Závod a výstup v Alpách, pak na kole do Teplic. Polmanovy čtyři dny naplno
Loni byl kolem něj pořádný humbuk. To když jej za podivných okolností sesadili z prvního místa cyklistického závodu napříč Evropou NorthCape – Tarifa. Ultramaratonec Daniel Polman ale nerezignoval a na léto naplánoval další unikátní sportovní výkon. „Byly to nejintenzivnější čtyři dny v mém životě,“ hlásil po zdolání Payer Ultra Projektu.
Nejdřív se postavil na start nejtěžšího jednodenního cyklistického závodu na světě Race Across The Alps, pak pokračoval se svým Ultra Paka Racing Teamem na chatu Julius Payer Hütte (3029 m), zdolal Ortler (3905 m) a na závěr ujel 652 kilometrů ze Suldenu do Teplic. Tuhle bláznivou trasu Daniel Polman nevybral náhodou, uctil totiž významného horolezce, polárníka a objevitele Julia Payera.
Jak dlouho vám v hlavě zrála myšlenka podniknout náročnou expedici Payer Ultra Project?
„Když jsem v roce 2008 poprvé vylezl na Ortler (nejvyšší hora Tyrolska, dříve celého Rakouska-Uherska), byl jsem na chatě nesoucí jméno Julia Payera. Do té doby jsem o něm nevěděl, ani o tom, co dokázal, že objevil Zemi Františka Josefa. Od té doby jsem měl nápad, že bych propojil jeho rodné Teplice s vrškem Ortleru.“
Proč jste k tomu připojil i nejbrutálnější jednodenní cyklistický závod v Alpách?
„Je to hodně prestižní závod s dlouhou historií. Je tam vždy obrovská konkurence. Říkal jsem si, že by bylo dobré jej aspoň jednou absolvovat a uvědomil jsem si, že se jede přesně v té oblasti. Takže plán nakonec zněl: objedu závod, vystoupím na ten vršek a dojedu to do Teplic na kole.“ (usmívá se)
Neříkal jste si, že tahle kombinace bude až příliš drsná?
„Věděl jsem, že to nebude jednoduché. Navíc jsem do toho šel z únavy, což jsem pochopil na prvních dvou kopcích. Měl jsem spoustu krizí, což u mě není obvyklé. Bylo to těžší, než jsem čekal. Závod sám o sobě je brutální, musí se nastoupat 14 a půl kilometru za den. Když jsem přijel do cíle, říkal jsem si: Ty bláho, dneska bych měl ještě vylézt na chatu do 3000 metrů nad mořem.“
Trasu dlouhou 525 kilometrů ve vysokých horách jste zvládl v čase 24 hodin a 52 minut. Udělalo vám 10. místo v Race Across The Alps radost?
„Top ten je prestiž. Navíc všichni, kteří stihnou dojet pod 25 hodin, mají slavnostní cíl na náměstí. Jsem rád, že jsem tohle stihnul, předávali nám i pamětní cenu. A dokonce sto eur prize money – jedno z největších, co jsem kdy dostal.“ (usmívá se)
Všichni účastníci měli po dojetí splněno, zatímco vy jste pokračoval na výstup do hor. Neukazovali si na vás jako na raritu?
„Před závodem i po něm to tam se mnou řešil moderátor, lidi fandili a přáli nám hodně štěstí v dalším pokračování projektu. Občas tam ale padaly výrazy, že jsem úplný blázen.“ (směje se)
Výstup na chatu Payer Hütte jste zahájil bezprostředně po dojetí?
„Asi dvě hodiny jsem si odpočal, ale bohužel jsem nemohl jíst, měl jsem stáhlý žaludek a přijel jsem do cíle ve stavu, kdy jsem fakt neměl chuť k jídlu. Při výstupu na chatu jsem bojoval s tím, že jsem měl dost velký kalorický deficit. Z toho plynuly i celkem slušné krize během túry na chatu.“
V kolik jste tam dorazili?
„V devět večer, paní chatařka byla ráda, že stihneme večeři. Tam jsem se konečně najedl. Sdíleli jsme u piva dojmy a do postele se dostali docela pozdě. Vstávali jsme ve čtyři ráno, protože snídaně se tam podává jen do půl páté. Na horu Ortler se chodí přes ledovec a je potřeba, aby byl zmrzlý ještě i na cestu zpět z vršku.“
Jak vám chutnala tato disciplína?
„Ve strmých pasážích jsem používal cepín a hůlky, při lezení jsem si aspoň protáhl tělo. Zjistil jsem ale, že cyklistický závod mi vzal hodně sil i z rukou, že tisíce zabrždění do serpentin bylo podobné, jako kdyby člověk udělal několik set kliků za závod. I na vršek těla to tedy byla zabíračka. Největší strach jsem měl ze sestupu, protože to je vždycky peklo, které většinou popraví nohy. Ale šel jsem pomalu a docela jsem to přežil.“
Nebyl výstup nebezpečný ve stavu, kdy jste byl dost unavený?
