První trénink po porodu? Velký šok, říká bojovnice Oktagonu a maminka Szabová
Kvalita slovenského MMA jde prudce nahoru. Po triumfech v UFC Ludovíta Kleina a Martina Budaye se na průlom chystá taky Lucia Szabová (27). Neporažená hvězda Oktagonu se již 9. srpna pokusí získat titul černo-žluté ligy a porazit přitom norský fenomén Cecilii Bolanderovou, která posledně přemohla elitní Češku Lucii Pudilovou. Slovenka, kterou většina fanoušků zná pod přezdívkou “Tichý zabiják”, však musí plynule střídat roli profesionální bojovnice s tou mateřskou.
Zápas se blíží, proběhne příští týden. Stačila jste se už přepnout do módu „Tichého zabijáka“?
„Ano, ponořila jsem se sama do sebe a soustředím se na vlastní energii. Určitě je to cítit i doma, občas nevnímám a neodpovídám, když na mě partner mluví. (směje se) Nicméně cítím se velmi dobře. Bude to už třetí šance bojovat o titul, dvakrát se utkání zrušilo kvůli zranění, a tak se těším, že to tentokrát klapne.“
Zdálo se, že je váš šampionský zápas s Lucií Pudilovou prokletý. Bylo těžké se po roční přípravě na Češku přeorientovat na Cecilii Bolanderovou?
„Víte, já se nikdy moc nesoustředím na soupeřku, ale spíš sama na sebe. Samozřejmě jsou od sebe dost odlišné, ale v zápase se může stát cokoliv. Poslední přípravy mi hodně pomohly, teď už jsem přesně věděla, co chci dělat a hlavně jsem si konečně dala velký, abych se nepřetrénovala. Myslím, že čekání mělo svůj smyl. Naučila se pořádně vnímat vlastní tělo.“
Rozvedete to?
„Jde o úplně věc, kterou dělám každé ráno. Jen stojím a snažím se navnímat své tělo, kde cítím pnutí, kde potřebuji protažení a podobně. Vnímání pak přirozeně přichází i v tréninku. Dokážu lépe pracovat s uvolněním a se stresem. Je to triviální věc, ale v dnešní době si jen málo lidí udělá čas, aby se zastavili a zasoustředili se na to, jak se fyzicky cítí.“
Je těžké se takto zaměřit sama na sebe, když je na vás neustále upírán tlak zvenčí? Byla jste terčem „módní policie“ a fanoušci do vás pálili kvůli odstoupení ze zápasu.
„Takové věci mě vůbec nevyrušují, jdou mimo mě. Spíše se mi hůř soustředí, když mám malého synka. Každodenní přepínání mezi módem sportovkyně a matky jen po cestě z tréninku nebo na trénink je těžké. V týdnu před zápasem jsem ve své bublině a od čtvrtka jsem úplně sama.“
Jak jsem před chvilkou zmínil, přezdívá se vám „tichý zabiják“, protože si při boji držíte úplně chladný a soustředný výraz. Být drsná profesionální bojovnice a zároveň něžná matka zní trochu schizofrenně.
„Přesně tak. Přepínání těchto rolí je nejtěžší. Před tréninky chci mít občas svůj klid, ale zároveň se chci věnovat Draganovi, hrát si s ním a dělat blbosti. Někdy na to ale nemám ani energii. Poslední měsíc před zápasem je jen o tom, abychom to všichni vydrželi. Těším se, až spolu budeme po zápase trávit hezký čas.“
U partnera, Andreje Šimkuliče, ale pochopení máte, ne? On je přeci taky profesionální zápasník?
„To je úplně jedno. (směje se) Přijde mi, že chlapi chtějí mít doma stále se usmívající a příjemnou partnerku a je jim jedno, jaký dělá sport. Snaží se chápat, že jsem po trénincích unavená a že je toho na mě občas hodně. Zároveň chce, abych vnímala, že tam taky je a není to jen o mě. S takovýmhle povoláním a dítětem doma se těžko hledá partnerský čas. Po zápase to bude lepší.“
Dokážete spolu ještě trénovat?
