Odmítl hvězdný norský výběr, aby mohl chystat lyže Gabriele Koukalové a spol. Ač v sedmi letech emigroval s rodiči do Kanady a s manželkou, olympijskou vítězkou Annou Carin Olofssonovou, žije ve Švédsku. „Tohle je pro mě jako návrat domů,“ usmívá se Tomáš Žídek. Od nové sezony se stal po Danielu Müllerovi šéfem servismanů českých biatlonistů. A jeho know how zní: Makáme!
Když dostane otázku, zda se má oslovit jako Tom nebo Tomáš, usměje se: „Jak chcete. Já vím, kdo jsem. Já se neztratím.“ Tomáš Žídek se neztratil, ani když od sedmi let žil v Kanadě. Poradil si, když žádal olympijskou vítězku Annu Carin Olofssonovou o ruku.
Když jste řekl manželce, že jdete dělat servismana k českému výběru, jak zareagovala?
(směje se) „Já to vrátím ještě trochu víc zpět. Když jsem totiž po sezoně skončil v Kanadě, měl jsem tři nabídky a manželka mi jen řekla, ať poslouchám srdce. Ať si sám rozhodnu, co bude pro mě nejlepší. Což bylo to nejlepší, co mi mohla říct.“
Prý o vás ale stáli i Norové. Jak bylo bolestivé odmítnout takového Oleho Einara Björndalena?
„Je to tak, bylo tam Norsko nebo Bělorusko. V případě Norů navíc byla výhoda, že bydlíme hned vedle a měl bych to blízko. Jenže toto je jako se vracet domů. Jsem kamarád se všemi lidmi v českém týmu a bylo to jako jít do rodiny. Je to super a jsem za to hrozně rád.“
Co na to tedy manželka, že jste víc mimo domov, než byste jinak byl?
„Ona se mnou těch prvních šest let jezdila, takže ví, o čem to je. Navíc teď máme tříletou holčičku Khaleesi. a synovi Liamovi, který také jezdil první tři roky po svěťáku, je osm. Není s tím problém.“
Nezasteskne se jí jako olympijské šampionce po dřívějším stylu života?
„To teda vůbec ne. Jak sama závodila třicet let, od sedmi do sedmatřiceti, tak je teď úplně spokojená. Je trenérka a občas se přijede podívat, jenže tím, že v tom cirkuse byla tak dlouho, tak jí to teď už nic neříká. Beztak má doma dost práce s dětmi a už takhle je toho na ní hodně.“
Povězte tedy ten příběh, jak jste se vy, tehdy ještě kanadský servisman, a ona, úspěšná švédská závodnice, dali dohromady?
„Asi jedenáct let zpátky jsem byl asistentem trenéra a šéfem servisu v Kanadě, když jsme měli soustředění v Ruhpoldingu a ona tam byla také se svým týmem. Měli tam nějaký závod a tam jsme se poprvé viděli. Poznal jsem ji pak jako všichni, že vyhrála olympiádu a že jsem jí fandil, protože se tam konečně někdo zapletl mezi ty Němky.“
I díky tomu vám řekla ano?
„Tak snadné to zprvu nebylo. Když jsem ji třeba poprvé pozval na kafe, řekla ne, protože tehdy už musela zase jet zpět. Ale nakonec jsme ho jen odložili a dali si kafe později.“
Tohle navíc není vaše jediná zajímavá historka. Co třeba téma emigrace?„Utekli jsme v roce 1982, když mi bylo sedm let a ségře devět. Tehdy jsme bydleli v Branné u Jeseníků. Rodiče byli myslivci. Máme ale tak silnou rodinu, že nám to jako dětem nepřišlo. Jen že jdeme do jiné země. Když se na to dívám zpátky, tak klobouk dolů před rodiči, že to někdo může zvládnout s dvěma děckama a psem.“
Jak přesun s kufrem přes hranice probíhal?
„Bylo to přes Jugoslávii. Tam jsme byli místo dvou týdnů jen jeden, pak jsme zamířili do Rakouska a v Německu nás chytli. Strávili jsme tam pak rok v táboře, než jsme dostali papíry do Kanady. Mamka o tom i napsala knížku. Já jsem dělal první třídu v Česku, druhou v Německu, třetí v Kanadě, trochu chaos. To je proč koktám a takhle mluvím.“ (směje se)
Do Kanady přes Jugoslávii, to máte společné s lyžařem Janem Hudcem, který se teď také vrátil reprezentovat Česko…
„Já vím. Oba jsme bydleli v Canmore a dobře se známe. Je to celé sranda.“
Jak bylo těžké si na novou zemi zvyknout?
