Příprava na UFC v Japonsku. Čeští samurajové vyrazili za mistry karate

Jan Soukup odcestoval na Dálný východ posilněn bronzovým triumfem z evropského mistrovství, aby se stal historicky prvním bělochem, který vyhrál nejprestižnější turnaj světa: japonský šampionát v brutálním karatistickém stylu kyokushin. Na Kjúšú, ostrově známém jako kolébka japonské civilizace, žil čtyři roky. Úspěchem, stylem boje i životní filozofií si vysloužil přezdívku, kterou dnes svět tituluje jeho přítele.

Jiřímu Procházkovi dal boj do života řád. Od střední školy se učil karate, jež se stalo jedním z pilířů jeho bojového stylu. Poprvé okusil chaos zápasu v thajboxerském ringu. Krátce poté se však rozhodl okusit klec, kde našel pravý sportovní domov. Sérií knockoutů se probil k domácímu titulu GCF, navázal úspěchem v Rusku, načež kývl na turnaj, který ho vystřelil do výšin světového MMA.

Pustil se do pyramidy pod praporcem tradiční japonské stáje Rizin a hned v prvním kole narazil na domácího favorita, olympijského vítěze v judu Satošiho Išiiho. Šestadevadesát sekund dělilo úvodní gong od toho závěrečného. Procházka šokoval arénu a získal si srdce diváků. Do novodobé historie Japonska se pak vepsal zlatým písmem. Jedenáct vítězství podtrhnul titulem šampiona, jehož se zhostil jako první nejaponský bojovník.

Ikony českého i světového boje od sebe dělí třináct let. Zatímco Procházka sahal po světovém pásu UFC, karatistický mistr sbíral poslední skalpy v duelech s legendami. O generačním střídání bájného titulu samuraje, spřátelení skrze boj i meditaci a společné cestě do Mekky bojových umění vypráví sám Soukup.

Esa dvou generací

„Když jsem vyhrál mistrovství Japonska, Evropy a umístil se druhý na mistrovství světa, začalo se mi říkat Český samuraj. Chytlo se to i doma. Po čase mě vystřídal Jirka Procházka, který jde samurajskou cestu dost podobnou té mé. Jsem rád, že si přezdívka našla nástupce.

Poprvé jsem se s Jirkou potkal na thajboxerském soustředění pod pražským trenérem Viktorem Petrlíkem. Oba jsme bojovali na vysoké úrovni, a tak už jsme o sobě věděli z dřívějška. Až na kempu jsme se seznámili tváří v tvář.

Po nějaké době se mi ozval s tím, že by chtěl vyzkoušet nějaké tréninky kyokushinu. V Brně cvičil klasické shotokan karate. Dodnes si pamatuji, jak jsme se sešli v tělocvičně, dali si společnou lekci a pak se vydali na výborný oběd. Ten mi obzvlášť utkvěl v paměti. Bavili jsme se a více se navzájem poznali. Tehdy vznikla taková v uvozovkách tradice. Vždy, když přijel do Prahy a měl volné časové okno, zavolal, abychom si zatrénovali. Postupně tak vzniklo kamarádství.