Dalo by se s nimi povídat hodiny. Během rozhovoru s rychlobruslařkou Martinou Sáblíkovou a cyklistou Zdeňkem Štybarem bylo od samého začátku jasné, že ačkoliv jejich hlavní sporty jsou na hony vzdálené, hodně si rozumí. Netřeba připomínat, že tématem, které je spojuje, je právě Štybarovo řemeslo. Ovšem pro parťačku při některých vyjížďkách na kole měl radu i pro trávení volných chvil v Pekingu. „Měla by ses naučit meditovat,“ žertoval.
Krátce před závody už bývají nervózní a zaměřují se jen na svůj výkon, a to i když jde o trojnásobnou olympijskou šampionku a vítěze etapy Tour de France. Proto bylo nejlepší dobou pro rozhovor jejich soustředění. Martina Sáblíková trénovala v italském Collalbu, kde si krátce před tím přivodila poranění stehna. Zdeněk Štybar ji uklidňoval ze španělského Calpe, kde byl na kempu s týmem Quick-Step. A dočtete se tedy jak získat formu rychlokvašku, jak je na tom přední český cyklista s bruslením nebo jak Sáblíková na kole v kopci odpárala i mistry světa a Evropy.
Na vrcholný výkon jako je ZOH je třeba se připravit. Jaké místo pro trénink jste si oblíbili?
Sáblíková: „Moje nejoblíbenější místo je Collalbo, trávím tam hodně času. Mám tam k dispozici všechno, co potřebuju – kopce, dráhu, posilovnu a tak dále.
Štybar: „My každý rok jezdíme na soustředění do Calpe. Jsou tam ideální podmínky na trénink, hlavně ve skupině. Je tady spousta možností – kopce nebo rovina. Když jsme pak třeba na Mallorce, jsou tam úzké cesty, takže ve skupině je to tam pak trochu nebezpečné.“
V Collalbu jsou vždy jen záběry z venkovního oválu. Trénujete tam i v hale?
Sáblíková: „Je to tam jen venkovní. Což je pro mě k tréninku ideální, podmínky jsou daleko těžší. Když jsme tam trénovali před ZOH, jeden den hrozně foukalo, mysleli jsme, že ani neodjedeme dvě tři kola, jak nás to vždycky v zatáčce úplně zastavilo. Takže i proto jezdíme tam. Hlavně je to v nadmořské výšce 1200 metrů, což je nejvýš postavená dráha v Evropě. I proto to využíváme.“
Štybar: „Když se potom vrátíš dolů, cítíš to. Máš z toho nějaký profit?“
Sáblíková: „Ono je to dost poznat. Protože hlavně v létě, když tady jezdíme na kole, se dostaneme přes 2000 metrů vysoko, to jezdíme na horských kolech. A teď v zimě jezdíme do nějakých 1700 m, což je docela vysoko, takže to pak hodně cítím. A i na ledě, když tam bojuješ s podmínkami jako vítr, déšť, někdy sněží, a pak přijedeš do haly, tak najednou si připadáš, jako když lítáš. Takže to tam mám fakt ráda.“
|
Sobota 5. února: 09.30 - 3000 metrů |
|
Čtvrtek 10. února: 13.00 - 5000 metrů |
Věc, která vás spojuje, je jasná. Čili kolo, cyklistika. Ale co spojení Zdeněk Štybar a ledový ovál?
Štybar: (směje se) Byl jsem na bruslích nedávno asi po dvaceti letech. Kvůli cyklistice to ani moc nešlo. Když jsem dělal cyklokros, jezdil jsem v zimě. Ale letos poprvé jsem si v Belgii zahrál hokej. Jenže jak říkám, bylo to po dvaceti letech, takže jsem byl rád, že jsem s sebou hned nešvihnul. Tak bych potřeboval od Martiny nějaký trénink.“
Sáblíková: „Tak to je super, já tě klidně něco naučím. Ale tím, že jsi s sebou nešvihnul, myslím, že jsi teď ve výhodě.“ (usměje se)
Vzpomenete si, kdy jste se poprvé potkali?
