Adam Ondra není jediné české eso pro nový formát olympijské dvojkombinace ve sportovním lezení. Jednadvacetiletá Eliška Adamovská skončila na ME v Mnichově v mixu boulderingu a lezení na obtížnost pátá. „Je to teoreticky super,“ usmívá se směrem k OH v Paříži dívka, která leze skvěle i s nohama omrzlýma z výletu do skal a Raynaudovým syndromem.
Už byla skoro nahoře, ale dva chyty pod topem se jí smekla ruka a následoval pád do zklamaného vydechnutí natěšeného obecenstva. A taky výraz, který se rovnal obrácenému smajlíku.
„Já se tak tvářím, nemohu si pomoct. Jsem se sebou pořád nespokojená. Bohužel se tak tvářím, i když mám radost, nedokážu to ovlivnit,“ usmívala se Eliška Adamovská při vzpomínce.
Není ale třeba se mračit. Lezecká naděje si na ME v Mnichově v báječné atmosféře hlučného Königplatzu poprvé vyzkoušela disciplínu pro olympiádu v Paříži a byla to jízda! Během náročného, horkého odpoledne získala páté místo. Otvírá jí to novou perspektivu, protože dosud se cítila silná v lezení na obtížnost, ale v boulderingu si moc nevěřila.
„Nedokázala jsem si předtím představit, že skončím v kombinaci pátá v Evropě, když ještě před rokem byl pro mě bouldering taková strašná slabina,“ hodnotila Adamovská. „Vlastně i teď byl. Já jsem ale strašně ráda, že poté, co se mi nedařilo podle mých představ, tak jsem se dokázala během půl hoďky dát do kupy. Byla jsem psychicky rozložená, jsem ráda, že jsem to zvládla a zabojovala na laně nejvíc, co jsem mohla.“
Adamovská nejradši kombinuje svoje zamilované lezení ve skalách, kde se snaží vyhledávat co nejtěžší cesty, s disciplínou na obtížnost. K boulderingu si postupně hledá cestu především kvůli olympijské vyhlídce.
„Ta cesta furt trvá a myslím si, že bude trvat ještě dlouho. Pro mě byl asi největší problém to, že jsem začínala lézt brzo, a když jsem boulderovala jako děcko, tak jsme měli ty bouldery jiné, než jsou teď,“ vysvětlovala Adamovská.
Podobně jako Adam Ondra se musí v posledních letech vyrovnávat s moderním pojetím boulderingu, které vyžaduje kromě lezeckých dovedností také dynamickou sílu a schopnost zvládat parkourové skoky.
„Když děti začínají teď, tak rovnou přijdou k těm parkourovým boulderům, nebojí se skákat, jsou na to zvyklé. My, jak jsme začali tím oldschoolem, tak pak bylo těžké se přetransformovat,“ řekla Adamovská. „ Ty bouldery se hodně změnily třeba kolem mého patnáctého roku, což už je docela pozdě. Takže je prostě to tělo třeba naučit nové věci, naštěstí je ještě tvárné. Není to jenom lezení, je to celkově síla, výbušnost, což jsou věci, které mi pořád chybí.“
Adamovská navíc závodí s následky omrzlin na nohách, které si přivodila před dvěma lety při lezení ve skalách ve Španělsku. Situaci zkomplikoval Raynaudův syndrom, kterým trpí. Jde o nedokrvování periférních částí těla.
„Strašně špatně se to hojilo. Vytvořily se na prstech fakt velké puchýře. Letos jsem měsíc a půl trénovala v teniskách, protože jsem to do té boty absolutně nedala,“ líčila Adamovská.
Lezci se většinou soukají do menších lezeček, aby cítili lepší kontakt se stěnou. Adamovská ale teď závodí naopak v botách, které jsou o dvě čísla větší. Přesto se v Mnichově dostala do finále nové olympijské disciplíny a byla jednou z hrdinek rozbouřeného Königsplatzu. Hlasatel ji i s ohledem na jejích jednadvacet let označil za jednu z favoritek pro olympijský závod v Paříži.
„To říkal? Tak to je hustý, že to říkal,“ usmála se Adamovská. „Já bych byla strašně ráda, kdybych se tam nominovala, to je můj největší životní sen, ale takhle vysoko jsem teda ještě nepomýšlela. Pro mě je teď cíl se nominovat a pak budu myslet dál.“
