Účastní se projektu Sportem proti šikaně, k tomu jako ambasador dohlíží na dobročinnou akci V každém z nás je bojovník, kterou zaštiťuje organizace Oktagon. Zdeněk Polívka ví, jaké to je, když život rozdává rány. „Ať jsem si zažil dobrý nebo špatný, když se zpětně ohlídnu, vnímám vše jako plus,“ říká. „Přijde mi to skvělý, po tom, co si zažil,“ těší přítelkyni Lucii Vondráčkovou.

Zdeňku, dnes jste úspěšným zápasníkem organizace Oktagon, v dětství jste ovšem zažíval problémy s šikanou. Jak k tomu došlo?
Polívka: „Odstěhovali jsme se z mé rodné vsi, kde jsem chodil do školy a měl tam kamarády, do Jičína. Změna prostředí, lidi byli trošku jinačí. I my jsme byli uzavřenější ve svojí bublině, protože čas jsem trávil se svými mnoha sourozenci. Byl jsem trošku infantilnější. Spolužáci mě nepřijali dobře. Ale ani učitelé, kteří přemlouvali mámu, jestli to náhodou není na zvláštní školu.“

Nacházel jste nějaké východisko?
Polívka: „Ani mě nenapadlo se bránit, nechával jsem to bejt, měl jsem to na párku. Byl jsem takový jejich klaun. Nešlo o jednoho dva lidi, ale celou třídu. V určitém momentu jsem si řekl, že už se mi to nesmí stát a nenechám si to líbit. Byla to spíš psychická šikana, i když strkat mi hlavu do páry nebo mě topit fakt nemuseli... Přestalo se mi dařit, i co se týče prospěchu. Byl jsem rád, že jsem nakonec z té třídy propadl.“

Lucie, jak vnímáte, že silný chlap a MMA zápasník má za sebou takovou zkušenost?
Vondráčková: „Mně přijde právě skvělý, že po tom, co si zažil… Prostě některé lidi by to zkrátka dokázalo zlomit, cítili by křivdu za křivdou, což se pak nese celým životem.“