MMA propojuje s modelingem. Talent Batfalský cílí na titul Oktagonu i Muže roku
Teprve dvaadvacetiletý Jakub Batfalský si proráží cestu k trůnu Oktagonu. Po dominantní výhře nad Karolem Ryšavým v Edenu si vyhlídl další, zas o něco větší výzvu. Na zářijové akci v Hannoveru se utká s dvojnásobným německým šampionem Gjonim Palokajem, skrze kterého se chce dostat k duelu s hvězdným Maxem Holzerem. Přípravu na zápas ale musí kloubit s účastí v modelingové soutěži Muž roku. „Popravdě, vůbec se mi do ní nechtělo. Dokopal mě tam manažer,“ vypráví Batfalský v rozhovoru pro iSport.
S vaším jménem se často skloňují přízviska „Největší český talent“ nebo „Naděje českého MMA“. Jak se vám to poslouchá?
„Moc dobře. (usmívá se) To jsem vždycky chtěl. Zároveň se tak ale ani neberu. Talentů je nás v Česku dost, já do toho jdu jen víc po hlavě než ostatní. Hodně bojovníků v mém věku se snaží kariéru rozvrhnout a nechat si těžší zápasy na později, až budou zkušenější a lepší. Já však chci nejtěžší možné výzvy hned, jinak by mě to ani nebavilo.“
Nyní je vám dvaadvacet, vaše MMA cesta začala ale už v devíti při hraní UFC hry na konzoli, že?
„Přesně tak. Hrozně mě MMA nadchlo, začal jsem si pak hledat skutečné zápasy na Youtube. Tehdy bojoval o titul Junior Dos Santos s Cainem Velasquezem, to byla řežba jako blázen. Tehdy jsem se zamiloval do bojových sportů.“
Jak reagovali rodiče, když jste jim řekl, že si MMA místo na konzoli chcete vyzkoušet na živo?
„Mamka si nejdřív myslela, že je to sport povolený od osmnácti a jen pro ty, kteří předtím seděli ve vězení. Měla to za nelegální zápasy. Nelíbilo se jí to, ani tátovi. Báli se. Postupem času ale obavy opadly. Myslím, že teď jsou rádi, že jsem se vydal právě touto cestou.“
Vyvíjel se jejich postoj k MMA? Zlomilo se to třeba, když jste se dostal do reprezentace a jel na mistrovství Evropy?
„Nevím, jestli zrovna tehdy. Spíš zlom přišel teď se smlouvou v Oktagonu. Rodiče mě ale vždy podporovali, taťka mě vozil do mých šestnácti na všechny tréninky. Jsem totiž z vesnice a do Ostravy bych netrefil. (směje se) Se vstupem do Oktagonu to ale nabralo na vážnosti, rodiče už vnímají, že je pro mě MMA zaměstnáním. To jsem vždy chtěl.“
Máte dva starší bratry, oba vysokoškoláky působící v armádě. Byl na vás kladen velký tlak, abyste následoval jejich vzor?
„Mamka mě vždy tlačila a říkala, že maturita je základ. Já to tak nastavené ale nikdy neměl. Ve škole jsem to nesnášel a s učitelkami jsem měl vždy problém. Vždy jsem měl v hlavě, že jim chci ukázat opak. Šel jsem proti proudu.“
Dříve jste otevřeně mluvil o tom, jak velký stres se zápasením pojí. Popsal byste to?
„Třeba debut v Oktagonu byl nepříjemný. Poprvé se mi dostalo větší pozornosti. Lidi, které jsem znal z dětství, mi po letech psali: Bráško, vsadil jsem na tebe pět tisíc, tak musíš vyhrát! To byl velký tlak, byl jsem z toho hotový. Velký vliv na prohru měla ale i špatná rozcvička. Museli jsme ji pak změnit. Trenér mi nastavil velké zahřátí, lapy, takzvaná ztráta prvního dechu. Mně to ale vůbec nesedí. Nejradši před zápasem jen sedím v šatně v klidu v teplákovce a deset minut před nástupem se jen pořádně nahecuju. Tehdy pak navíc nastala kvůli reklamám velká prodleva mezi rozcvičkou a nástupem, takže jsem úplně zatuhnul. Zápas začal a já ani nemohl vyslat přední úder. Bude mě to ještě dlouho štvát. Na druhou stranu mi prohra pomohla, mentálně jsem se dost posunul. Nedávno se mi oznámil velký zápas a žádný tlak necítím.“
Jít za psychologem? Naučené kecy...
Jak se taková pevná psychika buduje?
