoře trámy. V něm jsme se ke konci války schovávali. Bylo z něj vidět, jak byla bombardována brněnská Škodovka. Občas se dělala zabíjačka, která ovšem byla za války zakázána. Tak jsem byl pověřen, abych dal do ruksáčku jitrnice a vezl je našim. Údajně jsem vystoupil z vlaku a na nádraží křičel na maminku nebo tatínka, že vezu zabíjačku. Kdyby to slyšel nějaký Němec, asi by to nebylo moc příjemné.
Vybavuju si také dobu, kdy došlo k měnové reformě. Pamatuju si na to velmi dobře, protože babička měla statek v Kobeřicích. Jeden z těch šíbrů, kteří zřejmě věděli, co se chystá, ji přemlouval, že ho má rychle prodat. Takže babička v pátek prodala velkou, krásnou chalupu - a v pondělí byla měnová reforma. Ten, kdo to koupil, to musel vědět, protože na koupi hodně naléhal.
Vítězná premiéra
Od dětství mě bavilo dívat se na Závod míru, který tehdy vypadal jinak než dnes. Jednou se jel závod Znojmo – Brno a já jsem se na kole připletl do skupiny závodících cyklistů. A nebylo čerta, který by mě z ní dostal. Nakonec to dopadlo tak, že přijel na motorce rozhodčí a vyhnal mě odtamtud.
Spoluzaměstnanec mého tatínka, kterého jsem znal z prázdninové brigády, mě pozval na schůzi oddílu, tenkrát to byla Slavia Žabovřesky. Já tam přišel a dopadlo to tak, že v pondělí jsem byl na schůzi a v sobotu jsem jel závody. Dostal jsem prozatímní průkaz, že mám lékařskou prohlídku a že jsem členem oddílu, a jel jsem první závod. A protože moje příprava s kamarády byla dobrá, dokonce jsem vyhrál. Bylo to v Třebíči a dodnes si to moc dobře pamatuju.
Tipsport pro legendy |
|
Nadace Tipsport ve spolupráci se z. ú. Post Bellum nahrává a zpracovává příběhy československých sportovních legend. Jak těch, jejichž jména si dodnes pamatuje celý národ, tak i těch, na jejichž mimořádné úspěchy už svět pozapomněl. Sportovní i životní vzpomínky desítek sportovců Post Bellum v rámci projektu Tipsport pro legendy profesionálně dokumentuje a zpřístupňuje ve sbírce autentických svědectví Paměť národa. S těmi nejzajímavějšími se můžete seznamovat i v seriálu deníku Sport. |
Odpracované tréninky
Už před vojnou jsem jezdil za brněnský Favorit. Měl jsem slušné výsledky v bodovacích závodech a v závodech dvojic. Pak jsem nastoupil do Dukly Pardubice, měl jsem štěstí, že mě vzali. Na vojně jsem dostal možnost jezdit ve stíhacích družstvech. Nakonec jsem na té vojně byl dvacet sedm měsíců. Budovala se Berlínská zeď, byla to doba, kdy nás nechali na základní vojenské službě déle.
Předtím jsem byl zaměstnán ve Škodovce v Brně, tehdy to byly Fučíkovy závody. Tenkrát jsem nemyslel na nic jiného, než abych mohl jezdit na kole. Ale samozřejmě mě to neživilo. Jediná úleva, kterou jsem měl, byla, že jsem dvakrát týdně dělal místo do dvou hodin jen do jedenácti a pak jsem mohl jít na trénink. Jakékoli další tréninky jsem si už ale musel odpracovat.
Po vojně jsem se do Škodovky vrátil. Cyklistika mě bavila. Snažil jsem se, abych se jí věnoval minimálně tolik jako v Dukle Pardubice. Jenže jsem už kvůli práci neměl tolik času. Pokoušel jsem se to nahrazovat jízdami před zaměstnáním. Tatínek vstával brzo, tak mě vždy vzbudil, udělal mi moje milované kakao a už jsem jel.
Pusťte soudruha Dalera
Začal jsem jezdit slušné časy, vše nasvědčovalo, že bych mohl být dobrý. Dva roky před olympiádou jsem na mistrovství světa absolvoval stíhačkový závod družstev a jednotlivců. Měl jsem smůlu, protože jsem prohrál čtvrtfinále v jednotlivcích o tři desetiny a v družstvech jsme prohráli o jednu desetinu. I když na tu dobu to byly vynikající výsledky.
Další rok jsem měl úraz. Spadl jsem do díry, měl jsem obraženou ledvinu a nějaké krvácení. Tak mě funkcionáři šetřili a na mistrovství světa jsem jel jen soutěž družstev. To bylo rok před olympiádou. Pak jsem byl v Paříži ve stíhačce jednotlivců třetí. To bylo dobré vykročení. No, a olympiáda už byla korunou.
Před ní jsem byl na dlouhodobém soustředění. Fučíkovy závody dostaly příkaz, že z usnesení strany a vlády musí soudruha Dalera na soustředění pustit. Tak se to tehdy dělalo.
Jak jsem zíral na televizory
Dostat se na olympiádu tehdy nebylo tak těžké jako dnes. Jednotlivé země měly možnosti své lidi přihlásit. Teď může jet jen určitý počet a na všechno jsou kvóty.
Cesta letadlem na olympiádu v Tokiu byla zážitek. Já jsem se těšil z každého mezipřistání. Měli jsme jich jedenáct. Začali jsme Bělehradem,
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
Už mám předplatné.
Přihlásit se