„Trénovat se svým partnerem je nejhorší věc, kterou můžete dělat. (směje se) Kolikrát je to komické. Mám na něj nervy, ale on se na mě jen směje, protože ví, že ho nemůžu přemoct. Z dlouhodobého hlediska je dobře, že má jiného trenéra a Andreje beru čistě jako partnera. Nechci totiž, aby mi partner rozkazoval, co mám na tréninku dělat.“ (směje se)
Role matky mě úplně pohltila, návrat do formy byl opravdu těžký
Věděla jste hned, jestli se chcete po narození syna vůbec vrátit k velmi dobře rozběhlé kariéře?
„Kariéra není všechno, už mě nebavilo být jen sportovkyní, zápasnicí. Došla jsem k tomu, že chci být taky matka a partnerka. Něco mi chybělo. Jestli se pak vrátím, nebylo vůbec jasné. Ani jsem nevěděla, jestli se budu chtít vrátit a během prvních třech měsíců po porodu jsem opravdu nechtěla. Role matky mě úplně pohltila. Pak to přišlo samo. Došlo mi, že sice jsem matka, ale pořád jsem to taky já. Chtěla jsem pokračovat v tom, co mě naplňuje, jít za snem.“
Občas vnímám, že někteří starší muži upírají ženám kariéru a chtějí, aby hlavně byly doma, staraly se o domácnost a děti. Pro ně může být provokativní, co říkáte. Pro jiné ženy zas můžete být inspirací. Vnímáte to tak?
„Záleží, jak to má která žena nastavené. Znám i takové, které opravdu chtějí být doma stále s dítětem, jsou s ním tak svázané. Pak jsou ale ženy, které chtějí mi k dítěti taky vlastní náplň. Dragy je odmalička nejen s námi, ale s mými a Andrejovými rodiči nebo s mým bratrem. Má zkrátka kolem sebe dobrou komunitu lidí, kterým důvěřuje a je s ní rád. Není závislý jen na mě, za což jsem hrozně moc ráda. V dnešní společnosti tohle dost chybí. Proč by se měla jen žena obětovat pro celou rodinu a domácnost. Vždyť i ona se může nějak realizovat. Neznamená to, že zmizí na celý den pryč, ale třeba jen na pět hodin, a za ty se toho dá stihnout dost.“
Chápu.
„Tohle prospěje každému, i otcovi, když může trávit čas s dítětem.“
Pamatujete si na první trénink po porodu?
„Byl to velký šok, byla jsem pak hodně rozladěná. Netušila jsem, že se dá až tak klesnout na fyzické dno. Návrat do formy byl opravdu těžký. Vnitřní zranění po porodu, váha, kojení, péče o miminko…Chtělo to hodně sebezapření. Po každém tréninku jsem se ale cítila mnohem lépe, což se pak projevuje i doma.“
Dá se tedy říct, že jste díky sportu lepší matka?
„Myslím si, že ano. Když mě něco štve, můžu to na tréninku ze sebe dostat, nechat to na žíněnce.“
První zápas po porodu, nikoli v MMA ale v thajském boxu jste prohrála. Jak jste to přijala? Přeci jen jste byla hodně dlouho neporažená.
„Mezi profesionály to byla úplně první prohra. Zklamalo mě to, ale pak jsem si řekla, že vůbec není proč. Ještě jsem kojila a na přípravu jsem měla jen tři týdny. Spíš jsem od sebe měla strašně velká očekávání.“
Cítíte se svázaná neporaženou bilancí? Každý od vás čeká, že bez škobrtnutí dojdete až do UFC.
„Samozřejmě tlak cítím. Vždy před zápasem si ale musím uvědomit, že to vůbec není můj tlak, ale ten vnější.“
Mužští bojovníci často mluví o tom, že v kleci bojují za své děti. Cítíte to stejně?
„Úplně ne. Zápasení jsem vždy dělala pro sebe. Nemůžu teď říct, že bojuju za Dragyho. Spíš se snažím naplnit své sny a chci mu tím ukázat, že může dělat cokoliv.“