„Každý večer jsem nad sebou přemýšlel. Jezdil jsem v tichu autem a zjistil jsem, že nuda rozjíždí v hlavě dobré nápady. Zamýšlel jsem se nad kariérou a určil si, jak se musím cítit, abych mohl dobře zápasit. Po prohře mi totiž všichni říkali, abych zašel za sportovním psychologem. Já ale nechtěl. Neumím si představit, že bych poslouchal předem naučené kecy, když ten sport ani nikdy nedělali. Řekl jsem si, že jestli to má fungovat, musím si na to přijít sám.“
Zaujala mě vaše pevná cílevědomost. Vítězství nijak zvlášť neslavíte a říkáte si stále o větší a větší výzvy.
„Takhle nastavené to mám odjakživa. Dokud nesplním svůj sen, jsou mi úspěchy jedno. V moment, kdy vyhraju, se samozřejmě cítím šťastný. Na druhý den ale krčím rameny a říkám si, že by to chtělo něco víc. Ani z poslední výhry na Karolem Ryšavým nejsem nějak hotový. Všichni mi říkají, jak skvělý zápas to byl. Já ho měl ale ukončit ve třetím kole. Nemyslím si, že to bylo něco extra.“
Co je váš sen?
„Titul Oktagonu. V pozdější fázi kariéry zamířím do UFC, pak se vrátím jako hvězda zpět do Oktagonu a opět se stanu šampionem.“
Za příštího soupeře jste si vybral Gjoniho Palokaje, tréninkového parťáka Maxe Holzera, kterého jste v Edenu vyzval.
„Ano, jsem zvědavý, co Holzer řekne, až mu zbiju kámoše. Chci mu dostat brouka do hlavy. Bude si říkat, že ho fakt můžu seknout. Nicméně Palokaj je těžký soupeř, má fyzičku a technicky je taky dost kvalitní. Sice má za sebou tituly německé organizace, ale není na nějaké světové úrovni. Úplně v pohodě se mu můžu rovnat.“
Na jakou úroveň byste tedy zařadil sám sebe?
„Když vezmu jako měřítko Losena Keitu, dvojnásobného šampiona Oktagonu, se kterým trénuju, ten je o tři schody nade mnou. Tam, kde si stojím já, je třeba právě Palokaj, takže řekněme lepší střední úroveň.“
Co si představit pod oněmi třemi schody, které vás dělí od Keity?
„Abych je vyšel, musel bych se zlepšit ve fyzické kondici, technice, dynamice, ale také přemýšlení v boji. Takový Keita si mě při sparingu načítá, sleduje moje pohyby, tendence a podobně, aby se mohl přizpůsobit. Je opravdu chytrý bojovník.“
Modeling? Vadila mi chůze po molu
Vnímáte taky, že musíte dbát hodně na sebe-prezentaci? Dnešní bojovníci se musí takzvaně umět prodat.
„Určitě musím, což je škoda. Byl bych rád, kdybychom to měli jako fotbalisti nebo hokejisti, kteří jen hrají a nemusí si hlídat počet sledujících na Instagramu a podobně. Snad bude MMA jednou taky tak daleko. Původně jsem si myslel, že budu dost dobrý, abych nemusel nic točit a chodit na rozhovory. Bohužel nejsem. (směje se) Marketing je hrozně důležitý. Někdy mi přijde, že šanci dostávají ti známější borci, kteří ale nemusí být tak dobří zápasníci.“
Byla to i motivace proč jít do soutěže Muž roku?
„Ano. Popravdě, vůbec se mi do ní nechtělo. Dokopal mě tam manažer. Teď mám právě po focení a nakonec to bylo v pohodě. Hodně mi ale vadila ta pomalá chůze po molu.“
Oproti testosteronem nabitému světu MMA musí být svět modelingu docela jiný, ne?
„Rozdíl je to opravdu veliký, je cítit ve vzduchu. Bavil jsem se asi jen se dvěma kluky, jinak jsem s nikým ani nepromluvil. MMA zápasníci jsou zkrátka odlišní lidé, mají jinou energii. Všichni jsou přátelští, neformální pohodáři. Ať přijedu kamkoli, třeba i do Polska, vždy si mám s každým co říct.“
Cítil jste tlak? Přeci jen posuzují váš vzhled.
„Říkal jsem manažerovi: Co blbneš? Vždyť nejsem tak hezký. Co tam budu dělat? To bude ostuda. Dostal jsem se do finále, tak nevím. Asi trochu hezký jsem.“ (směje se)
Jak celá soutěž funguje?
„Absolvujeme focení a nějaká soustředění. Jedno takové jsem dokonce měl v den zápasu v Edenu. Musel jsem kvůli tomu dřív vstávat, což mě trošku naštvalo. Jel jsem udělat fotky, nějaké rozhovory a pak zase zpět na hotel soustředit se na boj. Ve finále mi ale tahle malá fyzicky nenáročná aktivita pomohla. Vzal jsem s sebou kamarády, bavili jsme se a cítil jsem se díky tomu uvolněně.“
Chtěl byste role modela a zápasníka dál kombinovat?
„Focení pro Gucci nebo Versace bych se vůbec nebránil.“ (usmívá se)
