Patří mezi nejvýraznější persony české MMA scény. I díky tomu se v létě dostal do show prezidenta UFC Dany Whitea. Michal Martínek však tehdy zápas, který mohl být vstupenkou do UFC, prohrál. Pak přišla další veliká výzva, souboj s mnohem zkušenějším Viktorem Peštou. „Taktika byla jasná, co nejdříve mu urazit hlavu,“ vzpomíná Martínek trochu v nadsázce. I když ne zas tak moc. Věděl, že v tom boji mu jde o všechno. A podařilo se.

Choketopus Grappling Challenge VII.

Kdy: 8. 12. 2019  Kde: Meet Factory Praha O co jde: Unikátní koncept galavečera brazilského jiu-jitsu a grapplingu Na co se těšit: Pyramida těžkých vah, zápasníci - Michal Martínek, Viktor Pešta, Miloš Petrášek, Vilém Cao a další

Jaké to je, ohlédnout se teď za soubojem, v němž jste hladce obhájil titul proti Viktoru Peštovi?
„Zápas jsem si užil na maximum, i když byl krátký, protože tomu předcházela opravdu bolestivá příprava. Euforie po výhře byla proto enormní. Hodně lidí pochybovalo o tom, že se to může podařit. My jsme ale s týmem věřili, že se tak může stát a že mezi mnou a Viktorem není zase takový rozdíl s ohledem na to, jak dřu. Věděli jsme, že jsme na duel takového formátu připraveni víc než dobře.“

Bylo něco, co vám v přípravě na zápas hodně pomohlo?
„Vyhledal jsem pomoc psychologa, mentálního kouče. Při minulém zápasu jsem měl veliký problém s medializací, která mě trochu držela zpátky. Byl jsem rozložený a měl jsem deprese. Prostě jsem mediální tlak neustál. Vždy jsem byl totiž na předchozích turnajích Oktagonu v něčím stínu. Karlose Vémoly, Macha Muradova… Byl jsem sice vidět, ale ne tolik. Když jsem ale jel zápasit do Las Vegas v rámci show Dany Whitea, pozornost směřovala na mě a já měl co dělat, abych to ustál.“

Mentální kouč Petr Žídek zjevně odvedl dobrou práci.
„Ano, pomohl mi tohle odbourat, nevnímat. De facto jsem se těšil na výkon, který před lidmi předvedu. Naučil mě mít rád stres, který k tomu patří. I to, že mi skoro nikdo nevěří. Udělali jsme z toho mou zbraň.“

Navíc jste do zápasu vstupoval skoro s handicapem. Můžete k tomu říct víc?
„Je to tak. Před rokem jsem absolvoval plastiku kolene a úpravu křížových vazů, což mě dlouho dost limitovalo v  přípravě. A měsíc a půl před samotným zápasem se mi zranění obnovilo během sparingů. Měl jsem obrovské bolesti v koleni. Takže kdyby mě Viktor hodil na zem, měl bych veliké problémy vstát, protože se mi noha špatně pokrčuje. A na druhé noze jsem měl nedávno podlomený kotník. Takže příprava byla skutečně tvrdá a bolestivá. Naštěstí se dokážu, když mi o něco je, o to víc nahecovat.“

Předešlý zápas, jímž byl ten v show Dana White's Tuesday Night Contender Series, jste prohrál. Jak na to reagovali fanoušci? Bylo hodně těch, kteří nad vámi zlomili hůl?
„Ano, sledoval jsem různé sociální sítě, kde lidé po stovkách psali, že to bude rychlé bití, protože je Viktor vyšší úroveň, než jsem já. Bylo tam jen pár věrných fanoušků, co řekli, že vyhraju. A po zápase se to úplně obrátilo. Najednou spousta lidí tvrdila, že věděli, že vyhraju. Lidi názory opravdu mění hodně rychle.“

Takže vás mrzí, že fanoušci neodpouštějí prohry?
„Chtěl bych, aby byli lidé ohleduplnější vůči neúspěchu. Mám kamaráda z Brazílie, který mi hned po prohře v Contenderu napsal: ‚To je prostě život. Když má člověk den blbec v práci, tak se z toho vyspí a druhý den jde znovu. Když máme den blbec my, ztratíme tím tři měsíce života a ještě hloupě prohrajeme.‘ Takže bych chtěl opravdu lidem vzkázat, že ne každý má kolem sebe dobrý silný tým, jako mám třeba já. Mnozí mladí kluci můžou po prohře vše vzdát. Prosím tedy lidi, ať spíš podporují ty, kteří neuspějí, protože by byla škoda, aby to vzdávali.“

Byl jste součástí největší akce bojových sportů v historii České republiky, co to pro vás znamenalo?
„Už vážení v klubu Epic bylo úžasný. Třetina fanoušků, co to chtěli vidět, se do podniku nevešla. Zájem byl opravdu obrovský. Jsem proto hrozně rád, že se náš zápas upekl na poslední chvíli. Měl jsem možnost být aktérem druhého hlavního duelu večera na rok promovaném Zápasu století s největšími ikonami česko-slovenského MMA. Bylo pro mě velikou poctou, že jsem tam mohl bojovat. Navíc s někým, jako je Viktor Pešta.“

