Jak to chodí v Pekingu: roboti i dávení u testů. Všichni si vás fotí a natáčí
PŘÍMO Z PEKINGU | Tyhle obrázky budou s pekingskou olympiádou navždy spjaté: Lidé ve skafandrech, roboti rozprašující dezinfekci a chystající jídlo, tyčinky zapíchnuté do krku, stres u rámů s teplotou, hory bez sněhu, majestátný Big Air hned za monstrózními komíny. A neprodyšné „vězení“. Peking 2022? O dost jiné Hry. Nejde jenom o bublinu, na ni jsou sportovci v posledních měsících zvyklí. Čínské dobrodružství se všem zaryje hluboko do paměti. Sportovcům. I nám novinářům…
Nastoupíte do výtahu a… Robot! Na všechny strany z něj čoudí dezinfekce. Tenhle loudavý odér je symbolech Her. Stejně jako automatické rozprašovače.
To, že je člověk vidí jezdit po chodbách, je normální. Ale když „ho“ potkáte i ve výtahu v hotelu, to už vás překvapí. Sám si zmáčknul tlačítko? Jak ví, ve kterém patře vystoupit?
Život v olympijské bublině přináší i další bizarnosti. Třeba když si v obřím tiskovém středisku všimnete, že paní celá zabalená ve skafandru vytírá prázdné skříňky, v nichž si ukládají věci fotografové. V rukavicích opatrně odebere vzorek, dá do zkumavky a pošle do laboratoře…
Aby snad ten prevít covid neuvíznul i na povrchu.
Skafandry mají na sobě i uklízečky, když přijdou vyměnit ručníky a převléct postele. Když odcházejí, do vzduchu vystříkají litry dezinfekce. Být to v ekonomicky jinak nastaveném státě, říkám si, jaký to šťastlivec, kdo získal zakázku na dodávku tohoto roztoku…
Když už jsme u testů, pro všechny účastníky Her už je to každodenní rutina. Vyběhnout ven a nechat oplášťované dobrovolnice, aby vám prošmátraly krk. Odběry jsou z mobilních buňek skrz modrý igelitový rukáv. Stojíte ve frontě, a občas před vámi zaslechnete, jak se někdo dáví a má co dělat, aby to ustál. Ale ani úpění nepomůže. Tyčinka bodá znovu.
Covid kosí nejenom sportovce
„Tak nějak jsem si zvyknul. Pro mě je to naopak lepší, než když se mi šťourají v nose,“ říká lyžař Jan Zabystřan. Covidová hrozba visí neustále ve vzduchu. Obchází nejenom sportovce, ale i žurnalisty. Potkávám jednoho reportéra ze Slovenska, v ruce mobil, ve tváři utrápený výraz. Copak?
„Zrovna řeším, jestli odsud rychle nezmizím. Tři lidi z mého týmu mají pozitivní testy, nic jim není, ale jsou v izolaci. Já jsem za ně zodpovědný, takže nevím, co s tím,“ vykládá. Takže místo aby v hlavě piloval příběhy a dumal, jak dohrávat výkony zlaté Petry Vlhové, hlava mu vaří při čtení covidových protokolů.
Samozřejmostí jsou rámy, kde vám měří teplotu. Při každém odchodu z hotelu. Jakmile detektor oznámí 37,3 a víc, obrazovka zčervená, zazní alarm. Okamžitě zpátky! Už jsem zjistil, že brzo ráno se i těm zdravým teplota vyhoupne k 36,8, odpoledne klesá… Ale i tak vás přepadá nejistota. Den co den.
Jako na každé olympiádě jsou zrádné i neustálé přesuny a střídání teplot. Jeden autobus vyhřátý, v něm se zpotíte, venku zmrznete. Jiný bus naopak vymrzlý, další dávku schytáte v tiskovém středisku, v němž to fičí tak, že málem uletí papíry ze stolu.
Z respirátorů už vás bolí za ušima, zkoušíte vymyslet nejrůznější fígle, jak si je zavázat jinak. Pokud si ho nenasadíte tak, jak máte, hned je u vás některý z dobrovolníků a jasnými gesty ukáže: Dejte si ho pořádně! Nápisy, jak se správně chovat v covidové době, už ani nepočítám. Ve výtahu je napsáno: Nemluvit! Nedotýkejte se navzájem!
Domluva je někdy složitá. Čínští dobrovolníci, kteří jsou na každém rohu, jsou úslužní, nápomocní, ale s řečí je to problém. Pomáhají si online překladači. Takže jedna scéna ze snídaně: přijde teenager s plexisklem před obličejem a ukazuje mobil.
Očima s kolegy skenujeme obrazovku, při bližším pátrání vidíme v horní liště nápis v angličtině: „Chcete si ještě něco dát? Za chvíli sklízíme.“ Dobrovolníci jsou někdy až roztomilí, neustále mávají. Moment, který si vybavuju i z letního olympijského Pekingu v roce 2008.
