Vzepětí brazilského šampiona Isaquia Queiroze dos Santose, ani bolest ve svalech kanoistu Martina Fuksu nezastavila. V úvodní finálový den Světového poháru v Račicích potěšil publikum vítězným finišem, navíc jen 25 setin sekundy od vlastního světového rekordu. A dal tak symbolický dárek k narozeninám svému slavnému předchůdci Martinu Doktorovi.
S olympijským šampionem z Tokia si to Martin Fuksa rozdal na férovku. Od prvních metrů vypálil dopředu, Brazilec se ho jako jediný udržel a před finišem zkusil rozhodnout. Fuksa ale odolal a do cíle kopnul svou modročervenou loď o 31 setin dřív.
Jak si tohohle vítězství ceníte?
„Jsem rád, že jsem vyhrál. Byl to první závod v nové sezoně, když nepočítám Nymburskou pětistovku. Myslím si, že s Brazilcem to byl slušný závěr, i pro diváky to muselo být zajímavé. Pro mě teda bylo, hlavně pro moje svaly… Ale domácí publikum mě hnalo dopředu a jsem rád, že jsem to dotáhl do zdárného konce, zlatého.“
Od začátku jste vypálil do čela, bylo to tak podle plánu?
„Byla to moje taktika napálit to od začátku, protože napálit starty nebyla minulý rok úplně moje silná disciplína a chtěl jsem se k tomu vrátit. Myslím si, že jsem se k tomu vrátil úspěšně. Nevěděl jsem tedy, že hned od začátku vedu. Vždycky se soustředím hlavně sám na sebe. Nejel jsem ten začátek úplně na sto procent. Jel jsem to na devadesát devět, abych mohl právě zafinišovat. Ještě, že jsem si tam trochu sil nechal, protože těch posledních sto metrů bylo hezkých.“
Brazilec je přitom svými finiši známý…
„Ty pětistovky má hodně rychlé. Já jsem ho mockrát neporazil. Myslím si, že pětistovka je jeho absolutně nejsilnější trať. Myslím si, že moje je silná taky a momentálně jsme dva nejlepší na světě v celé té disciplíně. Takže jsem hrozně rád, že se mi povedlo ho porazit. Dneska foukal krásný vítr do zad, což je moje oblíbené, protože ty tratě jsou rychlé. Já mám rád rychlé časy. Doufám, že jsme teď jeli nějaký rychlý čas.“
Nebylo to špatné, jelikož jste výkonem 1:43,92 sekundy zůstal jen 251 tisícin za svým tři roky starým světovým rekordem ze Szegedu…
„Neuvědomoval jsem si, že se jede na rekord, ale když jsem viděl podmínky a teplo, věděl jsem, že to bude rychlý čas. I proto jsem chtěl zvítězit, protože jsem se bál, že kdybych nevyhrál, někdo by mohl atakovat můj čas. Říkal jsem si, že na sto procent musím vyhrát, abych překonal kdyžtak sám sebe a ne někdo mě.“
Ovlivnil vás nějak opakovaný start kvůli chybě Číňana Ce-chuej Li?
„Samozřejmě to není nic příjemného, ale občas se to stane. Člověk se musí zase soustředit sám na sebe, udělat si ten svůj předzávodní rituál podruhé. To jsem si udělal a soustředil jsem se na to, abych to napálil. V půlce trati si lehce přešel, abych ušetřil malinko sil a měl aspoň to procento do finiše.“
Berete to jako blahopřání k narozeninám Martinu Doktorovi, dvojnásobnému olympijskému šampionovi a sportovnímu řediteli ČOV, který v sobotu slaví 48 let?
„Proč ne! Jestli za něj bude rád, tak i pro něj, ale je to hlavně dárek pro tým a pro mě.“ (úsměv)
Ve finále na pětistovku jste se mohl potkat i s mladším bratrem Petrem, ten byl však po postupu diskvalifikován kvůli příliš lehké lodi…
„Samozřejmě je mi ho líto, mohli jsme jet spolu finále před domácím publikem, to by bylo fakt skvělý. Je to prostě holubárna… Člověk musí počítat, že loď může malinko vyschnout. Já mám určitě trochu víc, doufám, že moje váha byla v klidu. Pro něj je to hlavně zkušenost, myslím, že příště si na to dá už pozor.“