Dokáže vám jako vítězi být líto poraženého?
„Mně je obrovsky líto, jak to dopadlo. Byl bych samozřejmě radši, kdybych mu jen cvakl bradu, on lehnul a bylo rozhodnuto. Ale má zlomenou čelist. To mě opravdu mrzí. Viktor je skvělý sportovec, tohle mu teď zastaví další přípravu. Velmi si ho vážím, kdysi jsem se s ním i fotil, když se dostal do UFC, pak jsme se potkávali na kempu. Má ode mě uznání i za to, že zápas se mnou vzal. S ohledem na světový žebříček jsem nebyl soupeřem na jeho úrovni. Budu mu přát, ať je brzy zpět.“

Nabídku na tento souboj jste hned přijal, nebo jste nad ní přece jen chvíli uvažoval?
„Nabídku jsem dostal, když jsem byl v práci. Myslím, že před dvěma měsíci. Ondra Novotný (promotér Oktagon MMA) za mnou přijel a řekl, že bych se mohl střetnout s Viktorem Peštou. Zvažoval jsem to asi dvě vteřiny. Chtěl jsem to hned. Musel jsem to samozřejmě probrat s trenérem Andrém Reindersem.“

Vy jste doposud vlastně nikdy neodmítl žádnou výzvu. I účast v show šéfa UFC jste hned přijal.
„Ano, i přesto, že jsem předtím rok nezápasil, šel jsem do toho hned. Byla to šance, šlo se vabank. Všechno, nebo nic. A všechno je zkušenost. Teď se ukázalo, že byť jsem tam neuspěl, nic se neděje, jde se dál. Každý neúspěch můžete využít v dalším zápase, pakliže se dobře nastavíte v hlavě. Je třeba se poučit z chyb. Věděl jsem, co jsem udělal špatně, že jsem byl unáhlený. Proto jsem se potřeboval uklidnit, vyhledal jsem mentálního pastora, což se projevilo. Zapojil jsem i víc kardio tréninků a specifické silové přípravy, abych měl víc výbušnosti.“

Michal "Blackbeard" Martínek

Narozen: 19. dubna 1990 (29 let) v Praze

Výška/váha: 188 cm/108 kg

Tým: Reinders MMA

Bilance v MMA: 8 výher/1 prohra

Největší úspěch: stal se prvním šampionem organizace OKTAGON MMA

V show Dany Whitea jste zápasil na konci července. Ale nebyl jste zrovna v nejlepším zdravotním stavu, je to tak?
„Trápila mě tehdy infekce. Proto mě ani nechtěli do zápasu pustit, měl jsem i teplotu. Radili mi, že bych opravdu nastupovat neměl, ale to mě samozřejmě v tu chvíli nezajímalo, nechtěl jsem, aby to vypadalo, že utíkám z boje.“

Jak vám bylo?
„V danou chvíli jsem měl brát už silnější antibiotika a přelet do Ameriky mi k tomu nepřidal.“

Ani jste neuvažoval, že byste zápas odpískal?
„Ne. Poslouchal bych pak kecy, že se vymlouvám… Přitom už jsem zápasil například s prasklým rotátorem, vyhrál jsem, stejně tak už jsem nastoupil s angínou. Pokud opravdu nejde o něco, co by mi znemožnilo bojovat, třeba nějakou zlomeninu, vždycky jdu do toho. Je to i cenná zkušenost.“

Jak na vás vlastně zapůsobila vyprodaná O2 arena, když jste přicházel ke kleci?
„Stál jsem na můstku, kterým se vcházelo do haly, viděl jsem, jak tam řvou davy. Pořádně jsem se nadechl, po zádech mi přejela obrovská euforie, neskutečná radost. To jsem dříve nemíval. Býval jsem spíše nervózní a chtěl jsem to mít za sebou, ale teď jsem se vyloženě těšil, až budu procházet mezi lidmi a vkročím do klece. Podíval jsem se na Miloše Petráška a říkám: Home, sweet home. A začal jsem se strašně smát. A pak se spustila nástupovka, song, který mi udělal rapper Refew na míru. Užíval jsem si každou vteřinu nástupu.“

Zdá se, že si teď i víc užíváte zájmu fanoušků.
„Naučil jsem se totiž víc pracovat i s negativními reakcemi. Pochopil jsem, že každý člověk má právo se vyjádřit, i když tomu příliš nerozumí. Přece jen platí za lístky nebo za vysílání, i on je součástí popularity našeho sportu. Když mi někdo teď napíše, že jsem špatnej, marnej, cokoliv, tak jen odpovídám: Díky, zařídím se po svém. Poděkuji dotyčnému, že se mnou komunikuje, ale zároveň mu slušnou formou sdělím, že s ním nesouhlasím.“

