Film nás přerostl, shodují se bojovník Végh s tvůrcem Větrovským | iSport.cz
3. března 2020 • 20:20

Film nás přerostl, shodují se bojovník Végh s tvůrcem Větrovským

Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Sparta trénuje na ledě už i s Horákem. Bude na něj spoléhat. Koho chce do lajny?
Návraty reprezentantů: Pražská “S” cílí na velká jména
VŠECHNA VIDEA ZDE

Stala se z nich nerozlučná dvojka. Přestože se bojovník Attila Végh a Petr Větrovský znají pouze něco málo přes rok, zažili spolu mnohé vzestupy i pády. Všechny zaznamenali ve filmu, který mapuje cestu slovenského šampiona. Snímek Attila předčil očekávání, což dělá oběma velkou radost. „Díval bych se na to i týden v kuse pořád dokola, protože to celé prožívám jinak,“ neskrývá v dvojrozhovoru nadšení hlavní hvězda dokumentu.



Při natáčení filmu jste spolu trávili hodně času. Lezli jste si někdy na nervy?
Attila Végh:
„Můžu říct, že opravdu ne. S Petrem se známe asi rok a čtvrt. Začalo to tak, že udělal s Mikem Tysonem a potom s Tysonem Furym akci Noc s legendou. Hned od prvního střetnutí jsme si rozuměli. Na všem se dokážeme domluvit. Když něco potřebuju, tak to zařídí a naopak, takže všechno funguje, jak má.“
Petr Větrovský: „No nelezli jsme si vůbec na nervy, to můžu potvrdit. Kdyby to tak bylo, tak by ten film ani nevznikl, protože to byl spíše nadšenecký projekt. To, že teď to má takový úspěch u diváků, je nadplán a s pokorou musíme říct, že jsme s tím ani nepočítali, takže jsme to spíš dělali právě kvůli našemu vztahu. Ale přerostlo nás to, a jsme za to opravdu šťastní. Kdybychom si lezli na nervy, tak bych do toho ani nešel. Nechtěl bych dělat projekt, který byl sám o sobě náročný, když bych musel někoho přemlouvat.

Ale nějakým těžším obdobím jste si za ten rok určitě prošli.
Attila Végh: „Myslím si, že ani ne. Všechno probíhalo dobře, protože když chtěl Petr třeba natáčet a mně se to nehodilo, tak v klidu zareagoval a přehodil to třeba na další den. Vycítil to. Nepřekročili jsme hranice, že bychom si dělali zle. Kdybych ale musel něco říct, tak to bylo, když jsem prohrál se Zwickerem a Petr mi volal, že musí přijít, dokud mám monokl a natočit ty emoce. Nebyl jsem nervózní, ale spíš smutný, říkal jsem si, že aspoň on by mě mohl nechat odpočinout si, ale potom jsem si uvědomil, že ty emoce ve filmu potřebujeme.“
Petr Větrovský: „Celý natáčení jsem čekal, kdy řekne, že už to je moc, ať ho necháme být, ale nikdy to nepřišlo. Ani v šatně před zápasem s Vémolou, ani když tekly slzy po prohře se Zwickerem. Nikdy se to nestalo. Na Attilovi je cenné, že si plně uvědomoval, že jde o jeho film a dělal pro svoje dílo hodně. Dobře věděl, že to nedělá pro nás, ale pro sebe.“

A kdy bylo natáčení nejtěžší pro vás?
Petr Větrovský: „Pro mě bylo nejtěžší období taky po zápase se Zwickerem. Věřil jsem, že Attila vyhraje. Když jsme na ten zápas jeli, tak se mě někdo z týmu zeptal: A co když prohraje? Já jsem řekl, že mu to nepřeju, ale když pak porazí Vémolu, tak to bude to nejlepší, co se pro ten film mohlo stát. To by bylo jak v Rockym, já Rockyho zbožňuju, ale když pak prohrál, bylo mi ho líto. Nejradši bych ho šel obejmout a říct mu, že to bude dobrý, místo toho, abych tam kluky popoháněl, ať ho točí. To mi bylo nepříjemné, ale Attila se na mě pak podíval a zeptal se, jestli má vůbec smysl natáčet dál, a to bylo opravdu jak v Rockym. Mohl jsem mu říct, že to bude v pořádku a teď vyhraje. To byl jediný moment, kdy zapochyboval, ale i tak nám vyhověl. Pak bylo těžké ještě udržet profesionalitu po výhře nad Karlosem, protože ač lidi z týmu nejsou fanoušci MMA, tak s ním trávili rok života a bylo strašně jednoduchý tomu podlehnout. Kameraman, který točil rodiče, měl chuť mezi ně skočit. Ten, co točil Attilu, vběhl do klece a chtěl se radovat s ním.“

Takže jste na Slovensku našel nového Rockyho.
Petr Větrovský: „Nového Rockyho a novou pracovní rodinu. Protože lidi kolem Attily, ačkoliv mě vůbec neznali, mě opravdu dobře přijali a se vším mi pomohli. Za to jim patří velký dík. Cokoliv jsme potřebovali zařídit, bylo zařízené jedním telefonem. Všichni spolupracovali a záleželo jim, aby ten film byl dobrý.“

