Dřívější konce kariér? Někteří kluci už necítí vášeň pro cyklistiku, říká Kreuziger
Sám uzavřel kariéru v 35 letech, v cyklistickém prostředí se přitom pohyboval prakticky od narození. I přesto Roman Kreuziger (39) u tohoto sportu zůstal a nyní pracuje jako sportovní ředitel týmu Bahrain Victorious. Ani jemu neuniklo psychické rozpoložení Tadeje Pogačara v závěru letošní Tour de France. Jak se týmy snaží zamezit tomu, aby byli jejich závodníci psychicky přetížení a v čem je Pogačarova situace specifická?
Tadej Pogačar závodí na nejvyšší úrovni sedm sezon, letos poprvé ale mluvil o velkém psychickém vyčerpání. Asi se to dá v jeho případě chápat, že?
„Ano, ale nemyslím si, že by byl vyhořelý. Byl jen unavený. Samozřejmě když Pogačar dojede druhý nebo třetí, tak to vypadá, že není úspěšný, protože se od něj očekávají jen vítězství. Měl skvělou sezonu a to, že byl trochu unavený, je možné, ale v závěru sezony zase dominoval. Takže možná do budoucna trochu pozmění závodní kalendář, ovšem nebál bych se toho, že vyhoří. Nicméně nejde být deset nebo patnáct let na TOP úrovni.“
Pogačarova matka v rozhovoru pro list Le Parisien prohlásila, že tak unaveného ho ještě neviděla. A že navíc ani po sezoně nebude mít klid na odpočinek. Sílu a čas pro regeneraci prý ubírají sponzorské povinnosti, ať jde o týmové či individuální partnery. Je to opravdu tak?
„Co se týče týmových sponzorů, to určitě ne, spíš individuální partneři, pokud je někdo má. Týmy se snaží natlačit všechny tyto povinnosti do prvních dnů na prosincovém soustředění, kam většina lidí přijede a tyto aktivity si odbude. Maximálně, co se dělá ke konci sezony, to je bikefit. Závodníci se posadí na kolo, aby si ho vyzkoušeli, dokud jsou ještě trochu v kondici, jestli je ještě potřeba něco změnit, aby začínali už s novým vybavením a nastavením naplno. Ale to je otázka pár hodin, třeba jednoho dvou dnů, co ztratí cestou. Jinak se týmy závodníky v měsíci, kdy mají volno, spíš snaží chránit a omezit veškeré partnerské aktivity. Protože během sezony je toho všeho tolik a partneři je mají po ruce po volnu na soustředění v prosinci a lednu.“
V případě Pogačara jde tedy spíš o individuální sponzory?
„Ano, myslím, že individuální. Zrovna UAE to dělá tak, že letí až během přípravného období do Dubaje, kde mají většinu aktivit. Trochu se vozí na kole a stíhají i partnerské akce. Samozřejmě Pogi je extrémní případ v tom, že bude mít spoustu privátních partnerů, pro které musí sem tam něco udělat. Ale myslím, že pokud má dobrého PR manažera, tak ten se snaží co nejvíc zamezovat, aby mu to ukrajovalo čas na odpočinek a regeneraci ve volném období, protože si všichni uvědomují, jak moc je to důležité.“
Paní Pogačarová zmínila také to, že je pro syna psychicky náročné, že na závodech mu lidi, jak stále vyhrává, už i nadávají, lepí mu různé věci na dres a podobně.
„Pokud ano, moc to nechápu. Myslím si, že on lidi baví tím, jak závodí. Viděli jsme i v minulosti některé, kteří se soustředili na jeden dva závody v roce, kdežto on závodí celou sezonu a myslím, že lidi nemůžou být znechucení tím, že je o třídu nebo dvě někde jinde. Je prostě odskočený, vyhrává, dělá to zábavné. A měli bychom za to být rádi, že se zase našel někdo takový, kdo lidi k cyklistice táhne. Ale samozřejmě si také fanoušci musí uvědomit, že ho musí nechat nadechnout a potřebuje i prostor, aby měl klid na svou práci.“
Když nadšení mizí
Trošku jste mi nahrál narážkou na závodění po celý rok. To s sebou totiž nese i určitý stres, o kterém mluvily třeba i Pauline Ferrand-Prévotová nebo Demi Volleringová, že závodí od března do října a pořád se od nich očekává, že budou vyhrávat…
„Očekává se to, ale samozřejmě to není dané. Záleží na tom, jak si naplánují sezonu. Tu mají někteří rozdělenou na dvě, někteří i na tři části, aby tam měli dané cíle. Ale od Pogiho nebo i Pauline, když mají na zádech číslo, lidé čekají, že budou vyhrávat, a když ne, tak je nařknou, že nejsou ve formě. Je to hrozně tenký led, na kterém se pohybují.“
Asi není úplně co závidět, že jsou od nich taková očekávání?
„Záleží, jak to má nastavené jejich tým. Očekává se od nich, že budou vyhrávat, ale samozřejmě mají priority na určitých závodech. Tam i tým cílí na to, aby vyhráli, na těch ostatních jsou to však spíš závodníci sami, nebo i publikum, které od nich očekává víc, než by třeba čekal tým.“
Jak v tomto psychickém tlaku může pomoct, nebo naopak uškodit tým?
„Tým musí závodníka znát, jak reaguje na určité situace. Jsou závodníci, kteří tlak mají rádi a potřebují ho, a pak ti, kteří jsou křehčí, a je třeba s nimi pracovat rozumně.“
Kvůli vyhoření skončil Tom Dumoulin. Vybaví se vám ještě někdo z vaší generace či posledních let, kdo už toho měl psychicky dost?
„Mně přijde, že v poslední době končí závodníci čím dál dřív, že už nemají vášeň pro ten sport. Vidí ho jako něco, kde si v krátkém horizontu, když budou dobří, jsou schopní něco vydělat a posunou se zase někam jinam. A pak jsou kluci, kteří cyklistiku mají rádi a zůstávají u ní i dále po skončení kariéry.“
Letos řadě závodníků, kteří oznámili konec kariéry, bylo okolo 32 nebo 33 let, mohli tedy klidně ještě pár let pokračovat. Myslíte, že to bude i nadále trend?
„Nemusí to být pravidlo. Ale je pravda, že kluci jsou mnohem víc hlídaní, trénink je mnohem víc specifický. Už neplatí, že v zimě mohou nabírat pět šest kilo a pak to shazovat, protože do sezony se vstupuje naplno, už nejsou závody na rozjetí, jak to bývalo dřív. Takže se hlídají i přes zimu. Ale ti, které to baví, neberou to jen jako práci, ale jako něco, kde si plní svůj dětský sen, že můžou závodit, a za to jsou placení a nepřijdou o vášeň, mohou závodit mnohem déle. Ale jednoznačně platí, že cyklistika je tvrdší, než bývala.“