Jak hodnotíte průběh hlavního souboje večera, tedy duelu Végh vs. Vémola?
„V hale jsem to moc neviděl, protože jsem spěchal za přítelkyní a hodně lidí se se mnou chtělo cestou fotit, ale viděl jsem ten finální úder a zpětně jsem si zápas několikrát pustil. Tohle je prostě MMA, jedna rána dokáže změnit ve vteřině celý průběh zápasu. Já byl outsider, Attila taky, a podařilo se nám dobře zasáhnout. Někdo psal, že to byla šťastná trefa. A i kdyby, tak co? Jsme bojovníci hlavně v postoji a je přidanou hodnotou, že jsme soupeřům nedovolili prosadit si to jejich.“

A co říkáte na prohru svého kamaráda Vémoly?
„Takové je MMA, jednou jste nahoře, jindy dole. Mrzí mě ale, jak ho někteří lidé kritizují a vysmívají se mu, kvůli tomu, že si před zápasem věřil. Karlos je velmi zajímavý člověk, k našemu sportu přitáhl obrovskou masu lidí, kteří by jinak nevěděli, co je MMA. A galavečery by byly poloviční, neměly by takový ohlas. Takže by ho měl každý spíše respektovat. Tím, že vystupuje velmi dominantně, tak prostě hodně lidí čekalo, až jednou padne a oni si to užijou. To se stalo. Ale kdyby se to nestalo a vyhrál, tak zase budou říkat, že bylo jasné, že vyhraje. Já sám jsem opravdu ohromně rád, že tady Karlos je. Doufám, že brzy bude zase v pořádku a bude to v kleci opět rozdávat, protože to je člověk, který mi i hodně pomohl v přípravě a nesmírně si ho vážím. Až bude zdravý, chci s ním hodně trénovat a pomoci mu, tak jako on vždy podal pomocnou ruku mně.“

A jak vnímáte vy roli šampiona? Hlídáte si třeba nějak vystupování?
„Rád jednám spontánně, ale vždy trochu myslím na to, že mě třeba sledují i děti nebo mladí kluci a chtěl bych jim něco předat. Vím sám, jak jsem jako malý kluk vzhlížel ke svým vzorům a vnímal, jak se chovají. Když jsem například věděl, že Jarda Jágr ještě v jedenáct večer trénuje, tak jsem taky chodil v noci bruslit. Takhle nad tím přemýšlím. Beru to jako zodpovědnost, není to jenom o tom, co se odehraje v kleci.“

Co vás čeká teď? Už se rýsuje další zápas?
„No, musím si teď doléčit zranění. Okamžitě po výhře jsem dostal zprávy od několika světových organizací, nemůžu k tomu ale říct zatím nic konkrétního. Řešíme různé alternativy, mám i nějaké závazky vůči Oktagonu, které bych chtěl dodržet, ale taky se musím zaměřovat na svou kariéru a růst. Nabízejí se mi zápasy, kde už se jedná i o jiné finance. Musím přece jen myslet na kariéru, při mé váze a výšce nebývá zase tak dlouhá.“

A jak to vypadá s UFC? Když jste byl v show prezidenta Whitea, tak vám přece řekli, že za rok znovu.
„Jsem pod managementem MTK global, což jsou Brazilci, kteří jsou v kontaktu s mým trenérem. I e-mail ohledně UFC už nějaký proběhl. Co konkrétně, to zatím řešit nemůžeme.“

Po galavečeru Oktagon 15 se objevily i negativní komentáře o MMA. Například atlet Jakub Holuša zmínil, že se jedná jen o show, nikoliv sport. Co na to říkáte?
„Má samozřejmě právo říci svůj názor, ale podle mě jsou takové komentáře zbytečné. Myslím, že tvrdil, že mlátit se není umění. Já myslím, že ano. Z jeho strany je to opravdu zbytečná neúcta vůči našemu sportu. Já respektuji atletiku, respektuji ale i fotbal, volejbal, každý sport, protože vím, kolik dřiny za tím je. MMA navíc může člověka opravdu motivovat a posílit jej vnitřně. Vím, že když jsem se neuměl prát, cítil jsem se v životě slabě. V momentě, kdy jsem začal boxovat, jsem se ohromně zvedl psychicky a morálně. Obrovsky mi to pomohlo do života. Takže to není jen o tom, že se umím prát, jsem mlátička, ale dalo mi to jiný, lepší pohled na život.“

Mimochodem vy stále chodíte do práce, děláte takzvaně na dveřích, jako vyhazovač. Dá se říct, že jste svůj titul už párkrát obhájil i tam?
(směje se) „Samozřejmě že se někdy semele nějaká rvačka, ale do mě se nikdo moc nenaváží. Ale to je i tím, že mám určitou zkušenost a vím, že si toho nemohu moc dovolit. Umím ty situace řešit vlastně slovně.“