Odjíždíme busem, doprovázení máváním. Přijíždíme pozdě v noci za stejných kulis. Když náhodou nasněží, místní z toho jančí, koulují se, staví malé sněhuláčky, přitom se chichotají, fotí se. I tohle je výmluvný symbol Her: Místní jsou paf z toho, když výjimečně zasněží. Je to pro ně věc nevídaná.
Když jdete do autobusu, míjíte nápis: Pozor, sníh, klouže to! Aha, díky za upozornění. A vida, právě tady se koná ZIMNÍ olympiáda!
Všichni si nás fotí a natáčí
Ale to je zase na jiné téma… Stejně jako politika. Sport by o ní být neměl, ale Hry nejsou ve vzduchoprázdnu. Všude po stolech vidíte China Daily. Namátkou jeden titulek: Stabilní ekonomický růst? Priorita!
Raději zpátky k našim dobrovolníkům. Všechno si fotí a natáčí. Doslova. Nabíráte si snídani, za vámi stojí klučina v černé mikině, v ruce mobil a skenuje každý váš pohyb.
Že by se doma chlubil, že vidí cizince? Nebo že by měl tajný vládní úkol? Ne, to radši nedomýšlet.
Olympiáda se odehrává v přísné bublině. Termín, který se poprvé do éteru dostal v Pekingu při Hrách před 14 lety. Už tehdy se sportovci i novináři směli pohybovat pouze ve vymezeném území, aby jim Čína ukryla opravdový život. Ale to bylo pořád nic proti dnešku…
Tehdy jsme s kolegy i dalšími sportovci zašli třeba do vyhlášené tržnice, v níž se trhaly rekordy ve smlouvání. Tričko nabízeli za sto tisíc, při pevných nervech jste ho měli za deset jüanů. Nakoukli jsme i do Zakázaného města, nejslavnějšího místa Pekingu.
Teď nejde nic. Všechno je zakázané. Bublina je hermeticky uzavřená. Před hotelem vás naloží do autobusu, vyhodí vás před sportovišti. Jinam se nedostanete, míjíte betonové zátarasy. I před hotelem stojí dvoumetrová zeď. Na chodníku je zaparkovaná policejní dodávka, která bliká. Nonstop. Ke sportovcům mimo mixzóny není absolutně žádný přístup.
Peking známe, stejně jako sportovci, jenom z autobusu. Co vidíme? Tak třeba:
V dálce olympijské kruhy, k nimž se ale přiblížit nesmíme.
Čestnou stráž. V budce před arénami nehnutě stojí policista, kterého neustále snímá kamera. Stačí se malinko pohnout, a… Radši nedomýšlet.
Zamrzlý kanál, na němž místní bruslí. Učí se hokej, což je víceméně národní povinnost. V televizi běží reklamní spoty, haly jsou plné plakátů hokejistů, při zápasech znějí pokyny, jak fandit.
Skrz sklo zahlédneme i běžné lidi, kteří i v mrazech jezdí na mopedech, často ve dvou, někdy i ve třech s dítětem na klíně. Ano, i oni mají v ruce mobil. Za jízdy.
Víc toho z Číny nevidíme. Vlastně ještě Velkou čínskou zeď. Na obří obrazovce v hlavním tiskovém středisku. Na selfie se tam stála fronta.
Ještěže na šťourání v nose se stát nemusí. Vítejte v Pekingu.
Zprávy ze dne 9. února 2022
HOKEJ: Před zápasem vám to samozřejmě nikdo neřekne. Od nikoho neuslyšíte, že jdou do předem prohrané bitvy proti soupeři, s nímž nemají žádnou šanci. České hokejistky čeká ve čtvrtfinále gigant ze Spojených států amerických. Rozhodla o tom úterní prohra s Japonkami 2:3 v nájezdech. A v nich sporný gól, kdy puk sotva přeplazil brankovou čáru. Více čtěte ZDE >>>
HOKEJ: Už za pár desítek minut vstoupí český národní tým do olympijského turnaje. Na úvod se postaví proti Dánsku. Když lze lovit v NHL, severský tým dovede poskládat poměrně solidní sestavu. Mohlo by si sáhnout pro brankáře Frederika Andersena nebo střelce Nikolaje Ehlerse. Ale bez zámoří? Přijde sázka na hodně urputnou defenzivu. Trenér Heinz Ehlers je prvním Dánem na lavičce národního týmu od roku 1994 a má docela drsný způsob, jak čelit favoritům. Tady je jeho parta. Česko proti ní zahájí olympijský turnaj. Více čtěte ZDE >>>
HOKEJ: Zvedá se závora. Konečně! Pro české hokejisty dnes začne olympijský turnaj zápasem s Dánskem. Jedničkou v brance bude dle očekávání Šimon Hrubec. Kdo bude ale trhat sítě soupeřů? Trenér Filip Pešán věří, že sestavu vyladil tak, že prakticky každá řada dovede lámat zápasy. „Tohle snad bude největší síla,“ doufá. Svoje dělo šteluje zejména Matěj Stránský. „Góly se ode mě čekají,“ nezříká se odpovědnosti. Více čtěte ZDE >>>