Jak vůbec rodiče zvládali přítomnost kamer, nevadilo jim to?
Attila Végh: „No, nejsou na kamery zvyklí. Ve filmu lze vidět, že mám skromné rodiče, kteří si na nic nehrajou. Těžké to pro ně bylo v tom, že nemluví úplně nejlíp slovensky, celý život se spolu bavíme maďarsky, takže se styděli.“
Petr Větrovský: (skočí do řeči) „Pak už nám ale dělali i guláš.“
Attila Végh: „V tom byl na začátku jediný problém. Ale rodiče si Petra rychle oblíbili, protože s nimi umí mluvit a ta debata byla najednou úplně jiná. Ani moje manželka nemá ráda focení a kamery, ale s Petrem si rozumí a on zjistil, jak na ni. Už pak nevolal mně, ale přímo jí, jestli můžou dojít na natáčení. Takže se dohodli spolu a všechno šlo, ale musel si prvně najít tu cestu.“

Koho tedy bylo nejsložitější si získat?
Petr Větrovský: „Nejtěžší to bylo asi s těmi rodiči, ale ne že by nechtěli, spíš mě neznali. Do maďarsko-slovenského pohraničí dorazil Čech, zapnul tři kamery a mluvte.“
Attila Végh: (skočí do řeči) „Protože on tam šel sám, ne se mnou.“
Petr Větrovský: „Takže oni samozřejmě koukali, byli hodní a uctiví, ale báli se. Viděl jsem jim v očích ten strach.“
Attila Végh: „Ale jen na začátku.“
Petr Větrovský: „Přesně tak. Báli se mluvit slovensky, že to pokazí, tak abych z nich neudělal hlupáky. Ale postupně mi tak věřili, že už pak ani nevěděli, že je natáčím, dokonce se před kamerou rozbrečeli. Nejtěžší z nich bylo dostat ty emoce, aby nešlo jen o strojené vyprávění. Protože se tak moc soustředili, aby řekli všechno dobře, že do toho nevkládali emoce. Ale na konci už mi sami volali: Kdy dojdeš? Navařili jsme ti, nedal by sis maďarskej guláš? Dveře máš otevřené. Takže to bylo super. I všichni ostatní byli super.

A jaké jsou tedy od účinkujících ohlasy?
Attila Végh: „Brutální! Asi nejlepší. To pro nás bylo nejdůležitější. Ať se to líbí mně, štábu, mojí rodině a těm nejbližším. Když se to bude líbit jim, tak je to super. A když se to bude líbit i dalším lidem, kteří mě chtějí poznat, tak je to navíc. Na Slovensku šlo na film za první týden dvacet tisíc lidí. Opravdu brutální ohlasy, řekl bych, že mi píše víc lidi, než když jsem vyhrál Zápas století. To je pro mě opravdu vzácné. Najednou všichni vidí, že to není tak, že bych vyhrál jen jeden zápas a hrál si na mistra světa, ale vidí celou cestu od začátku. Ale nedoporučujeme ten film jen fanouškům MMA, ale každému, kdo má v životě nějaký cíl. Třeba si najít novou práci, protože se mu v té stávající nelíbí.“

Zaplněná Lucerna si užila premiéru filmu Attila
Zaplněná Lucerna si užila premiéru filmu Attila

Takže film má i motivovat?
Attila Végh: „Přesně tak, aby se lidi posouvali dál. Když mají nějaký cíl nebo sen, tak ať za ním jdou. Protože můžou dosáhnout všeho. Já jsem chlapec z Gabčíkova, z vesnice. Neměl jsem bohatou rodinu ani žádné konexe. Měl jsem nejlepší rodinu na světě, která mi dala vše, co jsem potřeboval, ale všechno jsem si vybojoval sám s mým týmem a lidmi kolem mě. Všeho se dá dosáhnout, jen se nesmí sejít z cesty, protože nic není v životě jednoduché.“

Snímek už jste viděli několikrát, neomrzel vás trochu?
Attila Végh: „Já ho viděl třikrát, dneska to bude počtvrté, ale na rovinu řeknu, že bych se na to díval i týden v kuse pořád dokola, protože to celé prožívám jinak. Vzbuzuje to ve mně úplně jiné emoce než v lidech, kteří mě neznají. Nejvíc se mě dotýká to dětství, začátky, protože jsem na to dlouho nevzpomínal. A Zápas století na konci je taky skvělý, protože když jsem prohrál se Zwickerem, tak mě devadesát procent lidí odepsalo. Že už v sobě nemám ten oheň a tak. Ale to je normální, stejně jako to, že po zápase zase všichni říkali: Věděl jsem, že vyhraje! Teď jsem možná trochu slavný a je kolem mě haló, ale nic to se mnou nedělá, jsem pořád stejný. Byl už jsem nahoře i dole.“

