Budu ještě skákat? Dokážu se po těžkém zranění kotníku vrátit mezi elitu? Když byl italský výškař Gianmarco Tamberi (29) v nejhlubší krizi a depresi, vytáhnul ho z ní katarský rival Mutaz Essa Baršim (30). „Nevzdávej to, Gimbo,“ hučel Baršim do Tamberiho před čtyřmi lety na hotelovém pokoji po Diamantové lize. Tamberi mu podporu vrátil o rok později, kdy se pro změnu Katařan trápil se stejným zraněním. V Tokiu se v neskutečném výškařském dramatu podělili o zlato.
Proč by měl jeden jásat a druhý brečet? Stačil jediný pohled a Mutaz Essa Baršim i Gianmarco Tamberi měli jasno. Když jim sudí potvrdil, že při ukončení rozeskakování na výšce 237 centimetrů mohou dostat zlato oba, okamžitě souhlasili.
„Podívali jsme se do očí a bylo to bez jakýchkoliv diskuzí,“ potvrdil italský výškař. „Ani jeden z nás nechtěl tomu druhému vzít obrovskou radost. Stačil krátký oční kontakt a oba jsme věděli, že o tohle zlato se chceme podělit.“
Tamberi pak v euforii nad hlavou mával sádrou, kterou si schoval po těžkém zranění z roku 2016. Ve své životní sezoně si jen pár dnů před olympiádou v Riu potrhal vazy v odrazovém kotníku. A bál se, že má po kariéře. Na sádře měl černým fixem napsáno: ROAD TO TOKYO 2020. Červeným fixem jenom poupravil datum. Rok 2020 přeškrtnul a napsal 2021. Před prvním finálovým skokem si dal sádru i na odraziště, označil si tím rozběh.
„Vůbec jsem nevěděl, že si ji pro štěstí schovává,“ smál se bývalý český výškař Jaroslav Bába, který byl v Aténách 2004 bronzový. „Moc jsem to Gianmarcovi přál, protože je to ohromný sympaťák a bojovník. Když si potrhal vazy v kotníku, volal mi a ptal se, jestli se po takovém zranění dá ještě vrcholově skákat. Já totiž měl to samé zranění o dva roky dřív. Podpořil jsem ho, že určitě dá. A jsem rád i za Mutaze, který měl stejné zranění. Ten závod byl neskutečný, oba si zlato zaslouží.“
Tamberi se nešťastně zranil jen pár dní před olympiádou v Riu. Během své životní sezony. Vyhrál tehdy halové mistrovství Evropy i světa, na závodech v Hustopečích si vylepšil osobní rekord v hale na 238 centimetrů. Na Diamantové lize v Monaku překonal italský rekord (239 cm), byl už jasným vítězem a chtěl ještě rekord posunout. Při druhém pokusu na 241 centimetrech se mu při odrazu roztrhla tretra a potrhal si vazy v kotníku.
Návrat byl těžký. A bolestivý. Tamberi se nemohl dostat na bývalou úroveň. Když se v roce 2017 ukázal na Diamantové lize v Paříži, hrubě neuspěl. Zavřel se na hotelovém pokoji a měl sto chutí s atletikou seknout. „Den poté mi někdo buší na dveře,“ líčil Tamberi v rozhovoru pro časopis Spikes. „Byl to Mutaz. Nechtěl jsem otevírat, přál jsem si, aby odešel. On ale nepřestával klepat a křičel: ‚Gimbo, Gimbo, prosím, chci s tebou mluvit!‘ Tak jsem to vzdal a pustil ho dovnitř.“
Baršim se snažil italského rivala a kamaráda podpořit. „Povídali jsme si, plakal jsem před ním. Pokoušel se mě uklidnit, říkal mi, ať to nevzdávám,“ líčil emotivní Ital. „Ať se prý nesnažím návrat uspěchat. Nikdo prý nečeká, že to po tak těžkém zranění půjde samo. Hodně mi pomohl.“
Paradoxní je, že o rok později se stejným zraněním bojoval i Baršim. Tamberi mu tehdy podporu oplatil. Trénovali spolu, navzájem se inspirovali, dodávali sebevědomí. Na domácím mistrovství světa v Dauhá slavil Baršim zlato. A Tamberi bral zlato na halovém mistrovství Evropy 2019.
V Tokiu patřili k favoritům. Předvedli neskutečnou show. Oba přelétli přes 237 centimetrů. V rozeskakování na 239 centimetrech neuspěli. „Můžeme mít dvě zlaté?“ tázal se Baršim rozhodčího. „Ano, pokud se dohodnete, že se podělíte...“ Výškaři na sebe koukli, lehce přikývli, plácli si a skočili do navzájem náruče.
Podobný kousek olympijská historie dlouho nepamatuje. V roce 1908 v Londýně se o zlato podělili skokani o tyči Ed Cook a Alfred Gilbert (3,71 metru). Baršim tak k bronzu z Londýna 2012 a stříbru z Ria 2016 přidal vytoužené zlato. A Tamberi je teprve druhým zlatým medailistou ve skoku vysokém z Itálie. Před ním to dokázala pouze Sara Simeoniová, která triumfovala v Moskvě 1980.
Pro zajímavost, v Moskvě závodil i Tamberiho otec a trenér Marco. V soutěži výškařů tehdy skončil patnáctý. „Neuvěřitelné,“ radoval se Tamberi mladší. „Tolikrát jsme s tátou i Mutazem o tomhle snili a teď máme společné zlato. Obrovské štěstí.“