Štybar: „Hmmm, to nevím…“
Sáblíková: „Bylo to na mistrovství republiky určitě…“
Štybar: „Podle mě to bylo na vyhlášení Sportovce roku. A pak jsme se viděli někde na soustředění, na Mallorce nebo v Livignu.“
Sáblíková: „Vidíš, a já mám za to, že to bylo někde na republice na kole, protože si pamatuju, že jsem tě někde potkala. Váš týmový dres nejde přehlédnout, a byla jsem z toho úplně hotová. Říkám: No ty kráso, tady byl Zdenda!“
Tím mi nahráváte na další otázku. Určitě jste o sobě věděli, jak se tedy právě dva úspěšní sportovci při setkání vnímají?
Štybar: „Já jsem to měl úplně stejné, protože chovám k Martině obrovský respekt, k tomu, jak začínala, jak si všechno vydřela. Takže to pro mě bylo: Wow, Martina je tady a jede na kole. Takže mě to opravdu překvapilo a nejvíc mě překvapilo, když pak s námi jela na kole a všechny nás urvala do kopce.“
Sáblíková: (s rozpaky) „To není pravda. Ale jinak to mám úplně stejné. Pro mě je Zdeněk Pan cyklista a ať už to byl cyklokros, nebo teď když jezdí nějaké etapáky nebo klasiky, tak jsem nalepená na obrazovce. Pro mě je něco neuvěřitelného to sledovat. A pak, nevím, jestli si to pamatuješ, když jsme byli spolu na republice, jsi mě učil. V Olomouci se jezdilo takovou úzkou silnicí nahoru po kostkách…“
Štybar: „Jo jo jo.“
Sáblíková: „No a on jel přede mnou a učil mě, kudy si to mám najet. Byl úplně jinej, koukal se na mě jinak a pak když jsme se seznámili blíž, poznala jsem, že je Zdeněk úplně normální člověk. Super týpek, takže ho mám hrozně moc ráda…“
Štybar: „A já tebe.“
Sáblíková: „Je takovej boží.“
Štybar: „Mně teď úplně vlhnou oči.“ (usměje se)
Když jste zmínila mistrovství republiky, jednou jste mluvila o tom, že při první účasti vám až na místě dali tretry s nášlapnými pedály, že jste do té doby jezdila v teniskách. Dovedete si to, Zdeňku, představit, že by vám takové vybavení dali až před důležitým závodem?
Štybar: „Mě to u Martiny vůbec nepřekvapuje. Je aspoň dobré, že jí dali přední a zadní kolo (směje se). Ale ona by vyhrála i v těch teniskách. Protože výkon, co má, tu obrovskou sílu i vytrvalost, i nám se o tom může zdát. Věřím, že i kdyby teď šla do World Tour, tak by tam byla schopná závodit s nejlepšími. Takže mě vůbec nepřekvapuje, že tam přijela v teniskách.“
Sáblíková: „Jo, tak to byl pro mě, když to trochu přeženu, jeden z nejhorších zážitků. Protože mi to tam montovali a všichni se samozřejmě na Petra (trenéra Nováka) koukali, co dělá, takže to bylo úplně katastrofální. Do té doby jsem jezdila hlavně na MTB, a tam, když něco, tak jsem zabrzdila, otočila se přes nohu a jela dál. A tady to nešlo. Nemohla jsem na otáčce samozřejmě vyndat nohu a ještě jsem si tam nechala nejtěžší převod, takže si asi dokážete představit, co to pro mě bylo.“
Štybar: „No dobře, ale i tak je neuvěřitelný, že jsi na to sedla a vyhrála jsi. S deseti minutami nebo s kolika.“
Sáblíková: „Tak já na kole jezdím dnes a denně. Chápu, že nejezdím na silničce tolik hodin, co vy, ale nějaké tempo si každý den odjedu.“
Mají podle vás, Martino, cyklisté lepší předpoklady stát se dobrými rychlobruslaři, než jiní sportovci? Znáte takové případy?