„Vždycky říkám, že v horách platí pravidlo, že hrdinů jsou plné hřbitovy. Nenechával jsem nic náhodě a šel se mnou i Zdeněk Hák, což je skvělý horolezec a horský vůdce, a taky Petr Kejklíček. Na druhou stranu, výstup není extrémní, abych se dostal technicky na své limity. Bylo to vše pojištěné tím, že jsme byli na laně.“
Ani po sestupu do Suldenu jste ovšem neměl vyhráno. Čekalo vás ještě 650 kilometrů na kole. Jak se jelo ze severu Itálie na sever Čech?
„Musel jsem jet v Alpách přes tři vysoká horská sedla, takže postup ze začátku byl tvrdý. Pak jsem jel i skrz Mnichov, kde jsem díky skvělé infrastruktuře projel město daleko rychleji na kole než kluci autem. (usmívá se) Celou dobu jsem jel bez spánku. Jednou za českou hranicí jsem si lehl a spal asi deset nebo patnáct minut. Jinak to bylo non stop.“
Na kole jste seděl přes 33 hodin v kuse. Dostihly vás silné emoce po příjezdu do Teplic?
„Bylo to docela magické. Mám dva momenty, které jsou pro mě nezapomenutelné. První se odehrál ještě na chatě Payer Hütte. Nachází se ve třech kilometrech vysoko na skalním výběžku, je to řehole tuhle chatu obhospodařovat a paní chatařka zná dobře příběh Julia Payera. Ona mě objala a říkala, že ani nevím, jakou by měl obrovskou radost z projektu, který děláme. On měl spoustu objevitelských úspěchů, ale nikdy nebyl dostatečně doceněný. Často tu smetanu ve finále slízli jeho nadřízení. Umíral jako samotář v depresích a tohle by prý pro něj bylo obrovské potěšení.“
A druhá dojemná věc?
„Když jsme přijížděli do Teplic, honily se kolem bouřky. Když jsem byl už v centru, jen tak lehounce začalo pršet, ale v okamžiku, kdy jsem přijel k pamětní desce na jeho rodném domě, náhle přestalo. Kluci říkali, že to bylo šampaňské od Payera.“ (usmívá se)
Dokázal jste si po čtyřech dnech v laufu vůbec vychutnat příjemné pocity?
„Upřímně, přijel jsem tam dost hotový. Ještě když jsem si vše rýsoval na papíře, napsal jsem, že se ještě nabízí jet z Teplic domů do Nové Paky na kole. Už když jsem vyrážel ze Suldenu jsem ale tušil, že tohohle bonusu se hodně rád vzdám. (směje se) Ochotně jsem nastoupil do auta a nechal se odvézt.“
Jak moc si ceníte tohoto sportovního výkonu?
„Řadím to někam na podobnou úroveň, jako když jsem v roce 2016 zajel dosud platný rekord 911 kilometrů za 24 hodin. Po čtyři dny jsem jel furt naplno, opravdu jsem si moc nevydechl. Z pohledu fyzického výkonu to hodnotím jako jeden z největších projektů. Z mých biking-hiking projektů určitě nejvýš. Mělo to i přidaný příběh, kdy jsem připomněl českého rodáka, který je zrovna v jižním Tyrolsku daleko známější než u nás.“
Dobročinný projekt
Daniel Polman spojil projekt i se sbírkou na podporu dvou dětí usilujících o zlepšení svého zdraví a dvou organizací starajících se o nemocné či hendikepované. Přispět mohou zájemci prostřednictvím webových stránek danielpolman.com
Payer Ultra Project v číslech:
1. část: Race Across The Alps (525 km / 14 500 m / 25h)
2. část: Výstup na Julius Payer Hütte (3029 m) a následně na vrchol Ortler (3905 m)
3. část: Ultracyklistický přejezd ze Suldenu (IT) do Teplic (652 km / 7300 m / 33,5 h)
Celkem ujeto, nachozeno, nalezeno: 1200 km
Celkem nastoupáno: 24 000 m
Celkový čas projektu: 4 dny a 4 hodiny, z toho 71,5 hodin pohybu.
Julius Payer Celým jménem Julius Johannes Ludovicus von Payer (2. září 1841, Teplice – 19. srpna 1915, Bled) byl horolezec, polárník, objevitel, kartograf a malíř. Absolvoval 43 prvovýstupů na vysokohorské štíty v Alpách. Coby kartograf je dokázal i zmapovat. Díky tomu se dostal do čtyř polárních výprav. Při poslední z nich bylo objeveno do té doby neznámé souostroví, které Payer pojmenoval na počest císaře Zemí Františka Josefa. Své polární zážitky zachytil teplický rodák v rozsáhlém malířském díle. Jeho jméno nese Payerův ostrov v Zemi Františka Josefa. Na počest svého rodného města zde pojmenoval Teplický záliv a Šanovský ostrov. |
