PŘÍMO Z HOCHFILZENU | Dvě olympijské medaile, malý glóbus a žluté dresy vedoucí závodnice Světového poháru. A taky spousta myšlenek, co dál po čtyřech letech soustředěné dřiny, po které následovalo vysilující kolečko sponzorských a reklamních povinností. Do toho přišla velká láska, ale i nemoc a rozpačitý start do nové zimy. A Gabriela Soukalová, biatlonová hvězda, ale také mladá dívka, měla najednou hodně námětů k přemýšlení. Teď však zase hlásí: „Chci se drát zpátky!“
Po ohromné olympijské euforii se dostavila velká únava a pochybnosti, jaké to všechno vlastně má další smysl. Gabriele Soukalové je pětadvacet, stejně jako německé biatlonové legendě Magdaleně Neunerové, která před třemi lety z podobných důvodů končila s kariérou. A i některé myšlenky české biatlonistky se na podzim ubíraly tímhle směrem. „Měla jsem letos jedno dost krizové období, bylo to na mě už fakt těžké,“ líčí Soukalová.
V čem vás změnil velký úspěch na olympiádě, přijdete si v něčem jiná než dřív?
„Ten rok toho s sebou přinesl opravdu hodně. Léta jsem veškerou energii, kterou jsem měla, vkládala do sportu. Jenom jsem si šla za snem získat olympijskou medaili. Když se mi to podařilo, chtěla jsem být šťastná i v jiné části života, hlavně v té soukromé. Protože si myslím, že pro moje další fungování je to hrozně důležité.“
Takže jste zjistila, že k úspěchu ve sportovní kariéře potřebujete ještě něco víc?
„To byl pro mě i problém. Najednou jsem si říkala: Já jsem se tady dřela celou dobu na olympijské medaile, ty už doma mám. Žluté číslo jsem chtěla mít, to se mi povedlo, glóbus mám doma. Tak proč to ještě mám dělat dál? Na chvíli jako bych zapomněla na to, proč to dělám, což mi nedávalo chuť si přidávat víc tréninku jako dřív. Když byla možnost, přidávala jsem si víc, než mi trenéři řekli, a z toho jsem mohla brát. Měla jsem velkou výhodu nad ostatními.“
Co vám při těchto pochybnostech nejvíc pomohlo?
„Nejvíc, co člověka může posílit, je, když dostane velkou nakládačku.“
To myslíte v závodě?
„Ani si nemyslím, že ve výsledcích. Ale samozřejmě taky, určitě... Teď, když to vidím, mám zase chuť pokračovat a drát se zpátky. Ale viděla jsem, že tělo bylo před sezonou oslabené, vyčerpané, bylo toho až moc.“
Čerpala jste zkušenosti u jiných závodnic, které už mají za sebou velké úspěchy? U Darji Domračevové, Kaisi Mäkäräinenové či u Magdaleny Neunerové, která skončila už v pětadvaceti?
„Je to hrozně individuální. S jinými holkami na špičce jsem se o tom nebavila. Kaisa s Darjou, to nebude jejich případ. Jak je vidět, mají motivace víc než dost, když jsou pořád na čele.“
Nehrozilo u vás podobné rozhodnutí jako u Neunerové?
„No, já jsem měla letos jedno dost krizové období, že to na mě už bylo fakt těžké.“
Kdy to bylo?
„Na podzim, vůbec jsem nemohla. Neříkám, že si za to velkým dílem nemůžu sama. Vždycky člověk může říct: Dost, už toho mám moc. Ale já jsem člověk, který se nezastaví, pořád bych něco dělala. Pořád jsem chtěla zkoušet věci.“
Jaké?
„Přirovnávala jsem to k tomu, jako bych byla čtyři roky zavřená v akváriu, tu dobu, co jsem se soustředila na olympiádu. Všechno jsem podřizovala jenom sportu. Když se jelo na dovolenou, tak se vždycky jelo tam, kde je střelnice, abych z toho náhodou nevypadla. Kdyby se náhodou stalo, že tři dny nebudu střílet, tak končí veškerá legrace...“
A teď jste se na to začala dívat jinak?
„Říkala jsem si: Už jsem dřela, tak proč bych si jednou nemohla život užít víc? Do toho jsem potkala přítele a bylo to hrozně hezký. Já jsem do té doby nic takového neprožila, bylo to pro mě hrozně nový.“
Uvažovala jste, že byste s kariérou skončila?
„Že bych úplně skončila, to asi ne. Ale říkala jsem si, že nevím, z čeho budu brát sílu na závody. Nebo jestli by bylo možné...“
Vypustit sezonu?
„To ne, ale že bych třeba nejela všechny závody. Že bych se domluvila jenom na některých. Ale podle mě nejlepší trénink je závod. Když to teď vidím, tak bych na to ani sama nechtěla přistoupit.“
Proto jste před sezonou mluvila o tom, že byste chtěla tuhle sezonu pojmout odpočinkově?
„To mělo souvislost s tím, že jsem se cítila strašně vyčerpaná. Jestli to někdo pochopil, že pojedu závod na půl plynu, tak to je úplně scestné, tak bych to určitě nikdy nemyslela. Když člověk nastoupí na start, tak vždycky jede úplnou podlahu a vždycky tam nechá všechno. Měla jsem tušení, že to asi letos nebude, jak tomu bylo v předchozích sezonách. To by byl zázrak, a to se ve sportu děje málokdy.“
Kolik energie vám berou různé další povinnosti jako akce pro sponzory či focení pro reklamu?
„Záleží, jak dlouho to trvá. Mám ráda focení, to je jedno z odvětví umění. Užívám si, když fotíme něco pro Dermacol. Spíš to člověka vyčerpává psychicky. Šest dnů v týdnu nám zabírá trénink a pak máme jeden den volno. A já jsem na těchhle akcích, někam jedu, pak tam třeba celý den stojím, další den pak mám zase jít na trénink - to se musí někde ukázat. Není to, jako když lidi mohou celý den ležet, jít na masáž, udělat stoprocentní regeneraci, což já měla do loňska běžně. Ale musí se brát, že úspěch nese s sebou i povinnosti. Věřím, že mně to přidá něco v jiných oblastech.“
Uděláte příště něco jinak?
„Myslím, že jsem neřekla mockrát ano na akce, které byly mimosponzorské nebo dobrovolné, akorát pár akcí pro děti nebo do školy. To je mi líto, to jsou malé děti. A jinak... Asi už nebudu dělat tolik koníčků, nejde to pak stíhat.“
A neměla byste spíš po dohodě s vaším manažerem a šéfem biatlonového svazu Jiřím Hamzou pár akcí osekat?
„No, musíme je s ním příští rok víc konzultovat, on v tom má mnohem víc zkušeností. Já po loňsku byla opravdu tak vyšťavená, že stačilo málo, abych spadla do dlouhodobé únavy. A chyba byla, že jsem nejela na dovolenou.“
Vy jste po olympijské sezoně nebyla na dovolené?
„Ne, já měla týden co týden něco, nestihla jsem to. Změna prostředí a klid, když vás nepoznávají, to mi hodně chybělo. Letos plánuji po sezoně jako první věc odjet, načerpat sluníčko a klid.“
Umíte si teď představit, že v roce 2018 stojíte na startu další olympiády v korejském Pchjongčchangu?
„No... Tak párkrát jsem nad tím přemýšlela, když jsem byla hodně unavená. A říkala jsem si: To je strašně daleko.“
A stojí to za to?
„Doufám, že s výsledky, co se doufám budou zlepšovat, si budu představovat právě tyhle olympijské momenty.“