Sáblíková: „V Nizozemsku je to docela známé. Tam spousta dětí dělá tyhle sporty současně. A vím, že i Janneke Ensingová, která závodila za BikeExchange, jako rychlobruslařka jezdila masáky a nebylo to vůbec špatné. Takže tyhle dva sporty se dají úplně v pohodě kombinovat.“
Štybar: „To jsou, dá se říct, v Holandsku dva národní sporty. Nebo možná cyklistika není národní sport, ale je to tam dost známé. Všichni tam jezdí na kole do práce, do školy, takže myslím, že k tomu mají bližší vztah. Ale hlavně myslím, že tyhle dva sporty se vzájemně skvěle doplňují. A už jsem to i říkal Martině, že bych s nimi někdy chtěl jet na soustředění. Ale podle mě bych to nevydržel. Protože když vím, co jste trénovali v Livignu, myslím, že bych to nedal. Ani nikdo tady z našeho týmu.“
Sáblíková: „Ale jo, dal bys to. Ono je to zase něco úplně jiného. Když si na ten pohyb pak zvykneš… Nejhorší jsou skákací cviky a do toho posilovna, když přijdeš z kola. To je tak asi nejvíc bolavý. Ale kolo bys odjezdil s prstem v nose, my už bychom byli hotoví, a pak by ses dostal po skákání na level stejně s námi.“
Štybar: „Možná že bych to vydržel chvilku, ale potom bych se z toho hrozně dlouho dostával. To, co jste tam trénovali, by ani hlavou nikdo nedal. Jste hrozní dříči, to asi v cyklistice úplně není.“
Sáblíková: „Nevím… To jsem ještě nezažila, já si zase nedokážu představit, že sedím třeba sedm hodin denně na kole. To je úplně…“
Štybar: „Tak dlouhé to není, je to jen občas. Ale vy jste to tam měli tří nebo čtyřfázově, že jste chodili před snídaní, pak po snídani, po obědě, před večeří a snad i po večeři. Vy vlastně berete jako odpočinek to, že se jdete převlíknout do oblečení na jiný sport.“ (směje se)
Hlavním důvodem našeho povídání je ale zimní olympiáda, která bude pro Martinu už pátá. Zdeněk má za sebou Hry v Tokiu s už dost přísnými opatřeními. Je něco, na co byste se chtěla zeptat, v čem by vám mohl poradit, aby to tam pro vás bylo příjemnější?
Sáblíková: „Jestli zná Zdenda něco, čím bych si tam mohla v bublině zlepšit náladu. Sem s tím. Vzhledem k tomu, že znám olympiády takové, jaké byly, si nedovedu představit, že budeme někde zavření a že to bude bez diváků. Já se tam podle mě z toho zblázním.“
Štybar: „Já myslím, že by ses měla naučit meditovat.“
Sáblíková: „Ježiši!“ (směje se)
Štybar: „Věnovat se tomu od tréninku do večera, protože to bude jediné, co ti tam zbude. Jestli to bude stejné jako v Tokiu, kde to bylo jen na trénink, na pokoj, potom večeře, zase znovu na pokoj, závod a pryč domů. Určitě se tam chce srovnat s časovým posunem. Dospat se, vytvořit si dobré podmínky. Myslím, že tohle pro spoustu sportovců může být náročné, že to nezvládnou psychicky. Je pravděpodobné, že vás tam nikde nepustí. I když záleží, kde budete bydlet. My jsme byli mimo hlavní vesnici a na tréninku jsme nemohli zastavit ani nikde na kafe, pro vodu. Ale byli jsme tam jen chvilku.“
Sáblíková: „Budeme jezdit z vesnice na dráhu, tím taky zabiješ nějaký čas, akorát si to nedokážu představit, jak to bude fungovat v jídelně… A teď ještě jak jsou aplikace, které musíš denně vyplňovat, to je něco pro mě.“
Štybar: „Ale ono to celkem utíkalo. My jsme každý den odevzdávali vzorek na PCR test, pak jsi musela vyplnit nějakých pět šest otázek, na tom bylo nejtěžší na to nezapomenout. Jinak to všechno byla otázka pár minut. Spíš jde o to se na to psychicky připravit. I jídelna byla úplně v pohodě.“
Sáblíková: „Tak uvidíme. Mám strach, že tam budou všude plexiskla a budeš tam sedět v kukani.“
Štybar: „V Tokiu byl taky stůl rozdělený plexisklem, ale stejně tam jdeš, vezmeš si, co potřebuješ, najíš se a zase odejdeš. Asi to tam není úplně na nějaké vysedávání. A když se budeš nudit, tak mi zavolej a pokecáme, ono ti to uteče.“
Sáblíková: „Jakože bych ti volala třeba ve dvě ráno?“
Štybar: „To nevadí.“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
