Radomír Šimůnek ml.: Tati, myslím na tebe!
Cyklokrosaře Radomíra Šimůnka mladšího čeká možná nejtěžší závod života. Ve čtvrtek pojede Velkou cenu Tábora, která je memoriálem na počest jeho otce. Čtyřnásobný mistr světa zemřel v létě ve věku 48 let. „Nevím, co se mnou udělá stát na startu,“ připouští sedmadvacetiletý jezdec.
V Táboře před čtyřmi lety triumfoval Radomír Šimůnek mladší v závodě Světového poháru, na místo s náročnou tratí má dobré vzpomínky. Jenže mnohé je teď jinak. Cyklokrosař bude s konkurenty včetně neporaženého Zdeňka Štybara soupeřit bez táty, který v létě zemřel.
„Každý závodník chce přerušit Zdeňkovu sérii, ale tohle je pro mě speciální. Radši bych tenhle memoriál nejel. Stát na startu nebude nic jednoduchého pro hlavu, bude mi běhat mráz po zádech. Snad tady nechám život, abych udělal co nejlepší výsledek,“ říká jezdec týmu BKCP Powerplus.
Je pro vás cyklokros a závodění léčbou na smutek?
„Každá fyzická činnost je určitý lék na duši. Jak se zpívá v té písničce: Dej cihlu k cihle a těsto do díže. Člověk musí dát spoustu myšlenek stranou a soustředit se jen na trénink. Snažím se teď maximálně usilovně trénovat, dohnat ztrátu, kterou mám, což není jednoduché. Ale zase mě žene úplně jiná motivace, kterou jsem dřív neměl. I proto to jde hůř a snáze zároveň.“
Motivací je táta?
„Dělat mu radost i nahoře.“
Na rámu kola teď máte nápis Myslím na tebe, tati. Proč na kole?
„Strávím na něm nejvíc času za den, tam jsem s ním pořád v kontaktu. Je to i popud, když mi to nepůjde, abych se ještě podíval dolů, motivoval se navíc. V Plzni jsem v neděli koukal furt, když jsem píchnul, ale bohužel to nepomohlo (závod Světového poháru Šimůnek nedokončil). Ale spíš jsem tátu na startu vyloženě prosil, aby mi pomohl, poslal energii. Asi mi poslal ten defekt a má to tak být. Byl jsem po závodech na něj ve srandě i lehce naštvanej: No, to jsi mi teda pomohl (úsměv). Třeba mě ještě ze začátku brzdí, abych se nepřetěžoval. Třeba mi všechno chystá na konec sezony, kdy je to nejdůležitější. To ví jen on sám.“
Váš otec vám byl rádcem, často pomáhal jako mechanik. V čem vám nejvíc chybí?
„Když se člověku nepovede závod jako v Plzni, chybí mu první kontakt. Když přijdu do auta, není tam ten pocit, že vezmu telefon a hned mu zavolám.“
Našel jste někoho, kdo vám nyní pomáhá?
„Motá se kolem mě spousta lidí, kteří mě podporují, drží mi palce. Našel jsem i v Belgii člověka, který mi pomáhá s tréninkem, Boba de Cnoddera. Co se týká zázemí týmu, to mám perfektní, ať se týká mého mechanika Barta nebo rodiny, která se mnou jezdí už mnoho let.“
Je pro vás snazší žít v Belgii, tedy dál od domova, nebo je pobyt v cyklokrosové zemi horší?
„Má to pro i proti. Chybí mi spousta známých. Člověk by si občas chtěl sednout na kafe, popovídat si, zasmát se. To samozřejmě v Belgii taky jde, ale není to takové, když člověk musí mluvit vlámsky a nemůže zažertovat česky. Ale zase je tam větší klid, trochu lepší klima, dá se tam lépe trénovat a cestování neubírá člověku síly. To je znát.“
Začátek sezony vám příliš nevychází, sám říkáte, že v přípravě jste na úrovni července. Jak dlouho vám po tátově smrti trvalo, než jste se vůbec chtěl pustit do tréninku?
„Kdyby nebyla sezona takhle blízko, trvalo by mi to déle. Ale jelikož byla hned za dveřmi, nic jiného mi nezbývalo. Je dobré, že je. Ale není jednoduché se soustředit a postrádat nejdůležitějšího člověka, který u mě v životě byl. Takovou situaci asi nejde popsat, to si člověk holt musí projít sám. Taťulda mi říkal: Vždy na tom negativním hledej něco pozitivního. Takže já věřím, že mě to zocelí a budu silnější člověk. Ale smůla se mě drží pořád, v Plzni mě taky potkal defekt. Co se mi stává, to je až do nebe volající. Až skončím s cyklistikou, budu snad moct dělat psychologa.“ (úsměv)
