Hrával bundesligu za Frankfurt, má stříbro z mistrovství světa dvacítek, prostě prvotřídní talent mezi českými útočníky. Ta doba je už patnáct let pryč, následná divoká kariéra Martina Fenina pak byla spíš bohatým námětem pro bulvár. Co teď? Zápas v zakulacené kleci, MMA, budou lítat pěsti. 35letý bývalý fotbalista se půjde porvat v rámci organizace Oktagon, třeba právě ve Frankfurtu… „Nejdřív jsem myslel, že je to úplná blbost, teď to vnímám jako životní šanci,“ říká. Na přípravu k boji by měl mít rok.
Sedl v Praze na vlak a tradá směr Frankfurt. Jen ne za fotbalem, který zná zrovna i z dresu místního Eintrachtu, ale do klece. Martin Fenin se dohodl s Oktagonem, že absolvuje zápas MMA.
Čemu jste se to upsal?
(smích) „Pamatuješ, jak byl asi před třemi měsíci ten turnaj ve Frankfurtu, tam jsem dostal tehdy zprávu od Ondry Novotného, že bychom se měli sejít. Já natěšený, přišel jsem na hotel, oni to na mě vystřelili...“
A co vy?
„No, jestli se náhodou neposr...“
Takže nejdřív vůbec?
„Ne, ne. Já to fakt nečekal, úplně mě tím zaskočili. Vyplivli to na mě. Ale pak mi to hezky podali, vysvětlili, tak jsem si to aspoň vzal domů a hele, ten impuls byla moje žena.“
Vážně? Čekal bych, že madam vás bude spíš odrazovat.
„Ona jak mě nepoznala jako profesionálního fotbalistu, jen o tom věděla, tak řekla, že by to mohla být šance. Každý profi sportovec, co skončil, má najednou v životě určité prázdno, někdo menší, někdo větší. Pryč je adrenalin, režim, všechno kolem. Tak jsem to s ní probíral a říkala, ať do toho jdu. To jsem nečekal, nahlodala mě tím, tak jsem nad tím začal víc přemýšlet a sám jsem si nakonec řekl, kdo by v 35 letech dostal takovou příležitost. Kdo to sleduje, to není vůbec jako fotbal, žádná sranda, ti kluci jedou neskutečnou řeholi, navíc se to pojme i nějak netflixově, bude se to natáčet, budu mít nějaký odkaz po sobě, když to dobře dopadne. Najednou se mi to z úplný blbosti otočilo na životní šanci.“
Nebojíte se, že dostanete do držky?
(smích) „Strach ještě nemám, ale určitě to ještě přijde, až se to bude blížit. Něco jiného je hrát se spoluhráči fotbal, něco jiného když tam stojíš sám a jdeš se prát. Já na držku nikdy nedostával...“
Tak to se mi asi jenom zdálo…
(smích) „No když, tak někde v baru, ale to není to samý. Ten strach stoprocentně přijde. Teď jsem asi nervózní z toho, že mě představují fanouškům a z té jejich reakce. Jak jsem teď jezdil po pár turnajích, tak už to sleduju trochu jinak a vlastně si pořád neumím představit, jak přesně budu reagovat, až to přijde.“
Už jste s někým spároval, abyste měl o sobě aspoň kus informace, co to s vámi může udělat?
„Ještě ne, zatím na mě nikdo ještě neútočil, nikdo mě pořádně netrefil. Ale nějaké věci už mám za sebou, je to všechno ale úplně jiné. Třeba si myslíš, že umíš kopat, vůbec... Všechno jinak, koordinace, pohyb, postoj... Mám asi výhodu, že jsem sportovec, že by mi nějaké věci mohly naskakovat rychleji, ale stejně si přijdu jako dítě poprvé ve škole. Někdy si připadám dokonce jako dement, ale v gymu jsou kluci fighteři, jsou skvělí, fandí mi, říkali, že jsem vítěz už tím, že do toho jdu.“
Místem oznámení vašeho souboje byl Frankfurt, kde jste se prosadil do bundesligy, jakou tohle hraje pro vás roli?
„Je to úžasný, jsem z toho až nervózní. Vím, jak jsem vnímaný v Čechách, jako blbec, co si všechno zkur... V Německu to mám ale jinak. Spíš mě berou jako skromného kluka, což je vtipný, ale mají mě rádi. Super je i to, jak se to celé natáčí, všechno jedu v němčině, takže by to mohlo zasáhnout i daleko širší veřejnost. Já jak dal ten hattrick, tak jsem kromě toho taky vypadl z okna, takže moje jméno asi lidí znají všude možně, mohlo by je to zajímat.“
Znáte příběh Tima Wieseho, taky bývalého bundesligového hráče, brankáře, co se dal před lety na wrestling?
„Jasně, dokonce jsme měli stejného bankéře, takže jsme se znali i osobně. Nevím, co ho k tomu vedlo, vypadá to vtipně, co? Ale on byl nabušenej už předtím, šel pak ještě asi dvacet nebo třicet kilo nahoru...“
Takže máte příklad i z německé ligy.
„To je přesně ono. Já dělal dřív něco pro jednu asociaci, co se zabývá lidmi s vyhořením, co si budeme povídat, když člověk dělá něco na profi úrovni a skončí, seš smutnej, něco ti chybí. Je jedno, jestli máš peníze, nebo ne, ale byl jsi zvyklý hrát před desítkami tisíc lidí a najednou je tvůj život vlastně hrozně prázdný. Upřímně i tohle mi dělá dobře, že budu vidět, nebudu ti nic nalhávat. Jak to prostě jednou zažiješ, tak ti to pak chybí, když to nemáš.“
Už víte, co od toho čekáte? Jaké jsou vaše ambice?
„Nevím, asi nechci, aby mi někdo nějak hrozně ublížil... (smích) Ale po těch deseti dvanácti měsících si třeba říct: Hele, dal jsem do toho všechno, lepší jsem být nemohl. Ale chci samozřejmě vyhrát. To, že se to koná v Německu, je pro mě obrovský impuls neudělat si ostudu. Protože co si o mě myslí lidi v Čechách, je mi celkem u prd..., ale v Německu mi na tom pořád záleží. Nechci, aby někdo říkal, že to dělám pro prachy, že jsem troska, ale třeba proto, že sám sobě chci něco dokázat. A ukázat to lidem.“