„Zvládlo se to. Možná i díky tomu jsem víceméně všude v pohodě. Opravdu si nepamatuju, že bych měl nějaké problémy, jen že jsem se musel z němčiny zase učit anglicky. Našel jsem si tam ale brzy kamarády a bylo to v pohodě. Mám na to skutečně jen dobré vzpomínky.“
Je to teď pro vás pikantní, být zase součástí českého týmu v Novém Městě na Moravě?
„Je to parádní. Už vloni jsem říkal, když byl svěťák v Canmore, že máme domácí podnik za dvacet let. A teď začínám další sezonu a třetí závod mám v Česku. Je to super.“
A to se sezona otevírala ve Švédsku, kde máte rodinu. Kde jste tedy nejvíc doma?
„V Kanadě už asi nebudu, leda tam budeme jezdit na výlety. Teď pracuju v Česku a bydlím ve Švédsku. Rodiče zůstávají v Kanadě, ale do Švédska za námi přijedou. Cítím se tudíž doma tam, kde mám rodinku. Ne, ve které jsem zrovna zemi.“
Nebyl po návratu do Česka i určitý problém zvyknout si zase na jinou kulturu?„Já ale moc v Česku nejsem. Během sezony cestujeme často po světácích a s trenéry nebo sportovci se tak známe, že vycházíme jako dřív. V tom není žádný rozdíl.“
Jak vycházíte s ostatními servismany?
„Uvnitř musíte být dobří kamarádi a po práci si ještě umět zajít společně na pivo. I když končíte třeba po jedenácté večer a trávíte v práci třeba čtrnáct hodin. Musíte si rozumět a stát při sobě.“
Je někdo, kdo vás z českých biatlonistů nejvíc překvapil?
„Ano, Gábina, že má pořád nohy na zemi. Je strašně příjemná a nikdo tu nemá nos nahoře. To je důležitý. Jedna věc je být super sportovec a druhá dobrý člověk.“
Kdo je třeba největší pedant na lyže?
„Těžko říct, všichni to zkoumají, ale je to i o tom, jak věří systému. Já to pak s nimi vždy proberu, jak jim to v jakých úsecích jelo a jestli k tomu chtějí něco říct. To je pro mě důležité, potřebuju to od nich slyšet, protože když máme třeba dva závody ve dvou dnech, abychom to mohli doladit.“
Jaké to bylo vstoupit do role po německém servismanovi Danielu Müllerovi?
„Já to neřeším, že jsem vstoupil do něčích stop. S Vojtou Prášilem jsme si sice museli zvyknout na rozlišné systémy, ale oba teď musíme říct, že jsme spokojení. Zatím se nám totiž podařilo vzít to nejlepší z mého i jeho systému, skloubit to dohromady a využívat dobré stránky z obou věcí.“
Německý servisman byl známý machr na mokrý sníh. Co zdobí vás?
„Já mám hodně rád, a to našemu týmu vyhovuje, změny. Nejenom před závodem, ale když se to mění i v něm. My hodně makáme, ale to neznamená, že jen hodně pracujeme a nepoužíváme u toho hlavu. Umíme se hrozně rychle přizpůsobit a zareagovat. Některé týmy potřebují třeba víc času, a když se něco změní, tak půlka týmu může ten den propadnout. My ale umíme improvizovat.“
Přesto, nebyl jste nervózní, jak se vše chytne? Přece jen odchod Müllera byl hodně sledovaný.
„Na ty zprávy jsme ani moc nekoukali, naše práce byla udělat rychlé lyže. Jediné nervy, které jsme s Vojtou měli, bylo, jak se skloubí ty dva systémy. Všichni jsme ale věřili tomu, co děláme, a podařilo se to. Dával jsem si hlavně cíl do Vánoc, ne aby to sedlo na jeden nebo dva závody, ale na tři svěťáky. A sportovci tomu pak věří, trenéři též a už se to tak neprobírá.“