Je to v MMA častější než u jiných sportů, že se poraženému okamžitě přestane věřit?
Attila Végh: „Jasně, že jo. Stejné je to teď s Karlosem. Toho lidi zbožňovali, když přišel z Anglie do Česka, tak ho moc nemuseli, protože měl takové silácké řeči. Ale všechno, co řekl, tak doručil. Tím pádem mu lidi uvěřili a říkali, že sice mluví, ale taky zabíjí. To stejné má i McGregor. A když měl zápas se mnou a porazil jsem ho, všichni si z něho dělali srandu. Karlův most a podobné koláže, blbosti. Ode mě nikdo nic takového neuslyší, protože ho respektuju. Pozval jsem ho i na premiéru, a kdyby přišel, tak mu přede všemi poděkuju. On mi na té cestě taky pomohl. Tam vidíme tu mentalitu fanoušků, jednou prohrál a bum! Všichni se na něho vykašlali, přitom kdyby nebyl Karlos, tak ten fight není ani zdaleka tak vyhajpovaný, jak byl.“

Ve filmu je vyobrazen také moment, kdy jste utrpěl těžkou porážku a dozvěděl se, že vám zemřel dědeček. Byla to zlomová chvíle v kariéře?
Atilla Végh: „No určitě to byl jeden z nejhorších dní v životě. Nikdy na něj nezapomenu. Navíc jsem se tam zranil, že jsem nemohl dva měsíce zvednout ruku. Když jsem řídil, musel jsem ji mít pokrčenou. Měl jsem něco s nervem, ale nikdo nevěděl co. Zvedl jsem ruku a sama mi spadla dolů. A samozřejmě do toho smrt dědečka, o které jsem se dozvěděl po zápase. Opravdu na to nezapomenu.“
Petr Větrovský: „To bylo třeba těžké natočit. Protože my to ani nevěděli, řekla nám to Attilova maminka, tak jsme se šli zeptat i tatínka, který se rozbrečel, protože ten dědeček byl jeho otec.“
Attila Végh: „Měl jsem s ním velmi dobrý vztah, protože jsem mu pořád dělal zle. (usmívá se) Srandičky. Byl jsem s ním velmi často a on ze dne na den onemocněl. Utrpěl mozkovou mrtvici a tři roky na to zemřel. Bylo to opravdu smutné.“

Karlosovi nabídnu čaj, ani nemusí klepat, smál se Végh na předpremiéře svého filmu

Co vám dalo při filmařském debutu nejvíc zabrat po technické stránce?
Petr Větrovský:
„No, nevěděl jsem o filmařině vůbec nic. Takže jsem vždycky jel na místo, přemýšlel, na co se koho zeptám a reagoval na to, jak odpovídali. Nejtěžší bylo, že jsem měl třeba padesát hodinu materiálu jen z Atillova dětství, kdy ho otec natáčel, dalších padesát hodin jsme natočili my a já ten materiál třídil. Každá vteřina mi prošla rukou, než se dostala ke střihačovi a já napsal ve Wordu snad knížku: Ve třinácté vteřině vezměte tohle, překryjte tohle, tady dejte hudbu. Takže nejtěžší bylo to chronologicky sestavit, aby to sestříhal podle mých představ. Když už to bylo sestříhané, tak se jen zkracovalo a něco málo upravovalo. Ale ta příprava byla nejhorší, to jsem myslel, že se zabiju.“

Takže to bylo náročnější, než jste čekali?
Attila Végh: „Ano, to je to stejné jak s MMA. Ve filmu jde vidět, že to není jen tak. Porazil jsem Karlose a všichni říkali: No, za dvě minuty hotovo a máš vyděláno. Ale kdyby se ten film nenatočil, neviděli by už tu práci, dřinu v tělocvičně. A tak to má i Petr. Lidi se podívají na film, zatleskají, ale už nevidí, že nad tím strávil víc než rok, kdy byl zavřený ve střižně. Prohrabával se starýma videokazetama, které jsem mu dal.“
Petr Větrovský: (skočí do řeči) „To se měsíc převádělo.“
Attila Végh: „Přesně tak, celý tým na tom pracoval. Čtyři lidi na tom dělali v podstatě nonstop. Bim bim bim! Brutální. Za tu práci si zaslouží Petr velkou pochvalu a opravdu, když jsem to viděl poprvé, byl jsem neskutečně nadšený. Od samého začátku to ve mně probouzelo emoce. A že na to chodí tolik lidí, je opravdu skvělý pocit.“

Výsledek stojí za to, přitom ani kina tomu moc nevěřila.
Petr Větrovský: „Přesně tak. Když jsme se snažili na Slovensku domluvit, řekli mi, že ten film vezmou pouze kvůli mému nadšení, ale ať si neděláme iluze, že to udělá tak pět tisíc návštěvnost za celou dobu. A za první týden to mělo dvacet tisíc.“   

Vstoupit do diskuse
0
Aktuální události
Články odjinud


Články odjinud