Vyhořelí šampioni. Tlak na výkon ničí i ty nejlepší cyklisty, problém začíná už v dětství
Má nádrž je prázdná. S těmito slovy někteří cyklisté (a nejen oni) končí své mnohdy velmi úspěšné, jindy nenaplněné kariéry. Jedno ale mají společné – psychické i fyzické vyčerpání, někdy až vyhoření. Tento problém je v tak náročném sportu častější, než si mnozí chtějí připustit. Ne tak ale současný fenomén Tadej Pogačar. „Vyhoření se děje pořád a klidně by se to mohlo stát i mně,“ pronesl nedávno čtyřnásobný vítěz Tour de France. Čím je to dané a co se s tím dá dělat?
Když před víc než třemi lety končil s profesionální kariérou Tom Dumoulin, šampion Giro d‘Italia 2017, přiznal: „Tolik jsem cyklistiku nesnášel.“ Mluvil přitom o stavu pár let před tím, konkrétně o Tour de France 2020.
„Bylo to opravdu strašné. Nesnášel jsem to, že tam jsem. Přesto jsem dokázal pomoci týmu a být sedmý. Sedmý! To fakt nechápu. A teď si představte, že mě při mém nejnešťastnějším období života mohl sledovat celý svět,“ popsal Nizozemec své pocity.
Nepřipomíná vám to trochu někoho? Ani Tadej Pogačar v posledním týdnu letošní Tour de France nepůsobil zrovna šťastně i přes fakt, že vítězství měl na dosah. V jeho případě, jak později přiznal, hrála roli v nepohodě také bolest kolene. U Dumoulina byl však problém hlubší a za ukončením kariéry stál syndrom vyhoření. Stav těla a mysli, který postihuje řadu cyklistů a sportovců obecně. A nejen těch profesionálních a dospělých.
„Ze své praxe mohu říci, že syndrom vyhoření se objevuje poměrně často, zejména v období rané adolescence, přibližně mezi 15. až 17. rokem života. V důsledku toho mladí sportovci často se sportovní činností končí. Bývá to často provázáno s ranou specializací, kdy se jako děti věnují jednomu sportu třeba už od pěti či šesti let. Tuto spojitost potvrzuje i řada studií,“ vysvětluje Michal Vičar, předseda Asociace psychologů sportu. Častý je pak tento jev i u profesionálních sportovců.
Únava psychice nepřidá
V případě Pogačara, který se profesionální cyklistice věnuje sedm let, snad můžeme hovořit jen o tom, že byl psychicky i fyzicky hodně vyčerpaný, což potvrdila i jeho matka Marjeta Pogačarová. „Letos jsem viděla, že je opravdu velmi unavený. A v tu chvíli jsem si řekla: Teď pochopím, jestli přestane jezdit na kole. Nebo alespoň na rok,“ citoval mámu nejlepšího cyklisty současnosti list Le Parisien.
Jenže hranice mezi psychickou únavou a syndromem vyhoření není jasná. A jak připustil i sedmadvacetiletý Slovinec, může vyhoření potkat i jeho. A to jak fyzické, tak i to psychické. „Psychická únava v lehké formě může znamenat, že třeba týden jste někde ve stresu, zátěži a pak jste psychicky vyčerpaní. Je to ale jen dočasný stav. Když mluvíme o syndromu vyhoření, tam už to většinou bývá dlouhodobé, opakované, intenzivní, dostavují se k tomu další zdravotní, somatické potíže,“ vysvětluje Vičar rozdíl.
Problémem, který se u cyklistů také může vyskytovat, jsou deprese. Třeba Mark Cavendish přiznal, že mu během kariéry byla diagnostikována klinická deprese.
Často si cyklisté postesknou nad tím, že součástí jejich práce je vedle hodně tvrdých a dlouhých tréninků také delší odloučení od rodiny, domova. V případě účasti na Tour de France či dalších závodech Grand Tour, to bývají až čtyři týdny. Může i toto přispět k syndromu vyhoření či depresím?
„Ano, ale je to individuální, závisí na širším kontextu vztahů, ve kterých sportovec žije. Umím si totiž představit, že v některých situacích může být odloučení od domova a únik od rodinných povinností odpočinkem,“ ukazuje sportovní psycholog i druhou stranu mince a dodává, že psychické potíže často mívají hlubší kořeny.
„Mohou to být třeba v dětství vysoce ambiciózní rodiče a trenéři zaměření na výkon. Dítě pak žije především světem sportu a přijímá ho jako klíčovou součást své identity. Zároveň mu chybí pestrost podnětů, které běžně provázejí zdravý vývoj dítěte.“
Naučit se vnímat signály svého těla
Velkou roli hraje také to, že v případě cyklistiky jde především o individuální sport. I když na závodech jsou jezdci s týmem, v tréninku, který tvoří větší část, jezdí většinou sami a jsou sami se svými myšlenkami. A v případě Pogačara bylo vidět, že si po Tour de France odpočinul, na chvíli vypnul, a pak se vrátil k jednorázovým závodům, které, zdá se, jsou tím, co dvojnásobného mistra světa v silničním závodu naplňuje a baví.
Co by ale sportovní psycholog Vičar poradil i ostatním, aby u nich psychická únava plynule nepřešla v syndrom vyhoření?
„Důležité je nebýt pořád ve výkonu a dbát na zdravý životní styl a duševní hygienu. Není nezbytně nutné neustále trénovat, překonávat sebe sama, bolest, která bývá s vrcholovým sportem spojená. Je důležité naučit se odpočívat a vnímat signály svého těla. Paradoxně někdy je pak pro sportovce nejtěžší právě nepodávat výkon. Nedělat nic mnohdy vyžaduje velkou odvahu. Je to o hledání rovnováhy a přijetí postoje, že nevýkon je důležitý pro výkon v dlouhodobém horizontu. Ale nejen pro něj – ale zejména pro spokojený život,“ říká Vičar.
