Raboň před Giro d’Italia: Pořadatelé to přehánějí

Sezonu začal fantastickým vítězstvím etapového závodu Kolem Murcie. Pak ale přišel útlum a zakletý podnik Kolem Turecka, kde si Raboň ve třech pádech přivodil zranění kolene. Další závod Kolem Romandie pak raději vzdal a pár dní před začátkem Gira d’Italia vrhnul všechnu energii do úplného zotavení.

V dresu stáje Columbia bude hlavním favoritem středeční časovky týmů. „Giro jsem jel už třikrát a jednou Vueltu, takže extrémní zatížení, nohou i hlavy, dobře znám. Tím mám oproti závodníkům, kteří to jedou poprvé, docela výhodu,“ mínil šestadvacetiletý jezdec těsně před první Grand Tour sezony.

Jak bylo na Giru poprvé vám?
„Nominovali mě hned po třech měsících, co jsem byl u profíků, což bylo na jednu stranu příjemný, ale na druhou stranu hrozně těžký. Byli jsme domluvený, že pojedu jenom prvních deset dní, aby mě úplně nesedřeli z kůže, ale nakonec jsem to dojel celý. Byl jsem strašně unavenej, ale vydržel jsem to. Myslím, že mě to hodně posunulo v kariéře a zpětně z toho můžu jen těžit. Většinu závodů dojíždím, teď ta Romandie byla jedním z mála, které jsem vzdal. Už můžu čerpat ze zkušeností.“

Třeba jak se během třítýdenního martyria na Giru i trochu šetřit?
„Ve sprinterském týmu, kde jsem, mají bohužel domestici jednu z nejtěžších prací. Prvních čtrnáct dní budeme ve zvlněných etapách jezdit na maximum, sjíždět všechny skupiny a snažit se rozjíždět spurty, ve kterých se bude rozhodovat. V posledním týdnu nás pak čekají extrémní kopce, kde se zase musíme vejít do časových limitů, pokud chceme jako na Vueltě uhájit zelený dres až do cíle. Takže zatímco vrchaři a závodníci pro celkové pořadí na začátku trošičku odpočívají a rozjedou se až v horách, my v podstatě dřeme pořád.“

Při týdenním lyžování se říká, že třetí den je krizový. Kdy přichází krize na Giru?
„Úplně kterýkoli den. Speciálně na Giru už si říkám, že to organizátoři kolikrát přeháněj. Letos jsem tam napočítal hodně etap přes 200 kilometrů, některý dokonce 260 kilometrů, což si nemyslím, že je moc chytrý. Když sedíme sedm a půl hodiny v sedle kola a musíme dojíždět skupinky, může klidně přijít krize i druhý den při rovinatý etapě. Ale úplně nejhorší je to samozřejmě pak v horách. Na rovině se to pořád dá nějak vydržet, i když někdy je to tvrdý. Ale když přijde krize v horách, člověk jede hodně pomalu a nemusí se mu vůbec povést docourat se do cíle. Tam je hodně nebezpečný vybrat si špatný den.“

Něco takového se vám stalo v poslední etapě před týdnem na Romandii?
„Tam šlo o to, že se stejně rozhodovalo už jen o celkový klasifi kaci a ty největší hvězdy jako Valverde nebo od nás Rogers, který měl žluťáka, začaly nastupovat hned v prvním stoupání. Takže po nějakých pěti kilometrech se skupina asi sedmdesáti závodníků otočila a jela zpátky na start. Pršelo a v horách bylo pět stupňů, takže s vyhlídkami na Giro jsem se k ní přidal.“

Svazovalo vás zraněné koleno?
„Do jistý míry taky trošku. V těžkých kopcích se projevilo, že nohy nejsou připravený. Pořád cítím, že tu jednu nohu namáhám víc než druhou, což pro vyrovnanost výkonu není optimální. Ke konci závodů už mě chytaly křeče.“

To může být na Giru problém, ne?
„Otoky splaskly a odřeniny už jsou zahojený. Nastal akorát ten druhý problém, že tělo podvědomě pořád víc využívá jen jednu nohu. Celý týden se věnuju regeneraci, každý den mám masáže. Ale v ideální přípravě bych měl řešit něco úplně jiného, takže uvidíme, jak to ve finále dopadne.“

Co na to tým?
„Ani tým ani já z toho nadšený nejsme. Já osobně jsem samozřejmě věděl, že na Giru pojedu pomáhat Andrému Greipelovi, ale na druhou stranu jsem trochu myslel na individuální cíle v časovkách, které se mi v loňské sezoně hodně dařily. To budu muset asi oželet, ale ta hlavní podstata, proč na Giro jedu, dojíždění a rozjíždění spurtů, by ohrožená být neměla.“